Radost z porážky Wilderse není na místě


Ultrapravice v nizozemských volbách sice nezvítězila, nicméně široká koalice tradičních stran bude nadále hrát nacionalistickým populistům do karet.

Jedno staré přísloví říká: „Dávejte si pozor na to, co si přejete, mohlo by se vám to totiž splnit.“ Platí to také pro všechny fanoušky nacionalismu, pro které by realizace politik jejich oblíbenců znamenala katastrofu, ať už by se mělo jednat o politický rozklad Evropské unie, nebo morální rozvrat v důsledku oplocení evropských národních států před imaginárními hrozbami. Po nizozemských volbách tak Geert Wilders a společně s ním celá evropská ultrapravice mohou být rádi, že se opět nepodaří realizovat jejich dystopický program. Slavit ale mohou i všichni proevropští liberálové, protože strana VVD dosavadního holandského premiéra Marka Rutteho obhájila vítězství a bude sestavovat vládu. S progresivními a levicovými silami už je to poněkud složitější, protože utrpěly další politickou porážku, a nedokázaly tak odpovědět na situaci, která dala vzniknout právě lidem, jako je Wilders. Nizozemská politika zatáhla žaluzie nebezpečně rozjetého vlaku a říká nám: „Nic se neděje, jedeme dál.“

Výsledek v šesti bodech

Co se tedy v Holandsku stalo? Volební výsledek lze shrnout do několika bodů:

1. Upachtěná obhajoba vítězství lidovců z VVD pod vedením dosavadního premiéra Marka Rutteho, kteří oproti výsledku z předchozích voleb ztratili osm křesel, aktuálně tedy disponují 33 poslanci.

Pokud pro nás plyne z Holandska nějaké poučení, pak především to, že s xenofobií se nedá bojovat přímo.

2. Mírné zvýšení podpory pro Wildersovu PVV, které se ovšem nepovedlo naplnit nejhorší obavy proevropských sil, totiž že by mohla dosáhnout historického vítězství. Získala nakonec „jen“ o pět křesel navíc, bude tedy mít 20 poslanců.

3. Stagnující socialisté (SP) ztratili jedno křeslo, což pro ně znamená obsazení 14 poslaneckých postů.

4. Naprostý rozpad holandských labouristů, kteří ztratili rekordních 29 křesel, a budou si tak muset vystačit s devíti poslanci.

5. Rozdrobení celého politického prostoru. Volební zisky zaznamenali křesťanští demokraté (CDA), kteří získali o šest křesel více (aktuálně tedy disponují 19 poslanci), stejně jako progresivní centristé z D66, kteří dosáhli na dalších sedm poslaneckých postů (aktuálně mají taktéž 19 poslanců). Do sněmovny se nově podařilo dostat i straně DENK (název znamená v holandštině „myslet“ a v turečtině „rovnost“), jež před nedávnem vznikla odštěpením od labouristů a kterou založili dva holandští Turci Tunahan Kuzu a  Selçuk Öztürk. Celkem se podařilo uspět třinácti stranám. To samo o sobě není v holandském volebním systému nic neobvyklého, nicméně se oproti minulosti radikálně mění relativní poměr sil hlavních a menších stran. Ještě v roce 2003 měly tři hlavní holandské strany v součtu 74 procent hlasů. Dnes mají už jen kolem 45 procent, což znamená čím dál tím větší problém pro jakékoliv efektivní vládnutí. Jak poznamenává Cas Mudde na stránkách New York Times, budoucí holandská koalice bude pravděpodobně sestávat ze čtyř až šesti stran napříč politickým spektrem.

6. Mezi zelenými společně s levicí vzbudil největší senzaci volební úspěch strany Groen Links (Zelená levice). Její zisk je bezesporu rekordní – ze všech stran si polepšila vůbec nejvíc, když získala dalších deset křesel a pod vedením mladého sympaťáka Jesse Klavera teď disponuje celkem 14 mandáty. Podpora Zelené levice je ale tradičně nestálá – v roce 2011 získala 11 sněmovních mandátů, následně pouhé čtyři a nyní se zase vrací na scénu ve velkém stylu.

Hřiště nacionalismu

Zdá se tedy, že slavit mohou skoro všichni. Jako by výsledky holandských voleb byly bonboniérou, ve které si na své přijde každý. Liberálové slaví, že zůstanou u moci a levice může alespoň smutně tleskat, že neoliberalizace holandských labouristů, kterou na evropské úrovni snad nejvíce ztělesňoval Jeroen Dijsselbloem, dosáhla leda tak historického znemožnění ve volebním fiasku. Zelení mohou slavit podporu, které se dostalo Zelené levici (GL), ale i straně D66, která má taktéž silnou environmentální agendu. Pro progresivní část společnosti má být příklon voličů k dnes všude skloňované Zelené levici nejlepší zprávou. Přesto na místě není nadšení, ale spíše skepse, a to hned ze dvou důvodů.

Za prvé – porážka Wildersových ambicí dosavadním pravicovým establishmentem postrádá jakoukoli přesvědčivost. Bezprostřední hrozbu se sice podařilo zažehnat, ale odpověď na otázku, jak se skutečně vypořádat s nárůstem ultrapravice, je stále v nedohlednu a Wildersova PVV bude pokračovat v čekání na svoji příležitost. Široká vládní koalice jí nadto bude hrát do „populistických“ karet a umožní Wildersovi označovat všechny ostatní strany politického spektra za jeden zkorumpovaný establishment. Ohánění se tímto žolíkem u nás dobře známe díky Andreji Babišovi, a máme tak smutnou zkušenost s tím, že může fungovat docela dobře.

Zároveň platí, že jak Rutteho VVD, tak i křesťanští demokraté se v mnoha otázkách posouvají doprava. Ve snaze zabránit úspěchu Geerta Wilderse začleňují do svých rétorik i programů „umírněnou“ islamofobii a euroskepticismus. Opět se nejedná o nic, co bychom neznali z českého kontextu. Problém takové taktiky je její krátkozrakost – politické dění se začíná odehrávat na hřišti, které vykolíkoval Wildersův nacionalismus a na němž bude čím dál obtížnější Wilderse porážet. Situace ostatně může dojít do bodu, kdy už se pravicová politika stane v Holandsku tak xenofobně prohnilou, že žádného Wilderse nebude zapotřebí. Příkladem za všechny budiž ficovské Slovensko, kde xenofobní rétorika vládního Smeru umožňuje „normalizovat“ kotlebovce, kterým poslední průzkumy přisuzují potenciální volební podporu až čtrnácti procent.

Za druhé – porážku neutrpěla jenom PVV, ale i holandská levice jako taková. Nebude se nijak významně podílet na vládnutí a nic nenasvědčuje tomu, že by se na tom v dohledné době něco mělo změnit. Taková je skutečná funkce Wildersova politického angažmá – znemožnit levici, aby se dostala k moci a mohla utvořit alespoň středolevou vládu. Nabaluje na sebe velkou část protestních a nespokojených hlasů a rozhořčení velké části společnosti vede na scestí. O jeho voliče se žádná levice v podstatě nedokáže ucházet, ačkoliv je jasné, že se bez nich v posledku neobejde.

Radikální pravice ničí především radikální levici

Blokování politického prostoru ve prospěch hegemonie středopravých politických sil je aktuálně nejhorším efektem existence evropské ultrapravice, která si tím zároveň vytváří půdu, na které může vzkvétat. Po holandských volbách tak můžeme parafrázovat klasika: Wildersova hrozba je zažehnána a místo ní tady máme to, z čeho vznikla. To samé bude patrně platit i pro francouzskou politickou scénu, kde se dost možná staneme svědky souboje Emmanuela Macrona a Marine Le Pen. První jmenovaný, který je dosavadním favoritem v případném druhém kole francouzských voleb, nepředstavuje nic jiného než novou tvář starého systému.

Pokud pro nás plyne z Holandska nějaké poučení, pak především to, že s xenofobií se nedá bojovat přímo. Málo platná jsou nařčení z fašismu a hrozby návratem do třicátých let. Vymezení se vůči těmto tendencím zůstává ve vleku toho, co kritizuje, a stává se tak pouhou reakcí. Na místo toho je potřeba přicházet s vlastní alternativou, jež se stane silou schopnou určovat veřejná témata. Ačkoliv to tak nevypadá, Geert Wilders je v tuto chvíli skutečným hegemonem holandské politiky. Prakticky všechny strany se profilovaly na základě svého (odmítavého) vztahu k jeho pozici, ačkoliv některé, jak bylo zmíněno výše, rovnou neváhaly potichu vykrást část jeho požadavků. Kritika ale ještě nikdy žádný fašismus neporazila, stejně jako jeho vykrádání v duchu jakéhosi „nacionalismu s lidskou tváří“. Jedinou šancí je velká alternativa, která vrátí moc zpátky do rukou lidí, a namísto pravice pozvedne ty, kdo ji volí z pocitu zrady, jíž se na nich dopustila politická reprezentace.

Autor je spolupracovník redakce.

 

A2LARM