Rodina Klausů hrozí stát se českou politickou dynastií. Amnestií zdiskreditovaný senior může nově vkládat naděje do svého juniora, který se chystá obnovit jeho dědictví ve straně, jež se vysloužilému prezidentovi už dávno vymkla z rukou. Hvězda Václava Klause staršího už vyhasla, zatímco hvězda jeho syna stoupá společně s jeho sebevědomím, ambicemi a hloupostí jeho výroků. Tam, kde se Václav I. snažil vytvořit z ODS stranu pro „lepší lidi“ pomocí své strojené profesorské rétoriky, sází jeho mladší pokračovatel na stržení této falešné fasády. Chce ODS, která bude mít k lidu blíže svou prostořekostí. Konzervativní upjatost už se nenosí a lid chce slyšet nekorektní pravdu bez jakýchkoliv kudrlinek, v jazyce, kterému rozumí.
Pastýři frustrace
Nenechme se mýlit tím, že jsou tyto dvě pozice na první pohled ve vzájemném rozporu. Klaus mladší pouze sklízí zkažené plody svého otce – kdo seje vítr volného trhu, který z jedněch dělá vítěze a z druhých poražené, sklízí bouři demagogie, jež se pase na vytvořené frustraci. Úkolem nových nahnědlých pastýřů tak není nic jiného než podávat lidem opium, které má tlumit bolest vytvořenou jejich předchůdci. Český rasismus společně s celým spektrem nenávistí a strachů nepředstavuje nějaké životní postoje. Jsou to pouhé opiáty, jejichž smyslem není nic jiného než ventilovat frustraci z vlastní deklasovanosti a získat pocit vlastní hodnoty skrze zlého nepřítele – ať už je to muslim, Rom, bruselský úředník nebo feministka.
Na scéně se objevují šarlatáni, kteří nabízejí ezoterické cetky, slibující rychlé a bezbolestné uzdravení. V obchodnické branži se takovým postavám začalo říkat „šmejdi“ a není důvod, proč bychom je v branži politické měli nazývat jinak.
Hrubost a tvrdost, kterou adresují svým nepřátelům, nevychází z ničeho jiného než z vysoké školy života, ve které jsou smutnými studenty programu celoživotního vzdělávání. Pohrdání, které šíří kolem sebe, poznali sami na sobě, všechno násilí, které páchají, bylo pácháno na nich. Rozdávají jen to, co jim dali jiní, protože co se v mládí za Václava I. naučili, ve stáří jako když našli. Kdo neumí milovat, nebyl nikdy milován, kdo neumí uznávat, nebyl nikdy uznáván, kdo není tolerantní, nikdy nebyl tolerován a kdo není solidární, tomu nikdy nikdo solidaritu neprojevil. Není tedy překvapením, že jen stěží rozumí jazyku „nové levice“, jelikož měli možnost poznat pouze nenávist namísto lásky a tolerance, pohrdání namísto uznání a sobectví namísto solidarity.
Semináře vysoké školy života se odehrávají v ponižujících robotárnách, mezi čtyřmi stěnami vyprahlých sídlišť, v open spacech otupujícího korporátu, na obrazovkách stupidních televizních programů, mezi řádky bulváru a v nekonečném tichu politické reprezentace, která za sebou zabouchla dveře. Je tak těžké vidět pod bahnem české zloby mokvající ránu, slyšet za agresivním křikem zoufalé volání? Ne, je to naopak velmi snadné – a Václav Klaus mladší je jedním z těch, kteří to dobře vědí. S tímto vědomím chce obnovit stranu, v jejíchž žilách koluje modrá krev, a to s masovou podporou lidí, které jeho předchůdci považovali za nemyté plebejce, neschopné se o sebe postarat v novém skvělém světě, který jim připravili.
Co po antikomunismu? Genderová totalita
Stará pravice, kterou u nás ODS reprezentuje, dnes čelí několika problémům, které zpochybňují, že by mohla smysluplně pokračovat ve svém klasickém kurzu. Patří mezi ně i její antikomunismus, který už hezkých pár let vychází z módy a přestává být lapačem hlasů, jenž mohl liberálně-konzervativní politice vynášet volební zisky a opakovaně jí umožňovat významný podíl na moci. Politická kariéra Andreje Babiše celkem věrohodně ukazuje, že boj proti komunismu jakožto polistopadové hrozbě už málokoho zvedne ze židle až k volebním urnám. Když předseda vlády před nedávnem prohlásil, že je pro něj myslitelná povolební spolupráce s KSČM, zdvihlo to jen menší mediální vlnku, která se hned odporoučela zpátky do zatuchlých hlubin českého rybníku.
Václav Klaus mladší tak spasitelsky přichází s novou strategií, protože antikomunistická siréna už do pozoru na obranu vlasti nikoho nepostaví. Dozvěděli jsme se, že dnes je potřeba bránit vlast hlavně před totalitou genderovou a zelenou. Odvážné návrhy kulturních neomarxistů, kteří chtějí ve městech dýchat vzduch namísto blahodárného smogu, jsou smeteny ze stolu s poukazem na svobodu jednotlivce, který vlastní auto nebo průmyslový podnik. Zhluboka se nadechněte – cítíte to? Tak voní svoboda volného trhu, která je naším Novým zákonem, od něhož jsme se odklonili. Nadarmo bereme do úst i tradiční rodinu, která trpí pod jhem homosexuální a feministické lobby. Ženě bude nejlépe v náruči pracujícího muže, o jehož potomky se svědomitě stará. A pro homosexuály bude nejlepší, pokud se budou znovu tiše stydět za to, čím jsou.
Nejnižším společným jmenovatelem obav z těchto totalit je resentiment proti cizím kulturám – docela lhostejno, jestli zrovna pocházejí z Damašku nebo z Bruselu. České pravici se v tiché alianci s velkou částí mediálního provozu daří poštvávat veřejné mínění proti všemu vnějšímu: Blízký východ si v hlavách značné části populace podává ruce s Blízkým západem v multikulturním veganském guláši, ve kterém spolu plavou bizarní západoevropští transsexuálové s muslimskými ženami zahalenými od hlavy až k patě. Východ je zlý a západ se zbláznil.
Kulturní kapitál – nový nepřítel
Kdo drží prst na tepu doby jako Václav Klaus mladší, ví, že doba je zralá na příchod národních mesiášů – Viktora Orbána, Jarosława Kaczyńského, Marine Le Penové, Frauke Petryové, Norberta Hofera, Geerta Wilderse, Nigela Farage, Donalda Trumpa. Obrozená ultrapravice loví v pracujících třídách, zatímco ultralevice se ocitla v zajetí svého kulturního kapitálu, který ji spolehlivě odstřihává od širokých lidových vrstev a zároveň ji vhání do smrtící náruče liberálů. Není potřeba si nic namlouvat – po konci antikomunistické strategie je na řadě boj proti nové levici jakožto vzdělané elitě z velkých měst.
Precedens boje proti samolibému kulturnímu elitářství už z minulosti známe – byl jím boj proti Václavu Havlovi a jeho „vyšším lidem“, společenské smetánce uvědomělých městských liberálů, kteří byli nedávno mistrně překřtěni na „pražskou kavárnu“. Ekonomická nerovnost byla přehlušena kulturní nerovností a ze vzpoury proti vlastníkům finančního kapitálu se postupně stává vzpoura proti vlastníkům kapitálu kulturního. Václav Klaus mladší si je této situace dobře vědom, a proto může říct: „Hodně vzdělaní lidé inklinují k levicovému liberalismu, což dřív nebývalo. V tomto se to posouvá. ODS má hlavně cílit i na skutečně obyčejného člověka.“
Nelze to brát na lehkou váhu, protože „nová levice“ je z velké části složená z intelektuálních elit, jejichž kulturní kapitál je ve srovnání s kulturním kapitálem lidových vrstev naprosto nesouměřitelný – úplně stejně, jako je finanční kapitál zdejších oligarchů nesouměřitelný s platem „obyčejného člověka“. Zatímco tedy levice kostrbatě bojuje proti finančním elitám, rozhořel se zápas proti elitám kulturním, které jsou vnímány jako ty, jimž se dostává společenského uznání a mediální pozornosti na úkor všech ostatních.
Demagogie není populismus
Takový program ventilace společenského hněvu potřebuje svou politickou figuru. Tou dnes není populista, jak se často soudí v liberálních kruzích, které si tím jen chtějí uplést bič na pravé i levé extrémy ve snaze ospravedlnit si svou pozici. Na scénu naopak vstupuje postava demagoga, která ovládá politické umění vytvářet nepřítele a nalézat fackovací panáky. Vypouští z úst poptávané lži tak dlouho, dokud jim sama neuvěří, a zručně dávkuje svoje otrávené opium všem, které rozbolavěl život. S demagogem se jeho příznivci ztotožňují a jakýkoliv útok na něj vnímají jako útok na sebe samotné. Jeho vulgární oportunismus vidí jako autentickou lidovost. Navzdory tomu, že zpravidla patří k příslušníkům ekonomické a politické elity, vytváří kolem sebe neustále dojem, že je „jedním z nás“.
Tam, kde selhává konvenční politická medicína, objevují se na scéně šarlatáni, kteří nabízejí ezoterické cetky, slibující rychlé a bezbolestné uzdravení. V obchodnické branži se takovým postavám začalo říkat „šmejdi“ a není důvod, proč bychom je v branži politické měli nazývat jinak. Tak se proměňuje i dynastie Klausů a uzavírá svůj začarovaný kruh. Zatímco Klaus starší nás hnětl, ohýbal a lámal, abychom zapadli do železných zákonů volného trhu jako těsto do formy, Klaus mladší si z nás chce udělat hostinu. Doufejme, že si vyláme zuby.
Autor je spolupracovník redakce.