O skautech bez emocí


Autor textu o skautské politice paměti se vyjadřuje k reakci Viktora Portela.

Komentář Viktora Portela k mému článku o skautské politice paměti oprávněně upozorňuje na některé chyby a nedůslednosti, kterých jsem se dopustil, na hlubší argumentační úrovni však ukazuje na zásadní neporozumění, ba dokonce neochotu k diskusi. Pokusím se proto reagovat na jeho výtky a uvést některé kontroverze nebo mé formulační nepřesnosti na pravou míru. Způsob reakce pana Portela mě však především utvrzuje v tom, že jsem ťal do živého a že mým největším prohřeškem bylo, že jsem vztáhl ruku na nedotknutelné. Ve schematičnosti Portelovy odpovědi jako by se přímo odrážel černobílý přístup k minulosti, proti kterému jsem se vymezoval. Jeho názorový oponent je tak nutně „ideologický“. Z kritiky se rázem stává „potupení“.

Nahlížet na dějiny pouze skrze perspektivu odpůrců nebo obětí diktatury je sice legitimní, ale také značně neúplné. Pro celkový obraz je nutné ptát se, jaké byly společenské předpoklady represe, proč byla společnost ochotná násilí tolerovat, nebo ho dokonce posuzovala jako žádoucí.

Cílem mého článku však nebylo fenomén skautingu potupit, ale důsledně jej historizovat. Tedy zpochybnit obraz skautů jako zdroje kladných hodnot a morálky, nezávislého na moci a vystupujícího z neutrálních pozic, problematizovat představu skautů jako „světlonošů“, kteří procházejí dějinami s pochodní svobody a lidskosti. K tomuto pojetí se projekt Zkušenost totality hlásí, například když si bere za své parafrázi Svojsíkova hesla „Skauting vylučuje totalitu, totalita vylučuje skauting“. Ve svém textu jsem se přikláněl k odlišnému pohledu na dějiny, který by zasadil skauting do dobových kulturních a společenských souvislostí. Poukazoval jsem na to, že skauting (zejména idealizovaný prvorepublikový Junák) byl součástí dobových mocenských vztahů, třídních hierarchií a politických aspirací. Nebyl jen nositelem obecného dobra, ale také vlastní partikulární ideologie. Tyto souvislosti je třeba mít na paměti i při výkladu protiskautské represe. Zároveň jsem upozorňoval na to, že historická paměť odvozovaná pouze z Junáka opomíjí zkušenost ostatních skautských organizací. V porovnání se sebeoslavnými dějinami je tento přístup podle mého vhodnější pro porozumění minulosti i pro výchovné účely a rozvoj kritického myšlení.

Nejen oběti, ale i spolutvůrci

Pan Portel považuje za neférové, že se vymezuji proti ještě probíhajícímu a nehotovému projektu Zkušenost totality. Kritika této iniciativy mi však pouze posloužila jako výchozí bod k širšímu tázání. Primárním objektem mého zájmu tak byla skautská politika paměti a její zakotvení v totalitně-historickém vyprávění. Právě do tohoto rámce projekt zapadá, jak je patrné už z jeho názvu a postulovaných cílů či dosavadních výstupů, jako je putovní výstava. Navazuje tak na předchozí popularizační produkci, například na Století skautingu (které jsem v článku chybně uvedl jako Skautské století). Metodiku Století skautingu, ze které jsem zcela přiznaně citoval a která představuje jakýsi klíč, jak interpretovat minulost, zveřejňuje tvůrce projektu Skautský institut na svých stránkách a vychází z ní při tvorbě her. Podobně také citovaný článek Jitky Radkovičové je zveřejněn na webu projektu a zapadá do zvoleného přístupu k dějinám. Cílem mého textu bylo poukázat na problematičnost základních předpokladů a tradice, ke které se projekt vztahuje. Upozornění na limitace, které ze zakotvení projektu v totalitárním narativu plynou, jsem bral jako součást reflexe, jež by autorům projektu i mým skautským přátelům mohla být užitečná v další práci.

Právě kritika totalitně-historického přístupu zjevně představuje kámen úrazu. Problematizuje totiž jednoznačné dělení na hrdiny a zrádce, utlačovatelský režim a trpící a trpnou masu občanů. Ostrá hranice mezi diktaturou a společností totiž nikdy neexistovala. Trvání diktatury bylo možné právě proto, že se sami občané podíleli na chodu mocenských struktur, ve svém každodenním jednání je potvrzovali, ale také přetvářeli ke svému obrazu a využívali je k dosažení vlastních zájmů. Mnohovrstevnatá, barvitá a vnitřně mnohdy rozporná skutečnost se nedá omezit na výklad politických dějin. To platí i pro otázku represí (a to nejen protiskautských). Nahlížet na dějiny pouze skrze perspektivu odpůrců nebo obětí diktatury je sice legitimní, ale také značně neúplné. Pro celkový obraz je nutné ptát se, jaké byly společenské předpoklady represe, proč byla společnost ochotná násilí tolerovat, nebo ho dokonce posuzovala jako žádoucí. Většina lidí totiž nebyla obětí režimu, ale jeho spolutvůrci. A v některých případech byli dokonce obojím současně.

Atomizace a lživá ideologie

Také příklad Charty 77, který pan Portel používá, aby potvrdil tezi o atomizované společnosti, proti které jsem se vymezoval, se v tomto tázání dostává do jiného světla. Charta 77, přes svůj nepopiratelný význam a inspirativnost, nepředstavovala automatický mezník na cestě za svobodou, neotevřela oči ideologií oklamaným občanům. Je třeba vzít v úvahu, že o Chartu jakož i o jiné aktivity disidentů se velká část společnosti vůbec nezajímala nebo o nich nevěděla, případně je považovala za záležitost podezřelých aktivistů. Hovořit o atomizaci v případě normalizačního privatismu je možné, ale je třeba dodat, že tato atomizace nebyla primárně dílem represe ani lživé ideologie. Jak v knize Zelinář a jeho televize ukazuje Paulina Brenová šlo spíše o produkt konzumerismu a dobových představ o normálním, spořádaném životě – a tento vývoj probíhal do jisté míry souběžně i ve státech západního bloku.

Co se týče výjimečné filosofky Hanny Arendtové, do které jsem si podle pana Portela kopnul, nejde o to, že by „vyšla z módy“. Současné historické bádání se ale posunulo jiným směrem a naše poznání o fungování společnosti v diktatuře je logicky plastičtější, než mohlo být v padesátých a šedesátých letech. Mnozí zastánci totalitně-historického výkladu však novější výzkumy soustavně přehlížejí. Odkazování na autoritu skoro sedmdesát let starého textu je nejlepším příkladem vyprázdněnosti této argumentace a přispívá k tomu, že je diskuse o totalitarismu, jak tvrdí sám pan Portel, poměrně vyčpělá.

Přestože ve veřejném povědomí (a v popularizačních projektech) je totalitní pojetí stále přítomné, v současné historické vědě se od něj upouští. Příkladem může být právě Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR), který se podle pana Portela snažím démonizovat, byť se jím v textu téměř nezabývám. Přes dřívější kontroverze je současná produkce ÚSTR poměrně kvalitní –vydává mimo jiné i knihy, které totalitní model přesvědčivě vyvracejí. Zájemcům o kritiku totalitního modelu doporučuji například v minulém roce vydaný soubor studií Pavla Koláře a Michala Pullmanna Co byla normalizace?, kde naleznou hlubší argumentaci, než mohu nabídnout v publicistickém textu.

Nejednoznačné příklady, rozporuplné osobnosti

Otázka společenských kontinuit a zlomů, názorové plurality a vyjednávání s mocí, typická pro sociálněvědní přístup, se hezky vyjevuje i na případu pronásledování skautingu v normalizaci a jeho začlenění do Pionýra, který Portel předkládá. Jak jsem již naznačil v původním článku, právě touto cestou by se podle mě měl projekt (který jsem výslovně hodnotil jako přínosný) vydat. Zaměřit se na tyto nejednoznačné případy, rozporuplné osobnosti a mnohost jejich motivací a vést mládež také ke kritickému pohledu na vlastní organizaci. V tomto bodě si pan Portel zřejmě nevšiml, že se spolu shodujeme.

Největší nevoli ovšem způsobil svatokrádežný návrh komparace Skauta, Pionýra a Hitlerjugend a dalších podobných organizací. Všechny tyto organizace spojovala disciplinace mládeže, militantnost, důraz na stát a vštěpování dominantní ideologie. Malý rozsah zapojení českých skautů do první světové války, například ve srovnání s masivním účastí skautů britských, lze vysvětlit tím, že se vedení Junáka ztotožňovalo s českým nacionalismem. Proto se také skauti podíleli na revolučním dění při vzniku Československa či prosazování prvorepublikové předvojenské výchovy, což lze pozitivně hodnotit pouze pokud přijmeme za svůj nekritický a ahistorický pohled na první republiku jako ideální demokratický stát. Ostatně tento i další případy mocenského využití skautingu jsem uváděl nikoli proto, abych skauting očernil, jak se Portel domnívá, ale abych poukázal na problematické aspekty jeho historie, které jsou většinou přehlíženy.

K tomuto zapovězenému okruhu tázání patří také problematika návaznosti Pionýra či Hitlerjugend na skauting. Dojem, že předpokládám návaznost Hitlerjugend na české skauty, je bohužel důsledkem mého stylistického pochybení. Srovnání Skauta, Pionýra a Hitlerjugend jsem navrhoval v obecném měřítku, což jsem nedostatečně zdůraznil. V první řadě jsem netvrdil, že čeští a moravští skauti plynule přestoupili do Hitlerjugend. To by nebylo možné už proto, že Hitlerjugend pro českou mládež v Protektorátu nehrála nijak důležitou úlohu. Ta připadla Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. V jeho řadách mimochodem působili i bývalí sokolové, orlové či příslušníci Dělnických tělovýchovných hodnot, stejně jako do Hitlerjugend přešli členové nacisty zakázaných mládežnických organizací. Otázka jeho kontinuity se skautem proto není nemístná. Podivné nám to může přijít pouze pokud si osvojíme černobílé vidění světa, které vnímá minulost jako střet dobra se zlem. Lidé, kteří působili ve výchovných organizacích spojených s diktaturami, totiž nebyli nutně zločinci. Jejich jednání mohlo být motivováno především snahou smysluplně pracovat s dětmi, chodit na výlety, zpívat písničky, pěstovat sport a vštěpovat jim hodnoty, které mohly být s oficiální ideologií v přímém rozporu. Svou účastí však zároveň potvrzovali stávající mocenské hierarchie. V případě socialistických skautů se při ve vstupu do Pionýra jednalo o logické navázání na předválečnou tradici.

Pionýr či Hitlerjugend, stejně jako další podobné organizace v celoevropském měřítku, navazovaly na model ustanovený skautingem. Jedná se o časově souběžné jevy, které nesou řadu podobných rysů. Proto se jedná o velmi vhodný srovnávací materiál, na rozdíl od absurdního příkladu s Přítomností a Lidovkami, jehož pomocí chtěl pan Portel moji kritiku bagatelizovat. Komparativní přínos může být velmi plodný, příkladem může být analýza amerických a německých táborů pro nezaměstnané ve třicátých letech, kterou v knize Soldiers of Labor představil Kiran Klaus Patel. V české historiografii podobný přístup zastupuje například monografie Petra Roubala Československé spartakiády. Autor v ní mimo jiné ukazuje návaznost „totalitních“ spartakiád na „demokratické“ sokolské slety.

Srovnávat dva jevy ovšem neznamená klást mezi ně rovnítko, důkladná komparace si všímá nejen shod, ale i rozdílností. Teprve ve srovnání vynikne, co je pro daný jev typické, a může dojít k narušení nekriticky přijímaných „pravd“.  K tomu je ovšem potřebná odvaha vystoupit ze své konformní zóny a vnímat i hlasy z vnějšku. Pokus o vnesení netradiční perspektivy se může ukázat jako nefunkční a měl by být odborníky korigován. Snaha zadusit diskusi v zárodku jako „emotivní blábol“ však povede pouze k uzavření bádání do sebe a vzájemnému poplácávání po ramenou.

Autor studuje historii.

 

A2LARM