Nechci se světem mluvit o hovně


Rozhovor s Terezou Nvotovou o jejím nejnovějším filmu Špína.

Do kin právě vstupuje film slovenské režisérky Terezy Nvotové s příznačným názvem Špína. Odehrává se v Bratislavě a jeho ústředním motivem je znásilnění, které se na sedmnáctileté Leně dopustí její učitel matematiky. Snímek byl ve světové premiéře promítán na festivalu v Rotterdamu a je autorčiným debutem na poli hraného filmu. Předtím natočila například dokumenty Ježíš je normální! či Mečiar, jehož celovečerní podobu momentálně dokončuje v produkci HBO.

Váš úplně první velký film byl dokument Ježíš je normální (2008). Na FAMU jste prvních několik let studovala právě dokumentární tvorbu. Proč jste se rozhodla v magisterském studiu pokračovat na hrané režii?

Hlavně na Slovensku se mě teď lidé často ptají, jestli už jsem teda režisérka hraných filmů, anebo co jsem víc. Ale pro mě to je tak, že každá látka má svou formu. Něco je vhodný pro dokument, něco zase pro hraný film. Téma, které zobrazujeme ve Špíně, je tak citlivé a intimní, že by v dokumentu bylo zbytečně šokující. Lidi by měli tendenci hlavní postavu litovat, a ne s ní prožít celý příběh v reálném čase, jak se to děje v hraném filmu. Protože jsem věděla, že tohle téma zpracovat chci, přihlásila jsem se s první verzí scénáře na přijímačky magistra hrané režie. A dostala jsem se tam, což taky nastartovalo celý vývoj filmu.

Ve filmu je řada scén a dialogů, které působí přirozeně, celý tón je vlastně dost civilní. V některých momentech, třeba při natáčení na dětské psychiatrii, jste pracovala i s neherci. Máte pocit, že vám studium dokumentu dalo základ pro to, jak postupovat i při režii hraných filmů?

Jak postupovat při režii, vám neřekne nikdo, ale pravda je, že studium dokumentu mi dalo základ filmového myšlení, svobodu vyjadřování či kritického myšlení vůbec. Student dokumentární tvorby zažije za ty roky více konfrontace. Ta mě naučila zaobírat se tématy, které jsou pro mě dlouhodobě důležité a které mám potřebu komunikovat dál. Magistr na hrané režií byl spíš takový intenzivní workshop, který mi pomohl film zrealizovat – už jenom tím, že to byl absolvenťák. Mohli jsme mít hodně slev při půjčování techniky nebo přístup k lidem, ke kterým bych se jinak nedostala. Jako byl třeba náš druhý dramaturg Brandon Ward z Kolumbijské univerzity v New Yorku.

Pořád je tu přítomný divný mýtus, že když už chlapovi stojí péro, tak za sebe neručí. Že za nic pak nemůže, že je to stav mysli, jako by byl na drogách, a v takové situaci už není jeho chyba, když něco udělá špatně.

V praxi mi dokument poskytl nejlepší prostředí na vývoj. Kontakt s realitou se pak vyplatil i u natáčení Špíny. Můj jediný konkrétní klíč k režii herců je, že musím věřit tomu, na co se koukám. Pokud mám pocit že to není pravda, snažím se k ní co nejvíc přiblížit změnou situace, dialogu nebo nastavení herců.

A pokud se týče dětí v blázinci… Umím si představit, že dost režisérů hraných filmů by se práce s tímto typem neherců bálo, že by to pokládali za zbytečně náročnou disciplínu. Ale mně to přišlo ulehčující – obsadit někoho, kdo tu situaci žije, pro koho je normální. A měla jsem pravdu. Pro mě by bylo horší dětským hercům vysvětlovat, jaké je být na dětské psychiatrii tak, aby to vůbec věrohodně zahráli – vždyť to skoro ani vysvětlit nejde.

Špína vznikala několik let, točilo se na více etap v letech 2015 a 2016. Co bylo na celém procesu to nejnáročnější?

Nejhorší bylo to, když jsme pořád ještě nevěděli, jestli to všechno doopravdy vznikne, ale už jsme do toho investovali hrozně času. Ono to financování není samozřejmě naráz – když vám vyjde jeden fond, jiný vyjít nemusí. V téhle fázi to může kdykoli krachnout, ale jako režisérka tomu filmu musíte pořád hodně věřit a všechny kolem sebe přesvědčovat, že na konci opravdu bude stát hotový snímek a energie všech lidí, kteří jsou ve výrobě zapojeni, nepřijde nazmar. Ale přitom to vyjít nemusí. A to se dá několik let dost nesnadno vydržet. Rozhodně musím říct, že potom, co jsem si zažila celý tenhle proces tvorby celovečeráku, tak si o dost víc vážím každého, kdo to dotáhne do konce – i dokončení blbého filmu stojí hodně práce.

Ústředním tématem filmu je znásilnění. V České republice mají zkušenost se znásilněním dvě osoby denně, přibližně každá desátá žena znásilnění zažila. Přesto tu stále přežívají stereotypní mýty o pachatelích znásilnění, nebo o tom, že znásilněné ženy na tom nesou svůj podíl viny. I když se to v poslední době hodně diskutuje, filmová kultura u nás podobně závažná témata zatím celkem opomíjí. Čím to je?

Buď se znásilnění opomíjí, anebo se zlehčuje a dělá se z toho ještě prdel. Vždyť je tu hromada vtipů o znásilnění, které vypráví i politici nebo jiné veřejné osoby! A to má samozřejmě podíl na tom, jak je sexuální násilí vnímáno.

Co se týče filmu, tak nevím, jestli to je tím, že tady víc točí a píšou scénáře muži. Anebo tím, že lidé, kteří znásilnění ve filmech používají jako dramatický obrat, s tím nemají žádnou zkušenost. Ale podobné bagatelizování znásilnění je strašné vůči lidem, kteří to zažili. Těm nemůžeme říct, vždyť to je jen milá česká komedie, o nic nejde. Ty věci jsou traumatizující a mělo by se s nimi pracovat především citlivě. V tomhle ohledu si myslím, že filmaři a filmařky dělají chybu. Namísto toho, abychom přispěli k tomu, aby se takhle závažné věci braly seriózně a vznikala kolem nich debata, děláme někdy pravý opak. A jasně, že nemusí všechno být jen uslzené, ale právě výsměchem nebo zlehčováním se přispívá k tomu, že se ženy a muži, kteří mají se znásilněním zkušenost, stydí o svém zážitku mluvit. V rodinách, mezi kamarády, v institucích. Já když povím chlapovi, že každá desátá žena byla znásilněná, a že tedy asi nějakou takovou určitě zná, tak se jen podiví a řekne, že nezná. No jasně, protože hromada žen to nikomu neřekne, natož aby to nahlásila na policii a řešila u soudu.

Za scénářem filmu stojí Barbora Námerová. To je vlastně v Česku celkem netradiční, že ústřední autorské duo tvoří ženy – jsme tu přece jen zvyklí na dua mužská, jako jsou Hřebejk–Jarchovský, otec a syn Svěrákovi a tak dále. U nás se obecně debaty o genderové nerovnosti nebo diskriminaci ve filmovém průmyslu nevedou, ačkoli třeba v Hollywoodu se toto téma řeší už několik let. Jak se cítíte vy jako žena ve světě československého filmu?

Já musím říct, že dobře, ale je to určitě i tím, že nevnímáte všechny ty příležitosti, které nedostanete. U toho, když se pro vás někdo nerozhodne, prostě nemáte šanci být. Těžko se to dá objektivně zhodnotit, jak to skutečně je – spíš by k tomu měli co říct ti muži v důležitých rozhodovacích pozicích.


Ale musím říct, že mě překvapuje, jaký mají v posledních letech úspěch právě filmařky. Kromě nás třeba Iveta Grófová nebo Mira Fornay. Slovensko je ještě sexističtější zemí než Česká republika a podobně jako tady i tam na klíčových místech sedí muži, často starší než šedesát let. Světové filmové festivaly ale se svými filmy objíždějí hlavně ženy. A to je paradoxní situace – já sama mám zkušenost, kdy mě mužští členové slovenského fondu kinematografie vybízeli, ať raději natočím milý film o prvním sexu, a ne o znásilnění. Že by to byl hezčí film. Ale nikdy se mi nestalo, že by mě z projektu uprostřed vývoje vyšachovali, protože jsem žena.

Když se ještě vrátíme k filmu – co by se dalo označit za váš hlavní autorský záměr?

První silnou motivací byl hněv nad společností, která o znásilnění mlčí nebo ho bagatelizuje. V mém okolí něco takového zažilo hrozně moc lidí a nikdy to neřekli. A já jim rozumím, to systémové nastavení společnosti to neumožňuje. A to často ani na úrovni rodiny. Když žena řekne, že byla znásilněná, okamžitě se z ní stane „ta oběť“, což je nálepka, která se šíří dál a které se už nemůže zbavit. A já pak úplně chápu, že se do téhle situace nechtějí ženy dostat, v tomhle ohledu se musí změnit celý ten kód, skrze který znásilnění vnímáme. To byl asi hlavní důvod.

Druhým důvodem bylo pokusit se odstranit všechny mýty spojené se znásilněním – že se to děje v noci, opilým holkám, namísto pachatele se řeší, jestli náhodou ta holka neprovokovala a podobně. Vždyť to je úplně absurdní diskuse – takhle se přece u vraždy neptáme, jestli náhodou oběť neprovokovala. U znásilnění se pozice napadené řeší pořád, protože je tu pořád přítomný takový divný mýtus, že když už chlapovi stojí péro, tak za sebe neručí. Že za nic pak nemůže, že je to stav mysli, jako by byl na drogách, a v takové situaci už není jeho chyba, když něco udělá špatně.

A tohle se taky musí začít nahlížet úplně jinak, i proto je děj zasazen do zdánlivě bezpečného prostředí. Hlavní protagonistka je znásilněna doma, za bílého dne, učitelem, který je sympatický a ona má k němu důvěru. Takhle se to ostatně podle statistik často děje.

Právě ve chvíli, kdy dojde ke znásilnění, objevuje se ve filmu celý vesmír institucí. Ty mají pomáhat, kolikrát ale dělají pravý opak. Opravdu fungují psychiatrické léčebny na principu, jaký ve filmu ukazujete?

To je další téma, které je s tím propojené. My bychom si nedovolily dát do filmu něco, co by bylo nějak výrazně vzdálené realitě. Je to samozřejmě autorská licence, ale načerpaná z vícero příběhů vícero lidí, kteří si něčím podobným prošli. Rozhodně jsme nechtěly udělat antipsychiatrický film. Neříkáme, že doktoři chtějí někomu ublížit.

Jenom ten systém je nastaven špatně – neproudí tam dostatek peněz, lidé jsou vyhořelí, protože mají mnohonásobně víc agendy, než kolik můžou zvládnout, personál je neproškolený a tak dále.

Děti, které končí v psychiatrických léčebnách, se tam často vracejí a přicházejí třeba z dětských domovů, které se potýkají s podobnými problémy – s podfinancováním, nedostatkem lidí, emocionálně vyčerpávající prací. To je všechno propojené. V jednom filmu se nedá řešit všechno, není to vědecká práce. Cílem bylo ukázat, jak to prožívají ti lidé uvnitř, kteří mají málo prostředků se k odborné situaci vyjádřit. Tahle laxnost potom může způsobovat dost hrozné věci. A přitom většina lidí včetně pacientů potřebuje velmi málo – aby je někdo poslouchal a pochopil.

Pro mě je jedním z klíčových leitmotivů vašeho filmu důvěra. Důvěra k sobě, nejbližšímu okolí, důvěra tohoto okolí k institucím, od kterých očekáváme pomoc, odbornost a profesionalitu. Všechny tyto motivy se ve filmu pořád vracejí a procházejí různým vývojem. Dobře je to vidět třeba na příběhu rodičů hlavní hrdinky, kteří během filmu projdou důležitou změnou.

To jsem ráda, že to interpretujete tímhle způsobem – on to opravdu je film o tom, co se stane, když se naruší základní důvěra ve svět tak brutálním činem, jako je znásilnění ve vašem vlastním dětském pokoji někým, komu maximálně věříte. Tím se nutně musí poškodit důvěra ke všemu ostatnímu. Zvlášť ve světě, kde se něco tak křehkého, jako je právě důvěra, lehce zamění za nedůvěru jen proto, že něco nedokážete říct. To je přesně pozice těch rodičů, kteří své dceři chtějí maximálně pomoct, ale nevidí do životů svých dětí, a tak nevědomky udělají něco, co situaci ještě zhorší.

Některé recenze mluví o tom, že se kolem filmu buduje „osvětový aktivismus“. Dá se vůbec natočit dobrý film o takhle závažném tématu, aniž by kolem něj vznikla společenská diskuse?

Tomu taky nerozumím. Jak se buduje osvětový aktivismus? Protože se mě lidi ptají, proč jsem si vybrala tohle téma, a já jim říkám, že je to prostě problém, který v naší společnosti zažívá až moc žen? Je úplně absurdní oddělovat film nebo umění obecně od reality, kterou žijeme. Já to beru naopak – snažím se jít od reality k tomu filmu a reflektovat skrz něj něco, co mi nepřijde úplně v pořádku. Na co bych měla točit filmy o něčem, co je dávno vyřešené a v nikom to nic nevzbudí. Potom bych ani neměla ten drive, o kterém jsme mluvily na začátku: věříte důležitosti toho filmu, protože společnosti dlužíte takto závažné téma – chcete, aby se o něm diváci dozvěděli.

Možná film jako médium vnímám jinak, než je běžné ve světě červených koberců. Pro mě to je komunikace se světem. Proč bych se s ním měla bavit o hovně?

Špína měla premiéru na prestižním filmovém festivalu v Rotterdamu. Jaký byl kontakt se světovým filmovým průmyslem? Zarezonovalo téma znásilnění i mimo hranice Česka a Slovenska?

Kontakt byl dobrý! Nám bylo od začátku jasné, že neuděláme film pro statisíce lidí, tak to prostě s tímhle tématem nefunguje. Ale byly jsme si vědomy, že můžeme zkusit cílit na filmové festivaly a zahraniční publikum. V Rotterdamu se ukázalo, že základní téma našeho filmu je důležité celoevropsky. Mě vlastně překvapilo, že si tam zrovna náš film získal takovou pozornost. Protože na tomto festivalu premiéruje hodně filmů, provokativních, divných. A Špína měla plné sály, dlouhé debaty, Variety si ji vybralo jako jeden ze sedmi filmů, o kterých se z Rotterdamu psalo. Tím se ale bohužel ukazuje i to, že sexuální násilí není problém jenom v našich končinách. Těší nás, že o tom můžeme mluvit i venku. Jestli to něčemu pomůže, to nevím, ale myslím si, že za úspěch je možné považovat i fakt, že si o tom právě teď někdo čte.

 

Obsah Alarmu sdílíme bezplatně, ale bez vaší podpory se neobejdeme.

Dar:





V dalším kroku upřesníte platební metodu a osobní údaje. Službu poskytuje darujme.cz

A2LARM