Foto Fresh Response
Poblíž maďarsko-srbské hranice, v lesích a opuštěných budovách blízko železniční trati, pobývají uprchlíci, kterým byla odepřena jakákoliv pomoc. Jsou to především muži, kteří se snaží přejít do Maďarska. Tyto pokusy jsou samozřejmě nelegální. Uprchlíci se nicméně nacházejí v situaci takového zoufalství, že se snaží přejít hranici za každou cenu, a riskují tak své zdraví a občas i život. Případ Afghánce, pod nímž se během pokusu o přechod hranice prolomil led na řece, není ojedinělý. Nicméně migranti se nadále opakovaně pokoušejí dostat do Maďarska, jelikož podle nové místní vyhlášky má být s těmi, kteří byli zadrženi v osmikilometrovém okruhu hranice, nakládáno stejně, jako kdyby hranici už překročili. V praxi tento okruh na určitých místech zasahuje až do Rakouska.
Nelžu a v ničem nepřeháním. Bili malé děti, bili je tolik, že brečely. To je celý příběh. Modlíme se, aby nás bůh uchránil od tohoto utrpení.
Zabránění v přechodu přes hranici, aniž by bylo zjištěno, jak se dotyční na hranici dostali, je v rozporu s mezinárodními zákony platnými i v Maďarsku, Ženevskými úmluvami i zákony platnými v schengenském prostoru. Slovo „zabránění“ zní poměrně nevinně, ve skutečnosti je ale policie absurdně brutální – zadržené bijí, pouštějí na ně psy, svlékají je do naha a kropí studenou vodou, berou jim oblečení, urážejí je, plivou na ně a stříkají na ně slzným plynem, a to i tehdy, pokud se nevzpírají. Jestliže vyvíjejí odpor, je to proto, že nemají na vybranou. Bohužel ale v současnosti nemáme jiné důkazy než svědectví samotných poškozených. Jelikož jejich telefony byly zničeny, je v podstatě nemožné získat jakoukoliv nahrávku. Navíc k těmto činům dochází v noci. Po několika hodinách týrání a ponižování pak přichází poslední krok: než jsou vyhnáni zpět do Srbska, policie se zadrženými nahraje krátké video. Na něm jsou nuceni ve svém mateřském jazyku přečíst text ve smyslu, že nelegálně vstoupili na území Maďarska a neuposlechli pokynů úřadů. Pokud tento text přečíst odmítnou, jsou opět biti nebo kropeni plynem.
Investigativní tým Fresh Response, neformální humanitární organizace působící na srbsko-maďarské hranici, vedl v lednu tohoto roku rozhovory s několika migranty, kteří se pokusili přejít ze Srbska do Maďarska. Rozhovory poukázaly na neochotu srbské policie případy brutálního zacházení jakkoliv vyšetřovat. Zde je několik anonymních svědectví.
Datum rozhovoru: 21. 1. 2017
Místo: „džungle“ v Subotici
Věk: 30 let
Jazyky: urdština, angličtina, paňdžábština
Rozhovor veden anglicky a urdsky
V pátek 13. ledna jsem překročil maďarské hranice blízko přechodu Horgos. Na začátku nás bylo 55 a všichni jsme přešli na maďarskou stranu. Poté jsme se rozdělili a dvanáct z nás, včetně mně, bylo chyceno policií asi dva kilometry od hraničního plotu. Čtyři policisti se k nám přiblížili v označeném policejním autě, měli s sebou dva psy. Nejprve nám nastříkali do očí slzný plyn, abychom nic neviděli. Strašně jsem se snažil otevřít oči a zapamatovat si jejich obličeje nebo čísla na uniformách, ale kvůli plynu to nebylo možné. Můžu jen říct, že to byli mladí muži, tak 20 či 22 let, a jejich uniformy byly modré. Zeptali se na naši národnost a začali křičet: „Žádné Maďarsko pro vás!“ Nazývali nás teroristy, Talibanem atd.
Mezitím přijela dvě další policejní auta s osmi muži a čtyřmi psy. Pamatuju si, že jeden z nich byl starší, tlustý muž. Všechny nás posadili až po kolena do kaluže. Jeden z nás, třináctiletý kluk, nemohl přestat plakat kvůli slznému plynu, tak ho přesunuli zepředu na konec řady, takže seděl vedle mě. Pořád plakal a oni se mu smáli a mlátili ho pendreky se slovy: „Zklapni! Zklapni!“ Byl z nás nejmladší, ale mezi námi byli ještě tři další nezletilí.
Policajt nám přikázal dát ruce vzhůru a rozepnout bundy, aby nás mohli bít do žeber a břicha. Někteří měli plastikové obušky, jiní měli kovové. Poté nás jednoho po druhém prohledávali, zatímco ostatní stále seděli ve vodě. Každý se musel postavit, aby nám mohli vzít teplé oblečení, bundy, rukavice, čepice i kalhoty, pokud měl někdo víc než jedny. Zničili dináry, které u nás našli, a naše eura si dali do kapes. Telefony nám rozbili o zem.
Během prohledávání jsme museli držet ruce nahoře v silném studeném větru. Poté nás dále nechali sedět v kaluži, ale přikázali nám dát ruce na ramena osoby před námi a bili nás do žeber obušky. Jeden z policajtů si stoupl na ramena Bablua a začal se smát a skákat na něm. Pak nám řekli, ať se postavíme, a pustili na nás psy. Když se někteří z nás pokusili před psy utéct, bili nás a donutili vrátit se do řady. Pořád se smáli a křičeli: „Držte řadu, držte řadu!“
Potom zavolali psy, ale řekli nám, abychom zůstali v řadě. Postavili se za nás, takže jsme je neviděli a začali nás poklepávat po ramenou. Pokaždé, když se někdo z nás otočil, nastříkali mu do očí znovu slzný plyn. Nenechali nás očistit si obličeje, řekli, že máme zůstat, jak jsme. Poté nás vzali k policejní dodávce, při chůzi nás bili do lýtek. Nenechali nás nastoupit do části dodávky pro cestující, ale snažili se nás nacpat do zavazadlového prostoru, přitom nás bili a strkali, protože tam pro dvanáct lidí nebylo dost místa.
Vzali nám batohy a vyhodili z nich vodu a jídlo. Tvrdé ovoce jako jablka a pomeranče nám házeli do obličeje. Poté nás zavezli k bráně na hranici. Nebylo dost místa k sezení, museli jsme celou dobu stát. Maďarský policista přišel s klíči k bráně, aby ji otevřel, ale mezitím přišel starší voják (měl jinou uniformu) a řekl, ať počkáme. Vyndal plechovku slzného plynu a opět nám postříkal obličeje. Poté nás fotil, s příkazem, abychom otevřeli oči. Když jsme to nedokázali kvůli slznému plynu, opět nás bili a nutili se dívat do kamery. Pak nás odvedli k plotu a řekli: „To je váš jazyk, čtěte!“ Na plotě byl nápis, který jsme museli nahlas přečíst. Bylo tam napsané, že jsme nezažili žádné fyzické nebo verbální násilí ze strany policie. Každého si při čtení nahráli. V momentě, když jsme říkali, že s námi nebylo násilně zacházeno, na nás znovu pustili psy, kteří běhali kolem našich nohou, kde je kamera nezabírala. Poté nás pustili přes plot a přikázali nám vrátit se do Srbska. Na druhé straně nebili žádní srbští policisté.
Celá akce trvala asi dvě hodiny, chytili nás v 19:00 a na benzinovou pumpu v Horgosu jsme se dostali okolo 21:30.
Datum rozhovoru: 23. 1. 2017
Místo: „džungle“ v Subotici
Věk: 47 let
Jazyky: urdština
Rozhovor veden urdsky
Asi před týdnem jsem přešel maďarskou hranici. Bylo to blízko Bački, někdy okolo půlnoci. Bylo nás mezi třiceti a pětatřiceti a bylo mezi námi čtyři až pět nezletilých a asi deset až patnáct lidí v mém věku nebo starších. Dostali jsme se na druhou stanu na první pokus a asi dvě hodiny jsme šli dál. Nad sebou jsme viděli helikoptéru, měla světlo a zaměřila nás. Skryli jsme se v sadu mezi stromy, ale našli nás. Bylo to asi čtyřicet policistů, mezi nimi ženy. Ty nás také kopaly. Jen nás byli. Neptali se na nic. Bili nás půl hodiny. Někdy nás bili obušky, jindy nás kopali.
Dostal jsem kopanec přímo do břicha. Byl tam vysoký muž, ten nás kopal nejvíc. Měli tři nebo čtyři psy, kterými nás zastrašovali, pouštěli je na nás a zase volali zpět. Donutili nás svléknout si oblečení a prohledali nám kapsy. Vše, co jsme měli v taškách, vyhodili. Když jsme se pokusili vzít si zpátky oblečení, kopali nás. Ze strachu jsme tam naše věci prostě nechali. Poté nás vzali k policejnímu autu a kopáním a mlácením obušky do ramen a zad nás donutili nastoupit. Na hranici nás postavili do řady a fotili nám obličeje. Čtyři nebo pět z nás muselo číst něco z papíru, ale já mezi nimi nebyl. Na papíře stálo: „Přišli jste nelegálně. Proč jste přišli nelegálně?“ Otevřeli bránu a kopali nás a strkali na druhou stranu, drželi nás při tom za hlavy. Přijelo srbské policejní auto. Dříve se nás ptali, jestli nás Maďaři bili, tentokrát se neptali. Jeli jsme do tábora v Horgos. Nikdo se na nic neptal. Nikdo se nezeptal, jestli jsme v pořádku, jestli nás mlátili.
Po tom všem bylo naše oblečení roztrhané a spali jsme venku. Další den jsme šli zpět do Subotice. Od momentu, kdy nás chytili až do momentu, kdy nás deportovali, nás neustále mlátili. Když jsme vstoupili do Srbska, vycházelo slunce. Nelžu a v ničem nepřeháním. Bili malé děti, bili je tolik, že brečely. To je celý příběh. Modlíme se, aby nás bůh uchránil od tohoto utrpení. Přišli jsme sem, ale naše životy jsou horší, než byly doma. Dokonce i psi jsou na tom tady líp. Nikdy jsme si nemysleli, že se k nám někdo bude takto chovat. Nechali jsme doma malé děti, abychom jim mohli zajistit lepší život, ale naše životy se jenom zhoršily. Jak vám to mám říct… Kam máme jít? Nemůžeme ani dopředu, ani dozadu. Jsme ve strašné situaci. Nikdo nám nerozumí. Nikdo nemluví našim jazykem.
Datum rozhovoru: 21. 1. 2017
Místo: cihlárna, Subotica
Věk: 14 let
Jazyky: urdština
Rozhovor veden urdsky
Přešel jsem maďarskou hranici s čtyřiceti dalšími lidmi. Nepamatuji si jméno místa, nepamatuji si datum. Za hraničním plotem jsme šli hodně rychle asi pět minut. Potom jsem si já a jedenáct dalších sedl, zbytek šel dál.
Přijelo něco mezi dvanácti a čtrnácti policisty – někteří auty, jiní pěšky. Měli baterky a hledali nás. Postavili jsme se, a když k nám přišli, začali nás kopat a mlátit obušky do žeber. Nevím, z čeho ty obušky byly, ale byly černé, těžké a velmi tvrdé. Poté nás policie odvedla ze suchého místa, kde jsme seděli a přinutila nás sednout si do velké kaluže, asi dva palce hluboké. Řekli nám, ať dáme ruce vzhůru, a hnali se na nás, mlátili nás obušky do hlavy. Donutili nás sundat si čepice a rukavice. Když mi začaly mrznout ruce, chtěl jsem je schovat do kapes, ale nenechali mě. Křičeli: „Ruce ven“ a donutili mě rozepnout bundu. Vyprázdnili nám kapsy a zničili telefony tím, že je na zemi rozdupali.
Pořád jsme seděli v kaluži, když přišli ke každému z nás zezadu a řekli: „Hello, my friend.“ Když jsme se otočili, nastříkali nám do očí nějaký plyn. Potom na nás jeden z nich, tlustý muž s vousy a knírem, pustil psy. Psi po nás lezli a drápali nás. Potom nás policajti začali znovu mlátit obušky. Dvakrát mě udeřili do zad, dvakrát jsem to dostal do hlavy a přes prsty. Byli tam ještě další policajti, které jsem neviděl. Když mi nastříkali plyn do obličeje, sklopil jsem hlavu dolů. Pokaždé, když jsem se snažil podívat, mě bili do hlavy. Nutili nás dívat se dolů. Řekli, že tak musíme zůstat. Říkali: „Nedívejte se nahoru!“ Hrozně nás mlátili.
Nutili nás sedět v té vodě asi hodinu a půl. Poté nás naložili do policejní dodávky – normální, označené, se sirénou nahoře. Byl tam takový malý prostor, oddělený sítí, a přinutili nás nacpat se tam. Na druhé straně sítě byli psi. Dovnitř nás hnali obušky, protože jsme se tam nemohli vejít. Jeden z nás stál venku, nemohl se dostat dovnitř, ale oni ho donutili strkáním a bitím. Poté zavřeli dveře a dovezli nás k bráně na hranici.
Když jsme vystoupili, museli jsme se znovu seřadit. Přišel nový policajt a začal na nás stříkat slzný plyn. Měl jinou uniformu, něco černobílého. Vypadala jako vojenská. Ostatní měli tmavomodré uniformy. Ten sprej byl jiný než ty předtím. Bolely mě z něho oči. Z toho prvního se mi chtělo kašlat a zvracet. Hodně jsem kašlal. Byl jsem vepředu, když to na nás začali stříkat.
Zeptali se, proč jsme chtěli přejít hranici. Natočili mě na video. Zatímco mě natáčeli, musel jsem nahlas přečíst prohlášení, které viselo na háku na hraniční bráně. Když jsem to dočetl, jeden z policajtů mě strčil na druhou stranu. Když všichni přečetli prohlášení, otevřeli bránu a řekli: „Jděte!“ Šli jsme zpátky a došli na benzinku okolo 21:30.
Autor je dobrovolník organizace Fresh Response.
Z anglického originálu Harmed Migrants Provide Testimony on Hungarian Police Brutality, publikovaného na stránkách PoliticalCritique.org, přeložila Veronika Pehe. Redakčně kráceno.