Smrt dlužníka Janoty a masakry na pracovištích

,

Jestliže proti bezpráví neexistuje kolektivní odpor, co jiného zoufalým lidem zbývá, než se pomstít se zbraní v ruce?

Moc bezmocných nemá vždy útěšnou podobu tichého přitakávání systému, nebo naopak stejně tichého pomalého podemílání. V situacích opravdové bezmoci berou lidé do ruky zbraně. V dnešní době se ale nedomáhají svých práv v ozbrojeném povstání, zabijí pouze sebe a případně někoho, kdo je spojený s příčinou jejich utrpení. Patří sem hrozivé útoky na amerických školách a pracovištích, ale můžeme sem zařadit i sebevraha Jaroslava Janotu, který střílel po exekutorech prý v domnění, že jsou to zloději, a dostal dvanáct let, nebo střelce po exekutorech z Ostravy, kterého po krátké přestřelce zlikvidovala policie.

Kdyby Jan Palach pár týdnů před tím, než se upálil, střílel po dvojici okupačních vojáků, mohl by být odsouzen na dvanáct let za pokus o vraždu? Střílet po dvou ruských vojínech v situaci, kdy domácí armáda zůstává v kasárnách, by z hlediska obrany země nedávalo žádný smysl. A zabít dva řadové vojáky, nejspíš kluky na vojně, by tedy při nevyhlášení války pokus o vraždu de facto byl. Přesto by si jeho poslední zoufalé gesto i tak uchovalo svoji hodnotu. Jaroslav Janota střílel po lidech, kteří v tom možná byli celkem nevinně a jen „dělali svoji práci“, stejně jako svou práci dělali na vojnu odvedení sovětští vojáci. Ale jednou jste vojáci okupační armády a s tím, že po vás budou střílet, musíte počítat. Kdo v podmínkách současného systému pracuje pro exekutory jako soudní vykonavatel a chodí domů lidem zabavovat jejich věci, by tak měl s tím, že se po něm bude střílet, počítat taky.

Mnoho lidí chycených na dlouhé roky v dluhové pasti si půjčilo jen relativně malou částku, zcela neadekvátní pozdější výši dluhu, který učinil jejich život nesnesitelným.

V nedávném rozhovoru pro DVTV popsala prezidentka exekutorské komory Pavla Fučíková práci exekutorů jako „službu veřejnosti“. Celá naše společnost potřebuje dobrou vymahatelnost dluhů, jinak by nemohla fungovat, smlouvy by se změnily v cáry papíru. To sice dává smysl, jenže exekutoři nedělají zdaleka jenom službu právnímu státu. Jsou také v první linii projevů nerovnosti současného kapitalismu. Osmnáct procent lidí, kteří jsou dnes v České Republice v exekuci, nejsou jenom zadlužení podnikatelé nebo podvodníci, ale často lidé, jimž exekutoři nehorázně vyšroubovali pokuty z MHD, oběti lichvářů nebo absurdně nevýhodných spotřebitelských půjček – u kterých při sporu až do roku 2015 nerozhodoval soud, ale pověřený rozhodce. K pasti předluženosti navíc často přispívají i samotné náklady exekuce. Mezi dlužníky je osmdesát tisíc důchodců, z jejichž důchodů úřady posílají peníze přímo na účty exekutorských kanceláří. Exekutoři zabavují také z mateřských a nemocenských příspěvků. Paní prezidentka sice říká, že „dlužníky chápe z lidského hlediska“, ale exekutorskou veřejnou službu by ráda doplnila i vězením pro dlužníky.

Dluhová aristokracie a dluhová spodina

I v dluzích panuje třídní nerovnost. Dluhová aristokracie dluží několik milionů a bydlí ve vilách svých sourozenců, obchodních partnerů nebo jednoduše u manželky. Tak to dělá například i otec prezidentky svazu exekutorů. Dluhová spodina s pár desítkami tisíc korun v minusu přežívá po ubytovnách nebo kamarádech, ale nikde se nezdrží, protože kdekoli se dlužník nachází, exekutor může „mobilně zasáhnout“, což se vztahuje i na majetek třetích osob – tedy například přítele, který nechá dlužníka přespat. A drobných dlužníků je v České republice drtivá většina. Podle údajů jednoho z největších exekutorů byl v roce 2014 nejčastější dluh okolo necelých osmdesáti tisíc korun a týkal se mužů před čtyřicítkou.

Paní prezidentka Fučíková by ráda navýšila odměny exekutorů ze 120 až 150 tisíc hrubého na nějakých 350 tisíc korun, na které si prý přijdou manažeři ČEZu, a tedy by měly náležet i exekutorům. Vedle samotné profese se totiž exekutoři musí věnovat i manažerské práci a tu jim prý nikdo nezaplatí. Přirovnání k manažerům ČEZu má logiku, skoro nikdo jiný tolik totiž v České republice nevydělává. Stejně jako manažeři ČEZu se exekutoři cítí jako vítězové českého kapitalismu. Naprosto oprávněně. ČEZ vysílal komanda na domnělé i oprávněné dlužníky a zcela mimo jakékoli právní mantinely jim vyhrožoval, přepadával je uprostřed noci a vytvářel si vlastní ozbrojené jednotky. Jednoho muže takto dohnali k sebevraždě. U soudu se neprokázala žádná odpovědnost a byli to nakonec členové komanda, kdo dostal od ministerstva spravedlnosti odškodné za to, že si je někdo vůbec dovolil stíhat.

I když je všechno podle zákonů v pořádku, pocit nespravedlnosti zůstává. Lidé jsou okolnostmi dotlačeni do situace, kdy se jejich život mění v peklo, aniž by měli pocit, že udělali něco tak závažného. Bývalý soudní exekutor v Přerově Tomáš Vrána spolupracoval s řadou lichvářských firem a jeho firma dosahovala obratu kolem dvou miliard. Mnoho lidí chycených na dlouhé roky v dluhové pasti si přitom kdysi půjčili jen relativně malou částku, zcela neadekvátní pozdější výši dluhu, který učinil jejich život nesnesitelným. Stát přitom vydal do rukou soukromníků správu nad dluhy, které vznikaly na zcela neregulovaném trhu v zemi, kde už více než deset let kvete výnosný byznys s chudobou a platy jsou tak malé, že i bez exekuce sotva stačí na základní potřeby. Ve chvíli, kdy selhává politika a chybí organizovaný tlak, který by umožnil řešit situaci vyplývající z nerovnosti legálním způsobem, objevují se tragické konce.

Otrocké vzpoury a masakry na pracovištích

Při čtení o nedávném tragickém osudu Jaroslava Janoty se nám může vybavit skvělá kniha kultovního amerického novináře Marka Amese Going Postal: Rage, Murder, and Rebellion: From Reagan’s Workplaces to Clinton’s Columbine and Beyond (Going Postal: Vztek, vražda a vzpoura. Od Reaganových pracovišť po Clintonův Columbine a ještě dál) z roku 2005. Výraz „going postal“ se od osmdesátých let stal v USA označením pro masakry na pracovištích, které páchali frustrovaní a šikanovaní zaměstnanci. Proč „postal“? Nejprve se tyto masakry děly na amerických poštách, které patřily k prvním obětem drastických škrtů a privatizace veřejného sektoru za vlády prezidenta Ronalda Reagana. Americká pošta patřila do té doby mezi největší zaměstnavatele ve Spojených státech a postupné osekávání rozpočtu a tlak na poskytování jiných, doplňkových služeb (nabízení komerčních produktů, rozdávání propagačních materiálů) zvýšilo nejen časový, ale i psychický nátlak na poštovní zaměstnance.

K tak zoufalému a radikálnímu činu, jako je vystřílení spolupracovníků, se navíc zpravidla uchylují lidé šikanovaní svými kolegy – většinou z vyššího managementu. Že zoufalé pracovní podmínky zvyšují stres a mají velmi negativní dopady na psychiku zaměstnanců, je jedna věc, Mark Ames ale ukazuje, v jaké peklo se může situace na pracovišti proměnit, pokud je vyvíjen tlak na pracující a oni místo toho, aby se organizovali a společně se tomuto tlaku postavili, začínají mezi sebou bojovat, dělat si naschvály a toho, kdo není schopen nebo ochoten se drastické nové situaci přizpůsobit, šikanují, ponižují a veřejně se o něm vyjadřují jako o někom, kdo prostě nedokáže držet krok.

Psychicky zdeptaný a svými kolegy ponižovaný jedinec se pak v hraničním momentě, kdy už nevidí ze své situace žádné východisko, většinou podle Amese rozhoduje mezi tím, jestli ukončí svůj život, nebo půjde a pomstí se na svých kolezích se zbraní v ruce. Zcela jistě převažují ti, kteří se rozhodnout ukončit svůj život dobrovolně, ale předmětem Amesovy knihy jsou ti druzí. Mark Ames jde ovšem ještě dál a staví paralelu mezi činy těchto lidí a vzpourami otroků z 18. a 19. století. Také oni byli většinou označováni za mentálně nemocné, vyšinuté jedince, kteří se z iracionálních pohnutek vzbouřili proti svým pánům a bojovali o vlastní svobodu v předem prohraném boji. Ironií osudu je, že proti otrockým vzbouřencům se často postavili samotní otroci, tak jako tomu bylo třeba v případě slavně vzpoury Nata Turnera a jeho improvizované armády. Ani je nenapadlo, že by se měli k Turnerovi přidat a bojovat za zlepšení své životní situace. Zvnitřnění podmínek aktuální životní situace je totiž u normálního člověka tak samozřejmé, že si nesvobodu, otroctví a abnormalitu ani neuvědomuje, protože má pocit, že tak to prostě je, odjakživa bylo a být má.

Můžeme se společně s Amesem ptát, proč masakry na pracovištích začínají až s nástupem Ronalda Reagana. Důvodů je víc a zvýšení pracovních požadavků a snížení finančních prostředků směřujících do různých odvětví ze strany státu byly samozřejmě podstatné faktory. Jedním z klasických neoliberálních tahů byla ovšem i snaha zlikvidovat, zesměšnit a rozdrtit jakoukoli organizaci pracujících v odborech či jiných, byť neformálních uskupeních. Jakmile se totiž pracující nesdružují a společně nesdílejí své problémy a kolektivně neusilují o zlepšení své situace, výrazně usnadňují práci svým zaměstnavatelům. Tam, kde byla dříve solidarita a koordinovaný systematický odpor, se za nepřítomnosti odborů proměňují podmínky v boj všech zaměstnanců proti všem. Problémové jedince je potřeba umlčet a ponížit, protože komplikují situaci ostatním. Vzbuzují totiž hněv vedoucích, který se často přenáší i na další zaměstnance, případně bývá problémový člověk vláčen před jejich očima jako exemplární případ. V tomto ohledu se skutečně podmínky na pracovištích od podmínek na otrokářských farmách příliš neliší.

Ale zpět k Jaroslavu Janotovi. Není totiž vůbec podstatné, jestli si Janota myslel, že se do jeho bytu vloupali zloději, nebo na exekutory střílel záměrně. Není to v Česku první podobný incident a naznačuje nám, že šikana některých občanů ze strany exekutorů přesáhla veškeré meze. Reálně zaútočit na exekutory se totiž stalo poslední možností často zoufalých lidí, jak nepřijít o důstojnost.

Není na místě podobné zoufalé útoky oslavovat – i když Mark Ames se ve své knize provokativně ptá, jestli je náhodou za sto let nebudeme chápat podobně jako otrokářské vzpoury proti nesvobodě –, ale rozhodně by nás měly upozornit, že současné nastavení exekučních praktik v Česku je velmi problematické a bude podobné incidenty vytvářet, dokud se něco zásadně nezmění. Janota navíc nikdy nezašel tak daleko jako lidé vraždící na amerických pracovištích. Varovat by nás měla i souvislost amerického scénáře s tím, jaké změny právě probíhají na České poště. Jestliže proti bezpráví neexistuje kolektivní odpor, co jiného zoufalým lidem zbývá než vyjádřit svůj hněv tím nejhorším možným způsobem?

Autoři jsou redaktoři A2larmu.

 

A2LARM