Před několika měsíci jsme přinesli anketu o platech českých akademických pracovníků. Odpovědi respondentů odhalily poměrně neutěšenou situaci: kvalifikovaní vědci často s letitými zkušenostmi svým příjmem bez grantových projektů nedosáhnou ani na průměrnou mzdu. Právě rozmáhající se „grantóza“, tedy stále větší důraz na časově omezené grantové projekty jako hlavní zdroj obživy vědeckých pracovníků zejména na počátku kariéry způsobuje řadu dalších problémů, které mají negativní dopad jak na kvalitu vědecké práce, tak na osobní životy akademických pracovníků.
Grantové soutěže často kladou důraz na inovaci a nové metodologie, ve výsledku ale tento systém vede spíše k recyklaci již osvědčených nápadů.
Rozhodli jsme se provést druhou anketu mezi mladými českými i zahraničními akademiky (přibližně do čtyř let po ukončení doktorátu), jejichž anonymní výpovědi jsou v textu citovány. Jedná se především o pracovníky v humanitních a společenskovědních oborech, neboť právě jich se daný problém nejvíce týká (u přírodních věd panuje vzhledem k možnosti aplikovaného výzkumu financovaného soukromým sektorem trochu jiná situace). Výsledky poukazují na znepokojivý vývoj, ve kterém často prekérní podmínky a s nimi spojený „tekutý život“ znemožňují solidní akademickou práci. Podřízení vědecké sféry tržní logice má ničivé dopady na vzdělávání a podvazuje kritické myšlení ve společnosti – jak u nás, tak v jiných evropských zemích.
Rychlost na úkor kvality
„Jsem stále více proti jednoletým grantům: je to především mrhání peněz, jelikož lidé tráví většinu času hledáním své další práce,“ uvedl jeden z respondentů. Poukazuje tak na rozšířený problém, kdy se mladí vědci v podstatě nemohou věnovat jakémukoli výzkumu. Přechod ke krátkodobým smlouvám financovaným z grantů je přitom poměrně nedávný fenomén, umocněný především poslední finanční krizí. Politika šetření dopadá na vědecké instituce napříč Evropou. Pryč jsou časy, kdy čerstvý doktorand mohl očekávat stálý pracovní úvazek po ukončení studií, případně postdoktorandský grant, tzv. postdoc. Generace dnešních třicátníků je první, která si musí zvykat na nové podmínky. Nyní je běžné, že absolvent doktorátu stráví řadu let na krátkodobých pracovních smlouvách, často bez sociálních benefitů, než se mu (pokud vůbec) podaří zajistit stálý úvazek. Rychle se měnící systém vede i ke generačnímu neporozumění – jak uvedl jeden z respondentů, „existuje velmi nízké povědomí o problémech, které tento model přináší mezi ostřílenými akademiky ve stálých pozicích“.
S prekarizací pracovního modelu je spojen i tlak na mobilitu, tedy na hledání grantových příležitostí i v zahraničí. Z mobility se stal fetiš a zároveň mantra akademického trhu a jsou jí například podmíněné i mnohé grantové soutěže financované Evropskou unií. Schopnost získávat prestižní stáže a domácí i mezinárodní granty má teoreticky v souladu s tržní logikou zajistit, že financování získají nejkvalitnější lidé a budou moct tedy provozovat špičkový výzkum. Jak poznamenal jeden z respondentů, mobilita má být důkazem kvality, jelikož ukazuje, že „člověk prošel nějakým výběrovým sítem a že se dokáže uplatnit mimo univerzitu, kde dostal první titul nebo doktorát“. Výsledkem ale je, že badatelé a vysokoškolští pedagogové spoléhají na svou obživu objížděním časově omezených „fellowshipů“, někdy na dobu pouhých několika měsíců, aniž by měli trvalý zaměstnanecký poměr na jakékoli instituci. V českém prostředí, kde je tlak na mobiltu nižší, existuje obdoba ve formě skládání několika úvazků v různých grantech, aby vědecký pracovník dosáhl na důstojnou obživu. O vlivu na kvalitu výzkumu se dá za takových podmínek spíše pochybovat.
Grantové soutěže často kladou důraz na inovaci a nové metodologie, ve výsledku ale tento systém vede spíše k recyklaci již osvědčených nápadů: vzhledem k časové tísni v krátkodobých projektech „akademik nemá čas na promýšlení dalších, inovativních metodologií a hledání nových témat, neboť musí dělat hlavně to, co zná a čemu rozumí. Vede to poté k opakování a únavě z tématu/metody“. Podle jiného respondenta „granty přinášejí důraz spíše na rychlost a výsledky než na kvalitu dat a analýz“. K tomu přidal postřeh, že rychlý obrat grantových projektů podporuje „studium témat, která jsou poplatná době (preferovaná politickými autoritami či odpovídající výzkumným trendům)“. Takové pracovní podmínky nedávají vědeckým pracovníkům možnost plně se věnovat svému výzkumu, kvalitně se připravovat na výuku a v neposlední řadě ani efektivně vést studenty, jejichž vzdělání trpí, střídají-li se jim každý rok pedagogové a mentoři.
Nedostatek stability
Kromě víceméně objektivních dopadů na úroveň vědy ale respondenti vypovídali též o subjektivnějších problémech: „Pozice, které trvají jen pár měsíců nebo rok, jsou prezentovány jako cenné příležitosti, ale jsou nepatřičnou zátěží na finance a rodiny,“ uvedl jeden čerstvý postdoc. Takzvanou hypermobilitou v západních společnostech a jejími neblahými psychologickými efekty se už zabývaly i vědecké studie – jedna nedávná upozorňuje na běžný předsudek, který idealizuje „elitní mobilitu“ spojenou s relativně vysokými příjmy, jako jsou služební cesty či stipendijní pobyty, zatímco mobilita způsobená například ekonomickou migrací je čím dál více stigmatizována.
Stěhovat se každý rok do nového města, či dokonce země zní možná dobrodružně, nevytváří to ale příležitost pro budování ani zajištění osobního života, obzvláště nemá-li pracovník zaměstnaneckou smlouvu, ale pobírá stipendium bez zdravotního a sociálního pojištění. Jak uvedla absolventa několika zahraničních pobytů: „Výsledkem je, že v jednatřiceti letech nemám nárok ani na podporu v nezaměstnanosti, a pokud se něco nezmění, budu mít jen minimální důchod.“ Nesmíme opomíjet ani genderový aspekt: systém bezesporu znevýhodňuje ženy, chtějí-li mít děti. Krátkodobé nezajištěné smlouvy neposkytují žádné rodičovské benefity – pro mnohé ženy ve vědě je rozhodnutí mít dítě i rozhodnutím o odchodu z oboru.
Opakujícím se motivem ve výpovědích byla nemožnost tvořit dlouhodobější plány. Faktor nejistoty je zřejmě na celém začarovaném kruhu shánění krátkodobých grantů psychicky nejvíce vyčerpávající. Problém začíná už s podfinancováním doktorandského studia, což se týká zejména domácího prostředí, i když i v zahraničí jsou škrty na doktorandských stipendiích stále častější. Z této zkušenosti pak čerství doktorandi plynule přecházejí do situace, kdy například vezmou zahraniční stáž, ale potýkají se s řadou osobních výzev: „Nemůžete se usadit ani tam, ani tady, stěhovat se jen s minimem věcí, zbytek pak dát někam do sklepa, vynaložit energii na shánění bytu, nemůžete založit rodinu, navázat trvalejší přátelství.“ Většina vědeckých pracovníků končících doktorát navíc takovým situacím obvykle čelí ve věku, kdy by se mnozí rádi soustředili na rodinný život. Většina respondentů se nerozepisovala o dopadech prekarizace a mobility na jejich osobní vztahy, ale není třeba zdůrazňovat, že možnost udržet dlouhodobý partnerský vztah nepochybně hraje významnou roli v rozhodování, jak a kam svou vědeckou kariéru budou směřovat.
Úpadek společenské kritiky
Kam tedy tento systém vede? Důležitý fenomén vystihla respondentka, která napsala, že „absence propojení s místy, kde žiju, znamená, že je jednoduší upřednostňovat práci před osobním životem, jelikož je méně pravděpodobné, že se budu angažovat v různých komunitních organizacích, pokud vím, že budu v daném místě žít pouze rok nebo dva“. Neschopnost či nemožnost se angažovat se překládá na několik rovin. Tou první je již zmiňovaná sféra nestabilních osobních vztahů. Druhou je pak vlastní akademické prostředí. Je-li pracovník pouze badatelem působícím v konkrétním krátkodobém projektu, je pravděpodobné, že se bude málo identifikovat se „svou“ institucí. Jakožto externista je spíše odloučen od práce kolegů a života instituce, a je tedy méně pravděpodobné, že se bude chtít angažovat v různých politických či jiných iniciativách. Jeden z respondentů uvedl konkrétní příklad z českého prostředí: „V případě FF UK postdoktorand nemá (alespoň za mě to tak bylo) ani právo hlasovat/kandidovat do akademického senátu.“
Třetí znepokojivou rovinou je pak širší angažmá společenské, případně politické: nakolik má smysl se pouštět do prospěšných aktivit nebo vůbec sledovat a zajímat se o politickou situaci na instituci, ve městě či zemi, kde strávíte jen krátký čas? Přitom právě vědečtí pracovníci s flexibilní pracovní dobou by mohli mít možnost více než osoby v některých jiných povoláních vložit čas a energii do občansko-společenských či politických aktivit. Nemožnost osobního, lokálního, politického angažmá přispívá k širšímu společenskému jevu atomizace. Případ krátkodobých pracovních poměrů v akademické sféře je tak výstižným příkladem toho, jak tržní tlak vede k celkové depolitizaci společnosti.
Za popsaných podmínek je pro akademiky čím dál těžší vykonávat hodnotnou práci, o čemž jsme nedávno psali. Zároveň upadá i důvěryhodnost odborníků a hodnota ověřených a důsledným výzkumem potvrzených informací. Jedna z respondentek tak vystihla podstatu problému – který se určitě netýká jen akademické sféry –, když poznamenala, že současný systém je „škodlivý pro vědu (jež má vytvářet a šířit vědomosti), které nemůže prospívat atomizovaná pracovní síla, jež tráví většinu času soupeřením o malé množství prostředků“. Pouze důstojné pracovní podmínky mohou zajistit, že akademičtí pracovníci nebudou většinu času trávit v shonu za dalším krátkodobým místem a místo toho budou moci zastávat úlohu potřebného kritického hlasu.
Autorka je redaktorka Alarmu.