Výstava o jednom malém fašismu

,

Na konci února skončila ve Slovenské národní galerii výstava vizuálního umění z období Slovenského štátu 1939–1945 nazvaná Sen x skutočnosť.

Když kurátorky před dvěma lety začaly připravovat výstavu o Slovenském štátu, netušily, že v době jejího konání budou ve slovenském parlamentu sedět poslanci otevřeně fašistické strany. V loňských sněmovních volbách získala Kotlebova Ľudová strana Naše Slovensko 8,5 procenta hlasů a 14 křesel a podle posledních průzkumů má nyní preference mezi 10 a 13 procenty hlasů. V programu se netají islamofobií a snahou „zasáhnout proti stupňujícímu se cigánskému teroru“. Své PR staví také na odkazu k válečnému Slovenskému štátu a mnozí z jejích členů se hlásí k tehdejšímu prezidentovi Jozefu Tisovi, přičemž zlehčují nebo přímo popírají holocaust, aniž by za to byli odsouzeni.

Sen

Podle kurátorek Kataríny Bajcurové, Petry Hanákové a Bohunky Koklesové bylo cílem výstavy Sen x skutočnosť skrze vizuální umění ukázat kontroverznost tehdejšího režimu a tím přispět k diskuzi o jeho místě ve slovenské historii a k sebereflexi slovenské společnosti. Tomu odpovídalo rozdělení výstavy do dvou úrovní. Na první úrovni byla vystavovaná díla vypovídající o „snu“, tedy o tom, jak režim chtěl, aby byl vnímán. Druhá úroveň měla vypovídat o „skutečnosti“, tedy o konkrétních dopadech režimu na lidskou existenci. Zároveň byla instalace uspořádána chronologicky podle etap vývoje režimu. Právě v tomto dělení ale spočívá několik problémů.

Kromě symbolického odkazu k Slovenskému štátu je pro Kotlebovce typické používání stejných politických strategií. I oni zdůrazňují „rurální autenticitu“ a „původní čistý a přirozený stav Slováků“.

Pokud by se totiž autorky výstavy rozhodly pro striktně chronologické řazení, odpadlo by dělení do zmíněných sekcí „Sen“ a „Skutečnost“. Naopak by se jim ale skýtala skvělá možnost ukázat, jak v předválečném Slovensku postupně docházelo k odstraňování demokratických principů a jak se politická rétorika posouvala k fašismu. Jenže autorky se snažily dělení kombinovat. V sekci „Sen“ se tak vedle sebe ocitla díla oficiálních a perzekvovaných umělců, prostě proto, že vznikla ve stejném roce, aniž by to bylo jakkoliv vysvětleno. Na jedné zdi jsou tak vedle sebe obraz tehdy protežovaného Martina Benka, který je mimochodem dodnes považován za nedotknutelnou ikonu a jeho obrazy jsou slovenskými milionáři a „filantropy“ vysoce ceněny, a díla Arnolda Petera Weisza-Kubínčana, židovského malíře, který zemřel při transportu do koncentračního tábora. Tohle se ale návštěvník ani z obrazu ani z popisku pod ním nedozví, a může tak získat dojem, že Kubínčan za války bez problémů vystavoval.

Dalším problémem této sekce je způsob, jakým je prezentován vztah režimu k lidovým motivům. Z výstavy je možné získat dojem, že odkazování se k lidovým motivům bylo vynálezem propagandy Slovenského štátu. Jenže tak to nebylo, slovenský národ politicky dozrál za první republiky, a v tomto období bylo na lidové motivy hojně poukazováno. Odkazování k lidovým motivům a bohatství regionů sloužilo k povzbuzení slovenského obyvatelstva a k hledání jeho identity. Fašistická propaganda na tyto motivy pouze navázala a rozvinula je. Regionální motivy spojila v motiv „autenticky rurálního a neposkvrněného slovenského národa“ a z Čechů udělala zuřivé bolševiky. Pokud by byla linie využívání pseudoautentických charakteristik na výstavě dotažena do konce, mohla upozornit na fakt, že tyto tendence se ve slovenské historii periodicky opakují a v současnosti znovu pronikají do veřejného diskurzu.

Právě před týdnem vyzval jeden z Kotlebových poslanců Milan Mazurek mladé lidi ke vstupu do vznikajícího hnutí Ľudová mládež, odkazujícího k Hlinkově mládeži, založené v prosinci 1938. Kromě symbolického odkazu k Slovenskému štátu je pro Kotlebovce typické používání stejných politických strategií. Stejně jako představitelé Slovenského štátu, i oni zdůrazňují „rurální autenticitu“ a „původní čistý a přirozený stav Slováků“. To pak dávají do kontrastu s dnešním proevropským směřováním Slovenska. Zasazením do kontextu s první republikou tak mohla výstava ukázat na širší politické a společenské souvislosti a strukturální charakter těchto apelů.

Skutečnost

Ani část „Skutečnost“ se nevyhnula přešlapům. Například v sekci vyobrazující hrůzy války se vedle sebe ocitly fotografie mrtvých těl nebo rozbombardovaných měst a fotografie a obrazy propagující slovenskou armádu jakožto ochránkyni slovenských tradičních hodot. Zařazení těchto propagačních materiálů do části „skutečnost“ tedy rovněž popíralo logiku výstavy. Obhájci Slovenského štátu rádi zdůrazňují, že Tisův režim zachránil Slovensko od totální války a lidských obětí a umožnil lidem normálně existovat. Jenže v letech 1944 a 1945 přes Slovensko přešla válečná fronta a ustupující nacistické jednotky po cestě ničily, co mohly. Obhajoba pragmatického spojenectví s nacistickým Německem jakožto záruky klidu, prosperity a míru tedy neobstojí. Autorky výstavy se zřejmě pokusily říct něco podobného. Ale znovu zde chybělo vysvětlení a kontextualizace.

Naopak skvělá byla tematizace válečného uprchlictví, kterému byla věnována téměř celá jedna místnost. Například z obrazů uprchlíků na lodi, které v roce 1942 vytvořil Cyprián Majerník, je naprosto zřejmá paralela s konfliktem v Sýrii a současnou vlnou válečného uprchlictví. Tady se podařilo aktualizovat minulost prostřednictvím umění. Výstava návštěvníkům připomněla, že každá válka je neodmyslitelně spojená s uprchlictvím, že podobnými událostmi, jakými si prošla Evropa, dnes prochází Sýrie, ale také to, že se tyto události mohou kdykoliv opakovat.

Že výstava ťala do živého, je vidět i na rekordní návštěvnosti. Za čtyři měsíce ji navštívilo 26 tisíc lidí, což z ní podle ředitelky Národní galerie Alexandry Kusé činí nejnavštěvovanější výstavu za posledních patnáct let. Přispěl k tomu bezesporu i fakt, že na výstavu byl vstup zdarma a provázel ji bohatý doprovodný program. Jenže i tady najdeme problém. Když na ni během předposledního dne jejího konání přišlo 1200 návštěvníků a během posledního dne ještě víc, proč se Slovenská národní galerie nerozhodla výstavu prodloužit? Kromě toho je nepochopitelné, proč nebyla tak důležitá výstava putovní, proč se například pod záštitou muzea Slovenského národního povstání nekonala v Banské Bystrici, tedy v kraji, jehož předsedou je právě Kotleba. Proč se nekonala ve výstavních prostorech dalších slovenských měst? Těžko si představit, že by obyvatel Košic absolvovat pětihodinovou jízdu vlakem, aby strávil dvě hodiny na výstavě. Pokud má být funkcí umění podpora kutivace a sebereflexe společnosti, je nutné tuto funkci dotahovat do konce funkční kulturní politikou na institucionální úrovni, která poskytne čas a prostor autorům výstav je dostatečně promyslet a kontextualizovat.

Autoři jsou historici.

 

A2LARM