Prezidentské volby ve Francii aneb Čekání na sekáče


Francie těchto dnů je dobrou ilustrací toho, že elita sice slouží systému, ale systému jako takovému to neslouží.

Když se 21. dubna 2002 dostal do druhého kola prezidentských voleb ve Francii šéf Národní fronty Jean-Marie Le Pen, obrovské davy se vyvalily do ulic se skandováním hesla: „No pasaran!“ Novinové rotačky tiskly na první strany novin obrovské „NO“ a pařížský policejní prefekt varoval lepenisty chystající se veřejně oslavovat, že není s to zaručit jejich bezpečnost. O patnáct let později – 23. dubna 2017 – s Marine Le Penovou ve druhém kole voleb místní i evropská oligarchizovaná média naopak slaví. Slaví fakt, že výrobek establishmentových šachistů a ideologů, devětatřicetiletý Emmanuel Macron, je první na pásce a že kandidát La France Insoumise (Nesehnutá Francie) – jistě kontroverzního, ale nepochybně levicového subjektu – Jean-Luc Mélenchon skončil až na čtvrtém místě. „No pasaran!“ je tentokrát určeno především levici. To je hlavní poselství francouzských voleb. Odteď víme, kam se západní demokracie posunula a na co nás hodlá zvykat.

Hra na menší zlo

Politický chameleon Emanuel Macron roku 2017 jistě není Jacques Chirac roku 2002, pevně ukotvený v gaullismu. Macron nebyl nikdy zvolen do žádné politické nebo jiné funkce, vždycky jen shora jmenován, shora vybírán a shora účelově postrkován. Jeho hnutí En marche! je marketingová firma establishmentu, produkt občas dokonce srovnávaný s Berlusconiho formací Forza Italia, navzdory liberalismu francouzského politika v societálních otázkách a jeho vstřícnosti k imigrantům. Macron je jistě inovovaná, leč přeci jen hlavně nastavovaná kaše pětiletí Françoise Hollanda, nejméně populární hlavy státu za posledních šedesát let, jenž před volbami 2012 prohlásil, že jeho „jediným nepřítelem jsou finance“. A vzápětí si vybral za konzultanta, posléze za ministra ekonomiky a nakonec za dědice svého gigantického podvodu na voličích Emanuela Macrona, investičního bankéře Banque Rothschild & Cie. Macronovým úkolem je pokračovat ve flexibilizaci kapitalismu podle představ francouzských korporací a německých ordoliberálů. Pokud jde o ekonomické a sociální otázky, do druhého kola ve Francii nastupuje proti takzvaným pravicovým populistům jakýsi místní Wolfgang Schäuble a merkelizovaná SPD.

„No pasaran!“ je tentokrát určeno především levici. To je hlavní poselství francouzských voleb.

Scénáristé tohoto manévru jsou přesvědčeni, že druhé kolo mají v kapse, protože Francie odvrhne, jakkoli mezitím „odčertěnou“ (dediabolisée) postfašistku a dá přednost mladému investičnímu (a elitou dobře zainvestovanému) chameleónovi. Je to nepochybně rizikový kalkul. Nejenže teď chybí mobilizační atmosféra roku 2002 a nejenže je mnohem intenzivnější pocit milionů Francouzů, že ve druhém kole nejsou reprezentováni. Je tu přítomna i holá skutečnost, že první čtyři kandidáti nedělního kola skončili téměř loket na lokti. Hrozí, že k Le Penové se přidá velká část voličů konzervativce Françoise Fillona a levičáka Jeana-Luca Mélenchona. Ten v neděli večer – jako jediný z nominálně levicových špiček – nezopakoval chybu Bernieho Sanderse a v establishmentové hře na „menší zlo“ odmítl pokračovat. Zachránit situaci možná může jen pocit beznaděje a voličská abstence.

Černý scénář

Jako výsledný obraz prvního kola zápasu o Elysejský palác bývá uváděn rozklad socialistické levice a republikánské pravice, ne-li rozpuštění pravolevé osy, která je „na pochodu“ (en marche) do kýženého středu. To je však nepřesné. Pravolevá osa trvá. Transformuje se ale v jakousi novou pravici, reprezentovanou Macronem, Hollandem či Manuelem Vallsem, který byl odstaven v socialistických primárkách. Tento proud bude nepochybně oporou prezidenta Macrona po červnových volbách do parlamentu. Není pochyb, že zároveň s tím vytlačí ze svých řad vítěze primárek v Socialistické straně a představitele jejího levicového křídla Benoîta Hamona coby „páté kolo u vozu“ (v prvním prezidentském kole skončil výmluvně až jako pátý). Sám zase Hamon osobně přispěl k postupu Le Penové do druhého kola a k odstavení Mélenchona ze hry tím, že veřejným výzvám navzdory setrval ve své beznadějné kampani až do hořkého konce. Z hlediska macronovsko-vallsovské „sociálně liberální“ pravice je to jasné: mouřenín vykonal svou práci, mouřenín půjde. Druhá, levicová část osy bude nyní v parlamentu krystalizovat kolem Mélenchonovy France insoumis – časem jistě bez pětašedesátiletého Mélenchona a jeho politické kultury. Nová levice zdrsní.

Francouzské a evropské vládnoucí třídy se nepoučily a čelí krizi systému tím, že prohlubují jeho vnitřní pnutí a umocňují příčiny krize. Připravují tak do budoucna tvrdší sociální konflikt a rozsáhlejší politické krize. Lze proto důvodně předpokládat černý scénář, že sekáč možná přijde už za pouhých pět let, v roce 2022. A že se už nezakecá.

Autor je politický komentátor.

 

A2LARM