„Kráva mléko nedává,/ lidé jí ho berou,“ těmito slovy začíná básnička, která získala nejvíc hlasů v nedávné básnické soutěži jedné české mlékárny. Marketéři se nejspíš museli popadat za hlavu, když rýmovačka, která pokračuje: „To, že tele volá mámu,/ na to všichni serou./ Až produkce mléka klesne,/ kráva na jatka se vezme“, nasbírala přes čtyři tisíce hlasů. Za vítězné básně byly nakonec vyhlášeny příspěvky s tisíckrát menším počtem palečků. Tato drobná příhoda ilustruje, že pověst kravího mléka jakožto pro člověka zásadní potraviny v posledních letech dostává trhliny. Mlékárenský průmysl má problém.
Zármutek dojnice
Díky záběrům z velkochovů, například letos na jaře z Agro Sokoleč nebo loni ve virálním videu nazvaném Mlíko je ku*va děsivý, které mělo jen v Česku přes milion zhlédnutí, si čím dál více lidí uvědomuje, že obrázky telátek a kraviček na zelenajících se loukách, které se na krabice s mlékem tisknou, jsou cynická lež. Telata jsou totiž svým matkám odebrána záhy po porodu, ve standardních chovech do 24 hodin, a místo k matčinu vemeni jsou umístěna do plastového budníku, kde stráví několik týdnů nebo měsíců života. Etologické studie zjistily, že nářek dojnic, které své tele hledají i několik dní, opravdu není jen mechanickým akustickým jevem, ale autentickým projevem zármutku zdrcené matky.
Praxe mlékárenského průmyslu je opravdu neveselá a spotřebitelé začínají čím dál častěji sahat po alternativách kravího mléka vyrobených z ořechů, rýže, sóji, ovsa nebo máku, které jsou rok od roku rozšířenější a dostupnější.
Průmyslová praxe velí v zájmu udržení vydatnosti a množství mléka každou krávu oplodnit zhruba jednou ročně. Zootechnická terminologie to nazývá umělou inseminací, pokud ale budete chtít tento akt pojmenovat bez příkras, nevyhnete se slovu znásilnění. Přítomnost býka není v moderní zootechnice nutná. Člověk mu odebere sperma pomocí masivní vakuové pumpy a ručně jej pak vpraví krávě do pochvy. K tomu je potřeba rukavice sahající až po rameno a metr dlouhá stříkačka.
Jaký osud čeká tele, závisí na jeho pohlaví. Býčci jdou pod nůž v půl roce života, obvykle mimo republiku. Podle dostupných údajů se jich vyváží celých 90 procent. Až třetina telat určených k dokrmení a porážce míří na porážku do Turecka. Pokud je tele ženského pohlaví, čeká jej osud jeho matky – několik oplodnění, porodů, laktací a produkce desetitisíců litrů mléka po několik let. Když krávě začne klesat produkce nebo se zhroutí vyčerpáním, je zabita na jatkách a její místo zaujme další dojnice.
Mlékařská lobby
Praxe mlékárenského průmyslu je opravdu neveselá a spotřebitelé začínají čím dál častěji sahat po alternativách kravího mléka vyrobených z ořechů, rýže, sóji, ovsa nebo máku, které jsou rok od roku rozšířenější a dostupnější. Některé pizzerie už i v Česku například nabízejí „pizzu veganu“ – klasickou pizzu s veganským sýrem z kokosového oleje. Stále otevřeněji se mluví také o zdravotních aspektech konzumace mléka cizího živočišného druhu, které nejsou zdaleka tak jednoznačné, jak se dřív obecně soudilo. Až pětina populace u nás například v dospělosti ztrácí schopnost rozkládat laktózu. Není to ale žádná porucha – je to normální u všech savců i u dvou třetin lidí na Zemi. Jsme prostě savci a jediné mléko, které potřebujeme, pro nás vytvářejí naše matky.
Mlékařská lobby má před sebou složitá léta. Už delší dobu se mluví o „mléčné krizi“, kterou podle agrárních odborníků způsobuje kdeco – protiruské sankce, uvolněné evropské kvóty, čínská ekonomická stagnace, americké krávy vyšlechtěné na extrémně vysokou dojivost… Ohromný přebytek mléka, který tlačí jeho ceny pod úroveň ekonomické udržitelnosti, takže je třeba jeho „výrobu“ dotovat stovkami milionů korun ročně, jako by měl kořeny všude jinde než u nás samotných. Spotřeba mléčných produktů ale u nás i v Evropě dlouhodobě stagnuje a vyhlídky jsou pro mlékaře dost možná ještě černější. Pro krávy je to ale dobrá zpráva.
Autor je aktivista.