Foto Karel Cudlín, RR
Před deseti lety zemřel básník a filosof Egon Bondy. Média toto výročí přecházejí mlčením – stejně jako Bondyho varování před aktuálními hrozbami.
Minulou neděli uplynulo deset let od tragické smrti Egona Bondyho. Zemřel na následky popálenin třetího stupně – pravděpodobně poté, co usnul s cigaretou v posteli. Bylo mu 77 let. Od té doby se v médiích několikrát rozvířila debata, že Bondy byl hlavně fízl – udavač a spolupracovník StB za minulého režimu. Ve vlně morální paniky však zcela zapadly Bondyho myšlenky, zejména texty z devadesátých let a první dekády jednadvacátého století, které jsou mimořádně aktuální. Zabývají se totiž otázkami moci, sociálních rozdílů, ekologie i samotného přežití lidstva, které se týkají nás všech.
Sbohem, demokracie
Myšlenky Egona Bondyho po roce 1989 zachycují legendární filmy dokumentaristy Karla Vachka Nový hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství (1992) a Bohemia Docta aneb Labyrint světa a lusthauz srdce (2000). První snímek zobrazuje období kolem prvních parlamentních voleb po pádu reálného socialismu v létě 1990. V atmosféře všeobecného veselí zaznívají ve filmu Bondyho skeptická slova nad budoucím vývojem. Bondy předpovídá, že nový politický režim v Československu nebude v žádném případě demokratický, ale změní se v oligarchii: „Podoba demokracie na Západě se v posledních padesáti letech proměnila. (…) Ve skutečnosti jsou to oligarchické skupiny, které mají moc v rukou, a to jak politickou, tak v první řadě tím, že ovládají monopol na sdělovací prostředky. Vztah k obyvatelstvu je tam velmi oslaben. Aktivní kontakt mezi obyvatelstvem a establishmentem prakticky není,“ tvrdí Egony Bondy a pokračuje varováním: „Adaptace na oligarchický typ vlády, který vypadá demokraticky, je snadná. Ani to nebudou lidi pozorovat, že se to může stát…“
V souvislosti s Bondym se zdůrazňuje především fakt, že to byl jen „estébák“ a fízl. Je to totiž účinná taktika. Není nic snazšího než Bondyho zavrhnout a spolu s ním i jeho dílo.
Byla to prozíravá slova. To, že se západní demokracie mění v oligarchie, dnes potvrzují i seriózní akademici, kteří se opírají o tvrdá data. Například politologové Martin Gilens a Benjamin Page došli na základě výzkumu americké legislativy v letech 1980–2002 k jednoznačnému závěru: USA už nejsou demokracií, ale oligarchií. U nás se zase začalo o oligarchizaci veřejně mluvit po nástupu Andreje Babiše na politickou scénu. Podstatou oligarchie je, že bohatí vládnou ve svůj vlastní prospěch a systematicky využívají svůj majetek ke zlepšování vlastní sociální pozice a politického vlivu.
To ale není vše. Ve Vachkově pozdějším filmu, Bohemia docta, je Bondy ještě ostřejší. Ve snímku doslova říká: „Kapitalismus, s nímž jsme konfrontováni dnes, není kapitalismem doby Marxovy. Došlo na Marxovy nejhorší noční můry. Že přestane existovat třídní rozdělení společnosti – tedy přestane existovat jak proletariát, tak kapitalistická vládnoucí třída a vlády se zmocní globální finanční oligarchie. Což se děje v devadesátých letech.“ A dodejme, že i dnes. Světové bohatství se přelévá do rukou úzké vrstvy nejbohatších a demokracii přebíjí reálný kapitalismus.
Zbyteční lidé
Bondy zkoumal soudobé trendy hlavně v útlém spisu O globalizaci (2005). Líčí v něm temnou vizi budoucnosti, ve které se čím dál větší část lidstva stane zbytečnou v důsledku digitalizace a automatizace práce. Nebezpečí likvidace pracovních míst v kontextu rostoucích sociálních nerovností představuje další velké téma, o kterém se dnes mluví (nejen) v zahraničním mainstreamu. Jak upozorňuje britský novinář Paul Mason, podle některých prognóz má v USA do roku 2050 zaniknout zhruba 47 procent pracovních pozic. A samotná Česká republika – vzhledem k tomu, že patří k nejprůmyslovějším zemím EU – je mezi ohroženými státy, kterým se automatizace také nevyhne.
Bondy z toho vyvodil apokalyptický závěr: většina lidstva se nakonec stane zbytečnou, protože z něj vrstva nejbohatších oligarchů nebude mít – na rozdíl od finančních spekulací nebo hypervýkonných robotů – žádný prospěch. V knize O globalizaci tvrdil, že pro globalizátory tu zůstává „jediná perspektivní strategie – a to je globální genocida. (…) Stažení populace by mělo být provedeno velmi rychle, v průběhu nanejvýš jednoho století, a to velmi masově, nejméně o 50 procent. Optimální by bylo 70 i více procent…“
Je to zřejmě dost paranoidní a zbytečně přehnaná vize. Nemusíme totiž hned pomýšlet na globální konspiraci, jejímž cílem je vyhladit většinu lidstva na Zemi, aby bylo i tak jasné, že vězíme po uši v problémech. Proč by měl někdo vyhlazovat lidi? Bohatě stačí, že jsme zapomněli řešit otázky, které se týkají naší budoucnosti, a začali umlčovat ty, kteří varují, že Titanic se potápí a současný svět není nejlepší z možných.
Proč brát vážně estébáka?
Bondy na zmíněné hrozby poukazoval i v beletrii. V dystopickém románu Cybercomics (1997) vykreslil, jak může vypadat svět kolem roku 2050: planeta je přelidněná, mnohé metropole jsou obklopené slumy a propadají se do vody. Všude rostou nerovnosti, tenčí se zdroje, politici nemají kontrolu nad ničím; vše je v rukou globálních mafií, které si s čínskými vládci dělí světová teritoria. Každý je sledován, lidský život se odvíjí od užitné hodnoty pro mafii. Vzdoruje hrstka posledních revolucionářů, blíží se konec…
Leckdo může tyto apokalyptické vize odmítnout jako sice vzrušující, ale přehnaný výplod Bondyho fantazie. Neradujme se ale předčasně – svět se dost rychle mění. Arktický led nám taje pod rukama, klima se bouří, pitné vody ubývá a uprchlíků z neobyvatelných částí planety přibývá. Vedle hladin oceánů stoupají i nerovnosti – zpráva finanční skupiny Credit Suisse z roku 2014 uvádí, že v rukou horního jednoho procenta populace se nachází polovina veškerého bohatství. Kde máme jistotu, že se vyhneme ekologické pohromě a naše děti nebudou žít v nějakém novém feudalismu?
Česká společnost zatím tyto problémy moc neřeší. Proč taky? V souvislosti s Bondym se zdůrazňuje spíše fakt, že to byl jen „estébák“ a fízl. Je to totiž účinná taktika. Není nic snazšího než Bondyho zavrhnout a spolu s ním i jeho dílo. Bondyho selhání z minulosti přece vypovídá o jeho nízké mravní integritě a ideologické pomýlenosti, nebo ne? Proč bychom měli brát vážně jeho varování před katastrofami, které na nás číhají v budoucnu? Proč bychom se měli ohlížet na fantazírování spolupracovníka StB?
Neustálé poukazování na Bondyho minulost odvrací naši pozornost od současnosti. Jinak je ale v souvislosti s výše popsanými hrozbami irelevantní. Na klimatickou změnu, masivní zánik pracovních míst ani nepřekonatelné sociální rozdíly nebude mít vliv to, zda Bondy kdysi v šedesátých letech donášel na Jiřího Němce, že se jako katolický filosof zabývá křesťanstvím. Popravdě řečeno, Bondyho „estébáctví“ ve srovnání s tím poněkud bledne. Pokud totiž budou pokračovat stávající trendy, je pravděpodobné, že se nejedna dystopická vize vyplní. A nelze vyloučit, že při tom půjde o život – jak těm, kteří v Bondym vidí hlavně „estébáka“, tak těm, kteří jej obhajují. Především ale milionům těch, kteří dnes o této postavě ani jejím díle nic netuší.
Autor je šéfredaktor Alarmu.