Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Tenhle feminismus není pro starý?

Katastrofální situace důchodkyň je tématem, které by feministické hnutí mělo zvednout ze země.

„Tak už mi vyměřili důchod,“ povídá mi u vína jedna přítelkyně a její tvář zdobí ironický úsměv. „Zatím to vypadá na krásných deset a půl tisíce,“ dodává. Snažím se ji povzbudit realitou z vlastní rodiny – moje skoro devadesátiletá babička za tu celoživotní dřinu – mimo jiné pracovala i jako dělnice v Železárnách Veselí – bere tisíc osm. A k tomu necelé dva tisíce jako vdovský důchod po dědovi. Že se jí nežije zrovna nejlíp, je dokonale vidět na domě, který obývá. Někde už opadala omítka, jinde netěsní okna, čas od času odešla karma. Jenže má naštěstí mé rodiče, kteří jí vypomáhají. Takový luxus si jiné důchodkyně dovolit nemůžou. Zejména ty, které žijí v podnájmech ve větších městech, jako je Praha nebo Brno.

Na vlastní kůži

„Ty mladý holky dneska posouvají feministické hnutí hrozně dopředu,“ zaznělo na jedné diskusi před časem. Uvědomila jsem si, jak mě ten everlasting kult mládí a s ním spojené nekonečné energie začíná rozčilovat. Ano, síla, která dnes osciluje kolem řady skvělých feministických organizací, je v lecčem fascinující. Daří se lépe komunikovat témata všeho druhu od každodenního sexismu přes genderové stereotypy a platové diskriminace žen až k děsivým případům sexualizovaného násilí. Jenže je tu téma, které je stále spíše opomíjené. Přitom ženy, kterých se týká, žijí doslova noční můry jako vystřižené z feministických ročenek.

Z deseti lidí v důchodovém věku žijících pod hranicí chudoby je devět ženského pohlaví. „Trest“ za to, že se ženy dožívají vyššího věku, ale i přímý doklad genderové nerovnosti.

Kdy přesně jsme pro všechny nekonečné a sebezpytující  debaty o privilegiích zapomněly řešit problémy těch, které se ocitají v nejakutnějším ohrožení? A jak vůbec komunikovat problémy jako feminizace chudoby s těmi, kteří o nich vědí víc než z knih přímo z vlastního života?

Biologicky předurčené k chudobě

Jenom čísla v České republice mluví za vše. Z deseti lidí v důchodovém věku žijících pod hranicí chudoby je devět ženského pohlaví. „Trest“ za to, že se ženy dožívají vyššího věku, ale i přímý doklad genderové nerovnosti. Starat se o děti, domácnost, brát nižší peníze po návratu do práce, mít pomalejší kariérní růst, před důchodem se ještě starat o vlastní nemocné rodiče. Skončit chudá, nemocná a sama, protože muži tak nějak umírají dřív.

Ty, které jsou reálným ztělesněním všeho, co dnes (nejen) mladá generace aktivistek kritizuje, zůstávají těmito kruhy zatím neoslovené. Je to škoda. Není žádným tajemstvím, že lidé v důchodu často ztrácí pocit společenské potřebnosti. A není to pocit úplně neopodstatněný – společnost staré lidi takto opravdu vnímá. Pokud jsou navíc bez peněz, nemají tolik našetřeno, jejich rodina na ně nemá čas, lehce můžou spadnout do spirály ubíjející nudy a ze životní fáze, která má člověku přinést klid a čas pro sebe, se může stát extrémně složité životní období na samém okraji. Problém společenské neviditelnosti je u těchto lidí úplně běžný. Důchodci a důchodkyně prostě nejsou cool, a tak je lehké na ně zapomenout.

Přitom vím, že to všechny víme. Že věříme ve feminismus inkluzivní, který bude schopný přijmout všechny, nikoho neopomíjet a fungovat na základě rovnosti – pohlaví, třídy i věku. Co by tak mohlo být hezčího než snaha o mezigenerační aktivismus? Chci umět uháčkovat feministický znak, poslouchat a zaznamenávat příběhy žen, které byly důležité, ale v neprostupné společnosti, jež akcentuje zisk, sílu a jednostranně zaměřený úspěch, je za jejich těžkou každodenní práci nikdo neocení. Chci demonstrovat před důchoďákem nebo eldéenkou za lepší péči, chci se zkusit vnášet do veřejného prostoru témata jako diskriminace starých lidí a chci to dělat v součinnosti a po debatách s nimi. Chci feminismus, který bude i „pro staré“.
Alespoň za pokus to stojí. A kdyby se mezigenerační spolupráci nepodařilo (náhodou) navázat podle našich představ, můžeme si v kontaktu se starší generací alespoň lépe uvědomit, že pokud opravdu nepřijde nějaká radikální společenská změna, čeká nás všechny pěkně na hovno stáří.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image