Louis C.K.: Život není tak důležitý


Jeden z nejlepších stand-up komiků současnosti nazval svou celovečerní show jednoduše 2017. A mimo jiné se zamyslel nad vlastní potlačovanou homosexualitou.

Neuběhne ani minuta a Louis C.K. ve svém sedmém celovečerním stand-up speciálu začne přemítat, zda potrat opravdu znamená zabití dítěte. „Nemyslím si, že je to zabití dítěte. Možná je to trochu zabití dítěte. Je to stoprocentně zabití dítěte, ale ženám by mělo být dovoleno zabíjet děti,“ uvažuje otec dvou dcer a dává najevo, že se ani v novém speciálu s názvem 2017, který distribuuje Netflix, nehodlá držet zpátky. Třebaže v černém obleku působí nebývale seriózně.

Devětačtyřicetiletý C.K. si v 2017 skutečně nebere servítky. Přesto mu nejde o lacinou kontroverzi. Pokračuje zkrátka v tradici osobitého černého humoru a nešetří nic a nikoho, sebe sama a svou rodinu nevyjímaje. Louis C.K. už dlouho umně spojuje nízké a vysoké a dokáže plynule přecházet od barvitých exkurzů o tělesných tekutinách k hlubším úvahám o lidské existenci. Velmi choulostivé téma potratů tak řeší ve světle zásadní otázky, jaký smysl vůbec má být naživu. Život může být velice obtížný, bolestivý a smutný a zahrnuje doslova všechny příšerné věci na světě, ale nic z toho nemusíte dělat, protože se můžete zabít, říká. Několikrát zdůrazní, že největší výhodou sebevraždy je to, že vyřešíte všechny problémy ve svém životě. Dokonce tím vyzrajete i na Islámský stát. Život tedy není tak důležitý… a proto by ženy měly zabíjet své děti.

Místo toho, aby se hystericky rozčiloval nad „politickou korektností ohrožující komedii“ jako někteří jeho vrstevníci, pracuje Louis C.K. na tom, aby se jeho stand-up pořád vyvíjel.

I když to může vypadat jako prvoplánová provokace, C.K. tím vlastně napadá značně pokrytecký argument „pro-life“ aktivistů a konzervativních republikánů o posvátnosti života (sílu jejich lobby ukazuje například to, že Trump minulý týden podepsal zákon, který státům povoluje připravit centra poskytující potratové služby o federální financování). Nejde mu ani tak o to co nejvíc šokovat své diváky jako spíše poukázat na společenský problém, díky čemuž se mu daří nepůsobit jako karikatura. Louis C.K. ale o společenských otázkách promlouvá hlavně prostřednictvím své vlastní zkušenosti. Tuto metodu v posledních letech neustále zdokonaluje a v jeho osobní sebereflexi tak lze zaslechnout i trefnou reflexi společnosti. Jeho sociální komentář proto vůbec nepůsobí kazatelsky.

Za moc to nestojí

Když mluví o lásce, okamžitě vezme všem mladým čerstvě zamilovaným v publiku iluze o tom, že jim to vydrží, a ubezpečí je, že jednou budou nenávidět osobu, kterou nyní milují, protože „láska plus čas mínus vzdálenost rovná se nenávist“. C.K. si ale škodolibě nelibuje v rozpadu cizích vztahů, spíš tím dává nepřímo nahlédnout do svého vlastního citového života a nezamlčuje rozčarování, k nimž v životě dospěl. Vzápětí ale přizná, že láska je podle něj to nejlepší na světě, jen je potřeba, aby člověk nebyl sobecký a nečekal, že zrovna jemu vydrží, když už tisícovky let praxe miliard lidí naznačují spíše opak.

C.K. stihne za necelých pětasedmdesát minut probrat celou řadu témat. Věnuje se psům z útulku, namlouvacím rituálům teenagerů, posmrtnému životu, stáří, nevděčnosti učitelského povolání nebo náboženství. A nevynechá ani oblíbené téma svých dětí. Když své dceři vyprávěl příběh o tom, jak Achilles přišel ke své nezranitelnosti, zeptala se prý, proč matka Achilla nechytila za druhou patu a nepotopila ho do vody ještě jednou. C.K. přiznává, že v jednu chvíli byl na dcerku hrdý, ale hlavně si uvědomil to, že „pokud jste rodič, tak pro ty malý hajzly prostě nikdy neuděláte dost“. Vždycky bude všechno chyba rodičů. Matka ochránila 99 procent Achillova těla, stačilo, aby nosil boty a byl trochu opatrný. „Ale ne, on musel nosit sandály, posraný žabky, a bojovat s celou planetou,“ rozčiluje se C.K.

Příliš starý na to stát se gayem

Číslovka v názvu jako by přímo vybízela k politickému komentáři – speciál byl natočen ve Washingtonu D. C. pár dní před Trumpovou inaugurací, přesto o něm nepadne jediná zmínka. C.K. sice poslal loni svým fanouškům email, v němž ho popsal jako šíleného fanatika podobného Hitlerovi a zároveň jako politováníhodného nemocného člověka, v nedávném rozhovoru se Stephenem Colbertem ale řekl, že Trump je prostě jen „prolhanej pytel sraček“, proto mu ve speciálu ani nestojí za řeč. K celé věci se jen tak mimoděk vyjádřil, když hovořil o filmu Bez kalhot a ubezpečil své diváky z blízké budoucnosti, kteří budou jeho speciál sledovat na zaprášeném monitoru v sutinách zřícených budov, že tehdy byla Amerika jinou zemí: „Když byly věci jednodušší, točili jsme filmy jako Bez kalhot.“ Explicitní kritiku nynější administrativy nahradil vševypovídajícím obrazem postapokalyptické reality.

Pasáž o filmu Bez kalhot uvádí C.K. poznámkou, že ve svých devětačtyřiceti letech si stále spoustu věcí v životě nedokázal ujasnit, často si připadá zmatený a někdy mívá úplně nové pocity, což se mu nelíbí. Jakmile dojde ve zmíněném filmu na mužský striptýz, dostaví se u něj bezdůvodné pocity nevraživosti, jenže ty vzápětí vystřídá horko v obličeji a pnutí v poklopci. Znalce stand-upů Louise C.K. samozřejmě nijak nepřekvapí a ani nepohorší, když se následně pustí do barvitého popisu příznivé reakce svých genitálií na polonahá tancující těla Channinga Tatuma a Matthewa McConaugheyho, která ho nakonec donutí film vypnout. C.K. se přizná, že film nikdy nedokoukal, nechce vidět jeho konec, protože ho tuší: „Konec filmu Bez kalhot je, že jsem gay.“

Pochybnost a sebejistota

Ve svých skoro padesáti letech už nechce měnit svůj život a vstupovat do gay komunity, proto má prý plné právo potlačovat své homosexuální já. Ne proto, že by mu vadilo být gay, ale protože se prostě bojí, že nebude pro nikoho dostatečně atraktivní. Přesto se neubrání a poslední čtvrthodinu věnuje úvahám o své potenciální homosexualitě. Klid a nonšalance, s jakou C.K. připouští tuto stránku své osobnosti, osvěžujícím způsobem kontrastuje s fenoménem okázalého chlapáctví, stále tolik rezonujícím u nemalé části obyvatel. Právě v něm koření ono impulzivní odmítání, jež u sebe C.K. reflektuje v prvních vteřinách mužského striptýzu, který tento maskulinní ideál nabourává. Jeho pochyby ale paradoxně poukazují na sebejistotu, protože necítí žádné ohrožení, na něž by měl potřebu ostentativním chlapáctvím reagovat.

Na humoru Louise C.K. je cenné to, že známá témata prozkoumává čerstvě a nápaditě. Během pasáže o homosexualitě ani jednou nepoužije stereotypní hlas a intonaci gayů. Zhruba v půlce představení sice říká: „Stereotypy jsou zraňující, to je pravda, ale ty hlasy jsou prostě vtipné.“ I tak si ale touto berličkou nemá potřebu vypomáhat. V roce 2017 to už v podstatě spadá do kategorie, které se ve stand-upu říká „hack“, což znamená, že komik volí tu nejjednodušší cestu zaběhnutých klišé vedoucích k zaručenému smíchu nenáročného diváka. Ale vzhledem k tomu, že ve světě komedie došlo v posledních letech k něčemu, co bývá nazýváno „druhým boomem“, a její svět se s příchodem nové generace a nástupem internetu neskutečně diverzifikoval, stereotypní zaběhnuté figury už na značnou část diváctva z pochopitelných důvodů prostě nefungují. Místo toho, aby se hystericky rozčiloval nad „politickou korektností ohrožující komedii“ jako někteří jeho vrstevníci, pracuje Louis C.K. na tom, aby se jeho stand-up pořád vyvíjel. A v poslední show 2017 dokazuje, že i bílý heterosexuál ve středním věku dokáže být originální a přitom mít co říct.

Autor je spolupracovník redakce.

 

A2LARM