Jejich a naše násilí


Čin násilníka s nožem v Londýně je označován za terorismus, zatímco úmrtí civilistů na Blízkém východě jsou jen „vedlejší důsledky“ války. Co stojí za těmito protikladnými nálepkami?

23. března najel Chalíd Masúd v Londýně svým autem do lidí, kteří právě přecházeli Westminsterský most, pobodal policistu a následně byl zastřelen. Během svého běsnění zabil čtyři lidi, zranil dalších čtyřicet a zničil klidné spaní lidem, kteří žijí v jedné z hlavních západních metropolí. Masúd se narodil v Dartfordu v jihoanglickém hrabství Kent a dostával se do střetu se zákonem už delší dobu – především kvůli násilným činům a držení zbraní. Dělicí čára mezi Masúdovým činem a aktem obyčejného kriminálníka je velmi tenká.

Domácí terorismus

Před dvěma měsíci se hlava londýnské policie nechala slyšet, že nárůst násilných zločinů v celé Anglii a Walesu je alarmující. Nejčastější zbraní byl v takových případech obyčejný nůž. Počet těchto zločinů vzrostl o 22 procent a podle poslední čtvrtletní zprávy bezpečnostní složky zaregistrovaly za rok celkem 30 838 zločinů, které byly provedeny nožem. Masúdův zločin by mohl snadno být interpretován jako příklad vážného nárůstů násilí, při kterém hlavní roli sehrál nůž.

Činy západních mocností zkrátka nemohou být terorismem. Jedná se přece o racionální politiku. Terorismus páchají vždy ti druzí.

Namísto toho nám média a politická třída nabídla farizejskou lekci z občanské výchovy. Boris Johnson například přišel s prohlášením, že se jedná o „útok na demokracii, na srdce naší demokracie“. Jedny noviny pak dokonce označily jeho postoj za „churchillovský“.

Masúdův čin byl okamžitě připsán Islámskému státu, jenž Masúda ihned přijal za jednoho ze svých bojovníků. Obě rozhodnutí jsou samoúčelná – jedno odmítá jakoukoliv domácí zodpovědnost za Masúda, druhé pak slouží k povzbuzení chabnoucího povstání. Masúdovo vlastní potýkání s rasismem, jeho touha získat slávu, jež by překročila jeho mizernou situaci, nejsou brány vážně. „Domácí teroristé“ mají „domácí“ problémy. Jenže výraz „terorista“ umožňuje export „domácího“ násilníka do jiných zemí, na které tak lze svalit vinu – v tomu případě na Islámský stát.

Al-Mansúra

Čtyři tisíce kilometrů jihovýchodně od Londýna se v Sýrii poblíž Rakká nachází město al-Mansúra. Bombardování ze strany Spojených států v této oblasti donutilo asi padesát rodin, aby hledaly úkryt ve zdejší škole. Shazování bomb přispělo k oslabení pozic Islámského státu v okolí města Rakká a současně s ním obsazují síly Spojených států pozice na jeho periferii. Společně se svými spojenci – Syrskými demokratickými silami – se zmocnily hlavní přehrady na řece Eufrat, která je klíčová pro zásobování města Rakká vodou. Je to hlavní krok, než se USA se svými spojenci vrhnou na toto „hlavní město“ Islámského státu.

Několik hodin předtím, než se Chalíd Masúd rozhodl spáchat teroristický útok v Londýně, vybombardovalo letectvo USA zmíněnou školu. Podle všeho v sutinách této budovy zahynulo 33 civilistů, jiná čísla hovoří o 101 obětech. O den dříve, 21. března, bombardovalo městečko Tabka, zasáhlo školu, polní nemocnici a ulici al-Síná, a zabilo tak dvanáct civilistů. Týden předtím shazovalo americké letectvo bomby na město al-Džíné, které se nachází poblíž Aleppa, a zasáhlo mešitu, ve které přišlo o život 46 civilistů.

Západní média se zaměřila na činy Chalída Masúda, zatímco o událostech v Sýrii mlčela. O těchto masakrech se objevily jenom krátké zprávy, které svým rozsahem ani zdaleka neodpovídaly pozornosti věnované Masúdovu útoku. Je to, jako bychom žili ve dvou paralelních vesmírech – v jednom, kde teror zaplaví celou společnost vlnou morálního rozhořčení – a druhém, kde hromada mrtvol, kterou za sebou zanechaly americké bombardéry, nikoho ze židle nezvedne. Na jedné straně máme teror, na straně druhé pak nutné zlo vedlejších důsledků války.

Nesmělý rasismus

Spousta reportérů sdílí přesvědčení, že západní intervence jsou motivované vysokými hodnotami, a jako takové ztělesňují jakousi dobrou vůli. Nejlepší hodnoty naší doby – demokracie a lidská práva – jsou přiznávány výlučně Západu. S Východem se zachází jako s prostorem, kde tyto hodnoty jednoduše chybějí. Dotýkáme se tu toho, co Aimé Césaire nazývá „nesmělým rasismem“, který se snaží sugerovat, že Západ přece nemůže mít tak špatné úmysly, a lidem z Východu tak nedává možnost o nich pochybovat.

Indického politika Šašiho Tharúra stálo značnou odvahu, aby prohlásil, že „Churchill nebyl lepší než Hitler“ – tvrzení, které vzbuzuje pravidelné výhrady britské politické třídy. Americký prezident Donald Trump trval na navrácení Churchillovy busty do Oválné pracovny, kde ji s velkou slávou ukázal britské premiérce Therese Mayové. Trumpovi ani Mayové nevadí, že Churchill byl rasista, který věřil, že „árijské plemeno musí zvítězit“. Místo toho se na jeho obranu hrnou různá klišé: byl mužem své doby, kdy takovéto názory byly běžné. Přitom takovéto myšlenky byly náruživě zpochybňovány jak v koloniích, tak v Británii. Nicméně Tharúrovo srovnání nemá šanci uspět. Je snazší vidět Hitlera v Bašáru al-Asadovi nebo Kim Čong-Unovi než v Churchillovi nebo Georgi W. Bushovi. Hitler byl jen jakousi evropskou úchylkou, nikoli – jak tvrdí Césaire – logickou kulminací koloniální brutality.

Umlčené diskuze

Státy normálně nejednají za hranicemi mezinárodního práva. Pokud tak činí, je to chyba. Nebo nejsou skutečnými státy, ale „darebnými státy“, které se nechovají podle zásad civilizace. Normální státy, jak tvrdí logika nesmělého rasismu, nikdy záměrně nepřekračují válečné právo a nechovají se barbarsky. Jejich vraždy nejsou nikdy záměrné.

Když chtěla OSN vyšetřovat bombardování Libye ze strany NATO v roce 2011, byla její centrála v Bruselu vykázána do patřičných mezí. Právní poradce NATO Peter Olson požadoval po OSN pro NATO imunitu. Přišel s návrhem, aby komise OSN „jasně deklarovala, že NATO svévolně nemířilo na civilní cíle a nedopustilo se v Libyi válečných zločinů“. Pokud došlo k zabití civilistů, byla to jenom náhoda, anebo to bylo proto, že je nepřítel používal jako živý štít.

Když americká armáda začala v březnu 2003 masivně bombardovat Irák pod heslem „šokové doktríny“, všichni o této události uvažovali ve jménu lidských práv a bezpečnosti. Nicméně jazyk, kteří architekti útoku používali, byl bezmála genocidní. Harlan K. Uliman, který tuto doktrínu rozvinul, v témže roce řekl: „Město zničíte. Odříznete ho od energie a vody. Během pár dní jsou všichni fyzicky, emočně i psychologicky naprosto vyčerpaní.“ Jeden z důstojníků z Pentagonu se nechal slyšet, že „v Bagdádu nebude žádné bezpečné místo. Rozsah takového bombardování jsme ještě nikdy neviděli, ani jsme o něm nepřemýšleli.“ Stovky střel tak pršely na Bagdád jako ohnivý déšť. Výsledkem celé dekády válčení a okupace je více než milion iráckých obětí.

Diskuze o této válce jsou ovšem neustále umlčovány. Generální tajemník OSN Kofi Annan o ní řekl, že z pohledu Charty OSN byl tento zásah nelegální. To ovšem znamená, že Bush a jeho garnitura jsou válečnými zločinci. Jeho nástupce Barack Obama ale jakékoliv vyšetřování odmítl a zbytek světa ho v tom následoval. Bushova rétorika o vývozu demokracie a svobody do Iráku se stala hymnou. Pokud při tom zemřel milion lidí, budiž tomu tak. Dělali jsme to proto, že jsme chtěli vyléčit a osvobodit Irák.

Na druhé straně je násilí ze strany iráckých vzbouřenců odmítáno jako násilí, které chce jen ubližovat a vytvářet problémy Spojeným státům i samotnému Iráku. Násilí páchané Západem je preventivní, zatímco násilí Východu je destruktivní.

Násilný šok

Kdo ale potřebuje cenzuru, když máte ideologii? Cokoliv se nachází mimo vládnoucí ideologii, je odmítáno jako „konspirační teorie“ nebo „alternativní fakta“. Terorismus je přece terorismus.

Z toho ale nelze vinit jednotlivé novináře nebo jejich čtenáře. Není to ani něco, co by bylo specifikem Západu, je to naopak rozšířené po celém světě. Není to důsledek vlivu CNN nebo BBC, ale podstatně hlouběji skrytých postojů, které mají své kořeny v koloniálních dobách. Je to právě staré koloniální přesvědčení, že násilí imperiálních armád v sobě skrývá jakousi osvícenou logiku, zatímco ti, kdo žijí venku v tmářském světě, jsou motivováni mesianismem, kmenovým pudem, mileniarismem nebo jinými nelogickými záměry, které patří do starého světa. Činy západních mocností zkrátka nemohou být terorismem. Jedná se přece o racionální politiku. Terorismus páchají vždy ti druzí. Vždyť tomu nikdy nebylo jinak.

Autor přednáší dějiny jižní Asie a mezinárodní vztahy na Trinity College.

Z anglického originálu Violence: Theirs and Ours, publikovaného na serveru Jadaliyya, přeložil Martin Vrba. Redakčně kráceno.

 

A2LARM