Minulý týden byl po necelém roce propuštěn z výkonu trestu lobbista Marek Dalík, odsouzený ke čtyřem letům za podvod v kauze nákupu pandurů. Dalík si měl v roce 2007 na schůzce s manažery rakouské zbrojovky Steyr říct o úplatek skoro půl miliardy korun, za což ho soud v roce 2016 poslal do vězení. Nejvyšší soud nyní rozsudek zrušil. Po kauze odposlechů v případu Davida Ratha a pochybných znaleckých posudcích ohledně sražení ženy Romanem Janouškem působí Dalíkovo předčasné propuštění jako další selhání českých soudů ve věci mocných.
Jako první komentoval kauzu novinář Jaroslav Spurný v rozhovoru pro DVTV: „Soudy nehledají podstatu spravedlnosti, ale zahrabávají se v jednotlivých formálních detailech. Navrch získávají velmi zruční právníci, kteří dokážou najít drobné chyby v paragrafech.“ Spurného analýza je v mnohém přiléhavá, český právní systém je opravdu stále příliš ovlivněn komunistickým formalismem a často preferuje pozitivní pojetí práva na místo hledání spravedlnosti. Vedle toho ale existují další problémy, které komunistickou minulostí nevysvětlíme.
Advokát a spravedlnost
Roli onoho vynalézavého právníka, který upozorní na formální nedostatky a tím zvrátí na první pohled jasnou kauzu, hraje v Dalíkově případě přední právní akademik a vysokoškolský pedagog Tomáš Gřivna. Jako expert na trestní právo stojí za řadou obhajob v největších korupčních skandálech poslední doby. To je samo o sobě zarážející – na prestižních světových univerzitách se akademická svoboda běžně zajišťuje i tím, že akademici nejsou přímo spjati s žádnou ze stran a věnují se dané problematice výhradně zvenku. Největší právní autority spojují svou dráhu čistě jen s právní vědou, psaním knih, článků, případně se podílejí na návrzích zákonů apod. Nehrozí tak střet zájmů, kdy tentýž člověk v roli respektovaného odborníka připravuje zákony, aby později v roli dobře placeného advokáta, hledal v těchto zákonech skulinky.
Pozici experta Tomáš Gřivna využívá tak, že zákoník, který sám pomáhal utvářet, u soudu poukazuje na mezery v právu.
Docent Gřivna je jako přední český expert autorem některých zákonů. Připravoval například zákon o obětech trestných činů a byl také výkonným šéfem komise ministerstva spravedlnosti pověřené revizí trestního řádu. Sám se tedy výrazně podílí na „nastavení“ systému. Významná je také Gřivnova publikační činnost: podílel se na komentářích k trestní odpovědnosti právnických osob, trestnímu řádu nebo trestnímu zákoníku. Komentáře zákoníků přitom hrají v českém právu zásadní roli při výkladu sporných míst. Pozici experta pak Gřivna využívá tak, že zákoník, který sám pomáhal utvářet, u soudu poukazuje na mezery v právu. Pokud je ovšem advokát zároveň tvůrcem zákoníku, dochází tím mimo jiné k narušení poměru sil mezi obhájcem a soudem. Těžko se například bude soudci zamítat novátorský právní výklad advokáta s tím, že překrucuje záměr tvůrců zákona, když proti němu stojí sám jeho autor (anebo autor významného komentáře zákoníku).
S tím se pojí i otázka, zda věříme, že advokát spojený s obhajobou těch největších korupčníků u nás opravdu hodlá chránit v první řadě zájem veřejnosti na spravedlnosti a efektivním a tvrdém postihu finančních zločinců. Jednotlivé právní „mezery“ jsou pro něj totiž velmi lukrativní obživou. A konečně, angažmá v nějaké kauze zpochybňuje neutralitu takového člověka při hodnocení někdy třeba i kritických prací studentů na katedře.
Rovnost před zákonem v nerovné společnosti
Vraťme se ale k českým soudům a jejich nestrannosti v kauzách nejmocnějších. Pokud, jak tvrdí Spurný, může za problémy výkonu spravedlnosti přílišný formalismus, můžeme nabýt dojmu, že se jedná o problém specifický pro postkomunistické státy. Jenže i vyspělé západní země mají potíže s postihem finanční kriminality, jak znovu ukázaly například finanční zločiny spojené s krizí z roku 2008, ve kterých podle reportu Transparency International hrály klíčovou roli přední právní kanceláře.
Již v roce 1762 napsal Rousseau v knize O Společenské smlouvě: „Za špatné vlády je rovnost pouze zdánlivá a iluzorní: slouží k tomu, aby držela chudáka v jeho chudobě a bohatého v pozici, kterou si uzurpoval. Ve skutečnosti právo slouží vždy těm, kteří něco vlastní, a je škodlivé pro ty, co nemají nic: z čehož vyplývá, že společenský stát je příznivý jen tehdy, když všichni vlastní něco a nikdo příliš.“ Citát můžeme chápat i jako apel na zajištění základních atributů moderního právního státu, které zakotvují mnohé ústavy evropských států. Jde mimo jiné o rovnost všech před zákonem a vymahatelnost práva skrze zajištění právní podpory pro ty nejchudší.
Je pochopitelné, že soudy rozhodují s nějakou mírou omylnosti – jednoduše proto, že lidé jsou omylní. Pokud ale vidíme korelaci mezi mírou odsouzení a konkrétní sociální skupinou, zpochybňuje to samotnou podstatu právního státu. Můžeme tak formulovat jednoduchý princip, podle kterého se kvalita právního státu odvíjí právě od míry jeho schopnosti obstát v těch nejvíce „zatížených kauzách“. To znamená obstát s žalobou i před týmy dobře placených a státními zástupci uznávaných advokátů (či dokonce před autory zákoníku). Teprve pokud stát garantuje tuto rovnost, může oprávněně a legitimně vyžadovat poslušnost právu. Jednou z tradičních funkcí trestu je snaha o polepšení zločince. Tento výchovný prvek je ovšem významně oslaben v systému, ve kterém mám mnohem větší šanci obstát před soudem, když si sjednám úplatek za stovky milionů, než když například přepadnu benzínku a odnesu si mizerných pár tisíc.
Libertariánský právní stát
Za selháními justice v těch nejzatíženějších kauzách, jako jsme to viděli v případě Dalíka, můžeme spíše než právní pozitivismus vidět problematické angažmá bohatých právních kanceláří, které mají v tržním prostředí tendenci chránit zájmy bohatých. Pokud nechtějí v silné konkurenci ztratit silné a prospektivní klienty, nemůžou si často dovolit odmítnout ani věci na hraně nebo za hranou zákona, místo aby hájili práva křivě obviněných. Ti pro ně jako dlouhodobí klienti nejsou perspektivní a jejich obhajoba často znamená velké úsilí za málo peněz. Neregulovaná „přirozenost“ advokacie se tak působením „neviditelné ruky trhu“ nevyhnutelně propadá do barbarství, protože nejvíce se daří těm kancelářím a advokátům, kteří nemají žádné morální zásady ohledně volby svých klientů. Projevuje se zde tatáž logika trhu, na niž nyní mnozí upozorňují v souvislosti s institutem privátních soudních exekutorů, kteří jsou tlačeni k tomu, aby přijímali a vymáhali i ty pohledávky, o nichž vědí, že jsou neplatné a třeba i nelegální. Pokud tak neučiní, riskují pověst „efektivního vymahatele“ a ztrácejí často velice movité a silné klienty (obvykle banky), které jednoduše osloví někoho jiného.
Podobný příklad si lehce můžeme představit i v advokacii. Pokud přijde dlouhodobý a movitý klient a dá vám na stůl deset tisíc euro s tím, že pět tisíc máte zanést na finanční inspektorát a pět si můžete nechat, pak pokud nefunguje velice efektivní dohled nad těmito machinacemi ze strany policie a především ze strany České advokátní komory, jen don Quijote by si peníze nevzal a poslal třeba i dlouhodobého dobrého klienta ke konkurenci. V lepším případě by si takový don Quijote příliš nevydělal a v tom horším by v advokacii vůbec nepřežil.
„Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i právech,“ proklamuje první článek Listiny základních práv a svobod, která tvoří nedílnou součást naší Ústavy. Kauzy poslední doby ukazují, jak vzdálená nám v 21. století tato idea je. Nedávná selhání soudů by nás aspoň mohla zbavit iluze, že právní stát je něco, co jde přirozeně ruku v ruce s volným trhem. Jak věděl už Rousseau, tržní prostředí bez jakýchkoliv zásahů státu je naopak s rovností před zákonem neslučitelné. Marek Dalík, Roman Janoušek, David Rath (nebo i Andrej Babiš) nám ukazují, že někteří jsou si přeci jen rovnější.
Autor studuje práva.