Jak kapitalismus zplodil uhlí


Dnešní klimatická krize je z velké části důsledkem rozvoje průmyslu poháněného uhlím v 19. století. Mohla ale průmyslová revoluce dopadnout i jinak?

Historie využívání fosilních paliv se nám většinou zdá být naprosto samozřejmá – na přelomu 18. a 19. století se jednoduše objevil kvalitativně vyspělejší a levnější zdroj energie, který mohl uspokojit žízeň vznikajících průmyslových ekonomik, a nastartovat tak průmyslovou revoluci, nejprve v Británii a pak v ostatních zemích. Společnosti, které byly do té doby založeny zejména na zemědělství a drobných manufakturách, dostaly náhle obrovskou injekci energetického dopingu. Díky tomu vystavěly intenzivní aparát ekonomické produkce, jež jim dovolil prolomit bariéry růstu dané životním prostředím. Nemusely více brát ohledy na omezující rytmy vodných toků, poryvy větru, změny počasí dle ročních období nebo nedostatek půdy. Fosilní paliva – ze začátku výhradně ve formě uhlí – jim dovolila kvantitativně vystupňovat výrobu do nebes a odpoutat se od pozemských strastí, jež provázely ekonomiky na rozcestí mezi feudálním a kapitalistickým systémem. Mnoho současných environmentalistů a environmentalistek proto považuje rozmach využívání fosilních paliv – počínaje vynálezem Wattova parního stroje – za klíčový moment pro vznik kapitalismu. Co když tomu ale bylo naopak? Co když v jistém smyslu kapitalismus zplodil uhlí, ne uhlí kapitalismus?

Uhlí proti vodě

Švédský historik a politický ekolog Andreas Malm se snaží obhájit právě tuto na první pohled neintuitivní tezi. Naše dnešní trable s klimatickou změnou jsou dle Malma důsledkem toho, že v jistém momentu se rodící industriální kapitalismus vydal cestou masivní spotřeby uhlí, i když měl dveře otevřené i k jiným možnostem: jmenovitě k využívání mechanické energie z vodních zdrojů. Jeho argument je založen na detailním zkoumání britské ekonomiky v první polovině 19. století, konkrétně jejího nejrozvinutějšího průmyslového segmentu – zpracování bavlny, jež byla hlavním vývozním artiklem tehdejšího koloniálního impéria. Ve své knize Fossil Capital (Fosilní kapitál, 2016) se nám Malm snaží inovativním způsobem převyprávět, jakže jsme se dostali do klimatického zmatku, ve kterém dnes žijeme. Jeho příběh je rámován dvěma zásadními daty: rokem 1784, kdy si James Watt nechal patentovat rotační motor poháněný parní energií ze spalování uhlí, a rokem 1847, kdy byl dolní sněmovnou parlamentu Spojeného království odhlasován slavný Ten Hours Bill: první skutečně významný výdobytek dělnického hnutí, kterým se ustanovil v Británii desetihodinový pracovní den a šestidenní pracovní týden.

Neměli bychom za původce klimatické změny označovat lidstvo jako celek, ale specificky tu část lidstva, která v rukou třímala otěže vývoje výrobních prostředků, jež se zpětně vzato mohly vyvinout do podstatně čistějších variant.

Podle Malma byla první půlka 19. století v britském průmyslu poznamenána dvěma propojenými konflikty. Ten první byl třídní – totiž boj mezi organizovanou prací na straně jedné a kapitálem na straně druhé. Druhý boj, odehrávající se na pozadí prvního, byl boj mezi dvěma do té doby rovnocennými zdroji mechanické energie pro průmyslovou produkci: mezi parními stroji a vodnými mlýny. Jako se měnil poměr sil v boji prvním – a jak tedy vznikající třída vlastníků výrobních prostředků nabírala čím dál více na politické síle –, měnil se rovněž poměr sil v energetickém zápolení mezi archaickými verzemi fosilních a obnovitelných zdrojů. Pohánět automaty na zpracovávání bavlny, především tkalcovské stavy a spřádací stroje, bylo od jejich vynálezu možné jak energií tekoucí vody, tak i silou parních strojů. Kupříkladu, v roce 1800 pokrývaly vodní mlýny sedmdesát procent energetické poptávky celého britského průmyslu, zatímco parní stroje jenom zhruba jednadvacet procent a větrné mlýny zbylých devět procent. Dokonce ještě v roce 1830 byl instalovaný výkon vodních mlýnů a parních strojů totožný a oba zdroje měly stejný podíl 47,5 procenta na celkové energetické produkci britského průmyslu (zbylých cca pět procent tvořila lidská a zvířecí práce).

Čtyři faktory přechodu na uhlí

V půlce čtyřicátých let 19. století se ovšem něco významného změnilo. Podíl parních strojů se hlavně díky nově instalovaným jednotkám zvedl na osmdesát procent a vodní proudy stagnovaly na úroveň patnácti procent celkového podílu výroby energie. To vše se událo i přes to, že voda byla stále levnější (za tekoucí vodu se na rozdíl od přísunu uhlí nemuselo platit), energetický potenciál vodních toků nebyl zdaleka vyčerpán (nejvytíženější řeky byly využívány jen ze šesti až sedmi procent) a největší samostatně stojící jednotky pro výrobu mechanické energie byly i nadále vodní mlýny. Co tedy podle Andrease Malma ovlivnilo pozvolný přechod na uhlí, jež se nakonec rozšířilo po celé planetě a uvěznilo nás v slepé uličce fosilní ekonomiky?

Za prvé, management vodních zdrojů si vyžadoval kooperaci mezi vlastníky výrobních prostředků. Nejvyspělejší vodní díla té doby disponovala složitými soustavami kanálů a umělých nádrží, které dovolovaly říčnímu proudu dorazit i do oblastí, jež nebyly bezprostředně u hlavního toku. Nevítanou ale byla skutečnost, že všichni vlastníci byli společně závislí na jedné řece, o kterou se museli spravedlivě dělit a starat se o ni. Provoz vodních děl si vyžadoval vytváření společných fondů a rozhodovacích struktur, které ovšem nebyly po vůli lidem, jejichž smyslem života bylo předběhnout konkurenci. Logicky tak preferovali uhlí, protože se o něj s nikým nemuseli dělit a nikdo jim tím pádem nemluvil do provozu jejich fabrik. Parní stroje, tedy po všech stránkách po dlouhou dobu méně vyspělé technologie výroby mechanické energie, tak vlastně umožnily kapitalismu utéct z historické trajektorie vedoucí k socializaci energetických zdrojů průmyslové revoluce.

Za druhé, i přes rozvětvená vodní díla nebylo možné postavit mlýn kdekoli. Když chtěl někdo mlýn, musel jít za vodou: voda sama od sebe nešla za ním. To často vyžadovalo stavbu nejen samotného mlýnu a fabriky, ale celé dělnické kolonie – včetně škol, kostelů, veřejných úřadů, mobiliáře a podobně. Z kapitalistů se tak chtě nechtě stávali investoři do veřejných statků a se vzrůstajícím počtem dělníků a dělnic vzrůstaly i jejich nároky na kvalitu života v koloniích. S parními stroji to bylo přesně naopak – mohli jste je instalovat kdekoli a kdykoli. Vlastníci výrobních prostředků proto logicky stavěli továrny poháněné uhlím zejména ve velkých městech, kde byl dostatek pracovní síly a kde mohli svobodně parazitovat na existující veřejné infrastruktuře. Ne náhodou to byl lidnatý, dělnický Manchester, kterému se přezdívalo Cottonopolis.

Za třetí, parní stroje hrály rozhodující roli v boji proti odborům. Postavit do středu kolektivu lidských dělníků a dělnic syčící a hučící ocelové monstrum mělo nezanedbatelný efekt na jejich morálku – tento „železný muž“ svou monumentálností lámal přesvědčení o hrdosti lidské práce. Stroje navíc často nahrazovaly právě tu nejkvalifikovanější práci. Příkladem mohou být tkalci, svého času prominentní vrstva dělníků, těžící ze svého klíčového postavení ve výrobním procesu. Ti se v důsledku automatizace náhle ocitli v roli druhořadých pracovníků, což oslabilo vyjednávací postavení odborů jako celku. Odpovědí na automatizaci proto často byly sabotáže parních strojů či rozmach černého trhu s bavlnou. Vrcholem dělnického odporu pak byla generální stávka v létě 1842, kdy se britský průmysl prakticky zastavil a království se ocitlo na pokraji revoluce. Právě odstavování parních strojů z provozu bylo jednou z hlavních aktivit stávkujících dělníků a dělnic. Jejich heslo znělo: „Go stop the smoke!“

A nakonec, vodní mlýny se v čtyřicátých letech dostaly do krize i kvůli tomu, že přizpůsobit se rytmům pravidelné pracovní doby pro ně bylo čím dál složitější. Temnou stránkou továren poháněných tekoucí vodou totiž bylo i to, že často jejich produktivita stála na nucené práci – když voda netekla (hlavně v zimě), nepracovalo se vůbec, ale když byl proud silný, pracovalo se klidně i šestnáct hodin bez přestávky, a to včetně žen a dětí. Od roku 1833 byli britským parlamentem zřízeni inspektoři, kteří měli dohlížet na dodržování nového zákoníku práce, jenž zakazoval práci mladistvých nebo excesivní směny pro ženy. Inspektoři měli moc dokonce vyhlašovat nová, doplňková nařízení a pokutovat majitele továren přímo na místě. Když byl v roce 1847 ustanoven desetihodinový pracovní den, nastal soumrak vodních mlýnů. Investice do parních strojů tak raketově vzrostly, což mimo jiné pomohlo britské ekonomice vymanit se z první velké strukturální krize, do které upadla v roce 1825 a která se následně prohloubila v nejhorší hyperdepresi 19. století na přelomu let 1841 a 1842.

Návrat k obnovitelným zdrojům

Definitivním vítězstvím parního stroje a energie z uhlí v polovině 19. století se spustil dominový efekt, jehož důsledky intenzivně prožíváme dodnes. Fascinující produktivita ekonomiky, jež si po půlstoletí experimentování ochočila fosilní paliva, byla precedentem pro ostatní západní velmoci a postupně se rozšířila do celého světa – mimo jiné i díky koloniálním výbojům, o nichž bude Malm pojednávat ve svém pokračování Fosilního kapitálu s názvem Fossil Empire (Fosilní impérium), které momentálně dopisuje. Hlavním poučením tohoto příběhu je ovšem to, jak úzce byly v souboji vody proti uhlí provázány ekonomické a fyzikální faktory – odlišné vlastnosti obou zdrojů vyhovovaly jiným socioekonomickým podmínkám. Prosazení industriálního kapitalismu vedlo k preferenci uhlí před vodou.

Byl bych ovšem nerad, kdyby tato historie byla interpretována jako snaha velebit vodní zdroje na úkor fosilních paliv, protože pointa Malmova argumentu leží někde jinde. Historie fosilního průmyslu ukazuje, jak úzce je svázána s dějinami vývoje kapitalismu. Lze tak tvrdit, že spíše než by fosilní paliva mohla za vznik kapitalismu, může kapitalismus za masivní prosazení fosilních paliv. Neměli bychom tedy za původce klimatické změny označovat lidstvo jako celek, ale specificky tu část lidstva, která v rukou třímala otěže vývoje výrobních prostředků, jež se zpětně vzato mohly vyvinout do podstatně čistějších variant. Místo toho ale vybrali cestu excesivního vytěžování neobnovitelných zdrojů s fatálními následky pro planetární ekosystém. Kdyby se technologická inovace v 19. století byla vydala trochu jinou cestou, kdo ví, jestli bychom dnes čelili obdobným environmentálním problémům.

Každopádně to, že historie je vždy nesamozřejmá a otevřená, nám může dát naději: jako jsme se nečekaně ocitli v sevření fosilních paliv, můžeme se z něho stejně tak dostat ven. Snad proto může být skvělou zprávou pro nás i to, že Británie v pátek 21. dubna zažila svůj první den bez uhelné energie od dob průmyslové revoluce – a do roku 2025 se plánuje energie vyráběné z uhlí vzdát úplně.

Autor je spolupracovník redakce.

 

A2LARM