Skautská politika paměti. Vlastní ideologii hnutí nevnímá


Projekt Zkušenost totality, který připravuje Skautský institut, zavede junáckou mládež na výpravu do historie – po předem vyšlapaných stezkách.

Český Skaut aktivně vstupuje do debat o nedávné minulosti a snaží se tvořit vlastní interpretaci dějin samotné organizace i československé společnosti. Například projekt Století skautingu ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů přibližoval životní osudy skautských pamětníků. Nový zážitkový projekt pro mladé skauty a skautky nazvaný Zkušenost totality dále rozšiřuje okruh aktivit spojených s historií. Vedle pátrání po osudech skautů, kteří zahynuli za druhé světové války, vznikla putovní výstava, připravuje se dokumentární film a velká úniková hra v ulicích Prahy.

Jak napovídá již název projektu, zážitková pedagogika je důležitou součástí ambiciózního počinu, který má k dispozici velké prostředky i nadšení tvůrců. Cílem je vzbudit zájem o historii, aktivně formovat historickou paměť, budovat pozitivní obraz vlastní organizace a vést svěřence k určitým hodnotám. Jsou to hodnoty demokratické, státotvorné, vlastenecké, křesťanské. Proti jasnému přihlášení k hodnotové perspektivě samozřejmě nelze nic namítat, otázka však je, zda je dostatečně reflektovaná. Hlavní slabinou skautské interpretace dějin je nedostatečné zohlednění vlastní partikulární pozice a výchozích předpokladů.

Když se řekne totalita

Jaká je tedy „zkušenost“, kterou chtějí skauti dětem zprostředkovat, a co se rozumí pod slovem „totalita“? Samotný pojem, který zahrnuje jak období nacistické okupace, tak i čtyřicet let socialistické diktatury, je problematický. Termín „totalitní režim“ v tuzemské debatě pevně zakotvil, má své institucionální posvěcení (ÚSTR) a stal se samozřejmou součástí slovní zásoby. Snahy o nahrazení termínu „totalita“ přesnějšími pojmy jako „diktatura“ či „autoritářský stát“ mohou vyznívat jako zbytečné slovíčkaření. Problém však leží v implikacích, které slovo „totalita“ vzbuzuje, v problematické myšlenkové tradici, ze které vychází, a zejména v pojetí minulosti, jež zakládá.

Prvorepublikový Junák, který v současné době slouží jako vzor a ideál, byl současníky, například trampy, kritizován jako nástroj disciplinace mládeže, šiřitel nacionalismu a militarismu.

Teorie totalitarismu vznikala v době studené války. Ve své zpolitizované podobě měla poukázat na principiální shodnost nacistického režimu a tehdejšího SSSR, a legitimizovat tak americký liberálně kapitalistický stát. Nejen politické tlaky, ale také nedostupnost sovětských archivů způsobovaly omezení tehdejšího bádání. V šedesátých letech začala teorie totalitarismu ztrácet své dominantní postavení a byla nahrazena komplexnějším přístupem, který se místo na sféru vrcholné politiky zaměřil na každodenní fungování společnosti.

Teorie totalitarismu zažila renesanci v devadesátých letech v postkomunistických zemích, kdy posloužila jako zdroj historické legitimity neoliberální pravice. Zároveň dobře vyhověla společenské poptávce. Komunistický režim byl zobrazen jako cosi vnějšího, vetřelec, který nevinný a demokratický lid zcela kontroloval a ošálil lživou ideologií. Spořádaní socialističtí občané, kteří se svou každodenní činností podíleli na chodu diktatury, se tak ve zpětném pohledu jevili trochu jako mučedníci, trochu jako odbojáři. Totalitární pohled na dějiny je tak spíše zpětnou projekcí, která snahu o poznání fungování socialistické diktatury (a jejích přetrvávajících společenských a mentálních struktur) spíše znesnadňuje a v jistém smyslu i nechtěně heroizuje komunistický režim, který měl ke všemocnosti (a mnohdy i k základní efektivitě) velmi daleko. Démonizace minulého režimu navíc může přispívat k zablokování společenské diskuse a hledání konsenzu, protože upírá hlas lidem, jejichž „zkušenost totality“ byla výrazně jiná než zkušenost obětí nebo odpůrců režimu.

Skauti jako oběti dvou režimů

Vzhledem k pohnuté historii skautingu i množství příběhů lidskosti a odvahy, které poskytuje, je pochopitelné nahlížení na dějiny skrze perspektivu obětí. Skauti zažívali na vlastním kůži represi jak ze strany nacistických okupantů, tak ze strany socialistické diktatury. Obě diktatury jistě sdílely podobné rysy i nástroje represe. Pokud se však mezi ně klade rovnítko, jak Zkušenost totality činí, ztrácí se ze zřetele podstatné rozdíly ve fungování, cílech i zdrojích legitimity nacistického režimu a socialistického Československa. Ve středu zájmu stojí ovšem především komunistická „totalita“. Nijak se nerozlišuje mezi jejími jednotlivými etapami, stalinistická padesátá léta jsou na stejné rovině jako pražské jaro či normalizace. Znát zločiny, diskriminaci a násilí, které v minulosti stát páchal, je důležité. Obraz „totality“ však neodpoví na klíčovou otázku, jak mohlo být násilí chápáno jako oprávněné a společensky ospravedlnitelné, ba dokonce žádoucí.

Také skautská metodika stojí na černobílém oddělování režimu a společnosti, ideologie a pravdy, nestvůr a hrdinů. Uvedu několik nejkřiklavějších příkladů. Podle Hannah Arendtové, ze které metodika Skautského století implicitně vychází, spočívá stabilita totalitního režimu v rozbití sítě mezilidských vztahů, izolaci jedince a redukci společnosti na shluk atomizovaných individuí, kteří tak ztrácejí možnost společného jednání a odporu. Příkladem této situace byl ovšem u Arendtové koncentrační tábor. Metodika však tyto myšlenky dotahuje až do komických závěrů. Komunistický režim měl usilovat o zničení Junáka, aby zničil přátelství a vytvořil ony arendtovské atomizované jednotlivce: „Podobně nebezpečné je v očích totalitního systému i přátelství. Je totiž nejúčinnější obranou vůči tomu, aby se člověk stal bezmocnou figurkou na šachovnici mocných. Rozbíjení všech možných přátelských svazků bylo v praxi hlavní metodou totalitního režimu. Proto také zakázal všechny možné organizace, nebo je zcela podřídil pod svůj dozor, a tím je zbavil možnosti být prostorem pro důvěru, z níž přátelství vyrůstá.“

Projekt zkušenost totality nabízí vyrovnanější pohled v solidně zpracovaných pasážích věnovaných normalizaci. Sleduje dilema skautských vůdců, jestli pokračovat v činnosti i za cenu kompromisu s vládnoucí mocí, která chtěla skauting začlenit do stávajících struktur, nebo oddíl zrušit a zklamat důvěru dětí.

Zásadní slabinou vzdělávacího projektu, který chce šířit obranu proti ideologii, tak je skutečnost, že sám nijak nereflektuje vlastní ideologické předpoklady. Učit ostražitosti proti ideologii strany, kterou si ošklivíme, je totiž zbytečné. Důležitější je naučit se rozpoznávat ideologická stanoviska v našich vlastních projevech. Jako příklad může posloužit příspěvek Jitky Radkovičové o židovském skautingu. Jedná se o poutavé téma, jehož pedagogický potenciál, například pro výchovu k náboženské a národnostní toleranci, je zjevný. Článek je však zároveň ukázkou nereflektovaného ideologického postoje, který jasně vystupuje v závěrečné větě, podle níž jsou dokladem kvality skautských hodnot nejen příběhy židovských skautů, ale i stát Izrael: „,malé osobní dějiny‘ jednotlivců (…) jsou dokladem životnosti idejí, ve kterých židovští sionističtí skauti vyrůstali a se kterými se identifikovali. Stát Izrael, na jehož vzniku se podíleli, je toho důkazem.“ To je přece jednoznačně ideologické stanovisko, které se v podstatě neliší, dejme tomu, od věty „socialismus byl vybudován na základě pionýrských ctností“. Ani v jednom případě nejde o morální hodnoty a ctnosti, ale o disciplinaci a ideologickou indoktrinaci mládeže. Pod pojmem „ideologický“ ovšem nemíním nutně úmyslně lživé tvrzení, ale tvrzení, které podporuje určité mocenské nároky, zde podporuje narativ izraelských nacionalistů. Natolik složitá a nejednoznačná událost, jako je vznik Izraele, je tak zobrazována jako výsledek morálních kvalit Židů, a ne komplexních historických procesů a mocenských bojů.

Disciplinace a militarizace

Ani historie skautingu není pouze historií pěšáků svobody. Jeho militaristické kořeny poznamenaly i československý kontext. Prvorepublikový Junák, který v současné době slouží jako vzor a ideál, byl současníky, například trampy, kritizován jako nástroj disciplinace mládeže, šiřitel nacionalismu a militarismu. Ostatně heslo „Buď připraven!“ bylo chápáno také ve smyslu službě státu a podoby této služby nebývaly vždy ušlechtilé. Za první světové války se tak skauti zapojili do válečné mašinérie. Českoslovenští junáci se do služeb státu postavili i po konci války, jako součást revoluční Národní stráže nebo jako důležitý partner armády při zavádění tzv. předvojenské výchovy. Pro polské skauty „služba vlasti“ znamenala například účast na obsazování Těšínska nebo hledání Židů v železničních vagónech.

Bylo by zajímavé podrobit výzkumu, nakolik se organizační struktura i základní fungování Skauta lišilo od Pionýra, ale také třeba od Hitlerjugend. Obě tyto organizace totiž do určité míry na skauting navázaly, a to i v personální rovině. I to je podle mého zajímavá perspektiva, která by mohla vhodně doplnit perspektivu obětí. Do jaké míry Pionýr přímo navazuje na skauting? Kolik oddílů a vedoucích pokračovalo ve změněných podmínkách ve své činnosti? Podlehli pionýrští vedoucí lživé ideologii, nebo chtěli pracovat s dětmi a zajistit jim přátelskou atmosféru a smysluplné trávení volného času? Ostatně v případě předválečných socialistických, ba komunistických skautských organizací se jednalo o přirozené navázání. Historii skautingu přece netvoří jen Svojsíkův Junák, ale také Skauti volnosti či Spartakovi skauti práce.

Vzdělávat o nedávné minulosti, diktatuře a jejích zločinech, o osudu lidí, kteří nevinně trpěli nebo vzdorovali proti většině, je potřebné a záslužné. Také vštěpovat úctu a zájem o historii vlastní organizace i vytváření jejího pozitivního obrazu je pochopitelné a nijak zavrženíhodné. Úkolem historie však není jen oslavovat, ale také kritizovat, a to i směrem do vlastních řad. Domnívám se, že kritická funkce historie se z projektu Skautského institutu trochu vytratila. Bez ní však nemůže projekt naplnit své cíle. Rozlišování mezi jejich lživou ideologií a naší pravdou, mezi jejich zločinci a našimi hrdiny, mezi vnitřním a vnějším nepřítelem příliš nepomůže v orientaci ani v minulosti, ani v přítomnosti.

Autor studuje historii.

 

A2LARM