Raiders prodáni do Las Vegas!


Přinášíme nekrolog kultovního týmu amerického fotbalu. Zdánlivě čistě sportovní událost má i svůj kulturně-společenský rozměr.

Těžko si představit, že by se Real Madrid přestěhoval do Barcelony nebo Sparta Praha do Brna. Jednotlivé sportovní kluby jsou povětšinou natolik spjaté s městem či místní komunitou, že daný klub radši zbankrotuje, než aby změnil své působiště. Naopak ve Spojených státech jde o vcelku běžnou událost – a dvojnásob to platí pro týmy amerického fotbalu. Během posledních osmnácti měsíců to potkalo fanoušky St. Louis Rams, San Diego Chargers a nyní Oakland Raiders. Ve většině případů dochází ke stěhování proto, že radnice nejsou ochotny spolufinancovat dosti nákladnou výstavbu nových stadionů. Naopak majitelé považují své kluby za obecně prospěšnou instituci, na jejímž chodu by se měla podílet tím pádem i komunální pokladna. A aby toho nebylo málo, v naprosté většině odmítají jakýkoli významnější podíl města na případném zisku. Mnohým to nepochybně připomene otřepaný neoliberální imperativ „privatizace zisků, socializace nákladů“, americké sportovní kluby se ovšem snažily tuto praxi prosazovat dávno předtím, než se zmíněná formulka stala zaklínadlem byznysu. Každopádně, pokud město klubu nevyhoví, nespokojený vlastník se začíná obracet na jiné radnice, ochotnější k popouštění obecních peněz do soukromých kapes. Není zcela od věci říct, že se v tomto procesu jedná de facto o legální vydírání a korupci. Kauza Oakland Raiders do toho zapadá naprosto dokonale, navíc s určitou přidanou hodnotou.

Miliarda na stadion

Majitel klubu Mark Davis se pokoušel domluvit s městem o stavbě nového stadionu již od roku 2011, ale město zrovna nehořelo nadšením pro vymýšlení „vizí“, jak Davisovu týmu dopomoci k novému svatostánku. Pozastavujete-li se nad vskutku nepřípadně použitým slovem „vize“, činíte tak naprosto správně. Nejen Davis, ale i představitelé Národní fotbalové ligy (NFL) opakovali, že město „nemá vizi, jak Raiders udržet v Oaklandu“. Pod vizí si měli obecní zastupitelé představit tučnou dotaci, poskytnutí pozemků zadarmo či za naprostý pakatel, anebo nejlépe obojí. Leč zmíněná neochota oaklandských radních měla svůj hmatatelný důvod. Nejen že město zrovna neoplývá nadbytečnými finančními prostředky, ale navíc dlužilo za úpravy stávajícího stadionu, jímž podle logiky podplácení přivábilo Raiders zpět po jejich třináctiletém exilu v Los Angeles v roce 1995.

Symbolizovali drsný život v dělnickém Oaklandu, kde drogy, násilí, nezaměstnanost a sociální vyloučení byly každodenní, hmatatelnou skutečností.

Když Raiders neuspěli u NFL se společným projektem s divizním rivalem Chargers na vystavění nového stadionu, obrátilo se Los Angeles na Davise skrze nekorunovaného „pána a vládce“ hazardu v Las Vegas Sheldona Adelsona s nabídkou na vystavění stadionu právě ve Vegas. Adelson protlačil schválení neuvěřitelné sumy 750 milionů dolarů z peněz daňových poplatníků, dalších 650 milionů poskytla banka, zbytek doplatili Raiders. Celé to nakonec stojí bezmála dvě miliardy dolarů s tím, že podle nových odhadů se podíl města ještě zvýší na 900 milionů. Tato fantastická částka nemá v rámci veřejného financování soukromého subjektu v USA obdoby – tato takřka miliarda dolarů by přece mohla být použita na veřejné školství, komunikace, zdravotnictví či obecní budovy. Dodejme, že chudý Oakland a zástupci finanční skupiny kolem bývalého hráče Ronnieho Lotta dokázali přislíbit pouhé 1,3 miliardy dolarů. Dárečku „města hříchu“ nedokázala NFL odolat, plán Oaklandu označila za neschopný života a relokaci schválila.

Oproti letům minulým se ale možná po hlasování vlastníků cosi změnilo. Nic nedokázalo zakrýt jistou nevolnost z výsledku hlasování, které sice jasně vyznělo pro Las Vegas v poměru 31 ku jednomu hlasu, ale sám majitel Raiders musel po výsledku cítit hodně nakyslou pachuť v ústech, neboť se mu dostalo jen velmi vlažných gratulací a zdrženlivých přání dalšího úspěchu. Všichni zřejmě pochopili, že svým hlasem spáchali morálně, společensky, sportovně a v podstatě i ekonomicky zhovadilý čin. Přesto – pokud je relokace týmů NFL vcelku běžným jevem, proč takový povyk kolem Raiders?

Tým vyděděnců a odpadlíků

Raiders si udržovali již od doby svého založení auru výjimečného klubu, týmu vyděděnců a odpadlíků, kteří hráli tvrdý fotbal na hranici pravidel a vlastního i protivníkova zdraví. Symbolizovali tak drsný život v dělnickém Oaklandu, kde drogy, násilí, nezaměstnanost a sociální vyloučení byly každodenní, hmatatelnou skutečností. Nebylo divu, že město i tým doslova srostly v jeden celek: Raiders svou hrou a přístupem ztělesňovali oaklandskou realitu a oaklandští obyvatelé na oplátku vytvářeli při zápasech po celých Státech neopakovatelnou atmosféru. Tak se zrodila excentrická fanouškovská komunita Raider Nation s jedinečnou kulturou. Každý hrací den se v Oaklandu měnil ve svátek a skalní fanoušci nelenili obětovat hodiny na přípravu hrůzu nahánějících kostýmů s řetězy, lebkami, šavlemi a helmami ve stříbrno-černých klubových barvách. Být fanouškem Raiders ovšem neznamenalo jen chodit na fotbal, ale rovněž vyznávat určité hodnoty – antirasismus a antielitářství v Oaklandu vždy tvořily společenskou stránku sportovní vášně pro hru.

Přemístěním klubu do Las Vegas toto pouto Raiders ztrácejí a svým způsobem se jedná o naprostý výsměch oaklandskému dědictví. Vegas je místo bez vlastních obyvatel, identity i autenticity, jehož „kolorit“ tvoří bombastická zábava pochybné kvality a hazard. Vytvořit si fanouškovskou základnu na takovémto místě je zhola nemožné, a až se nová atrakce okouká, zbydou „Nájezdníkům“ jen poloprázdné tribuny s fanoušky hostujícího týmu. Už jsme si zvykli, že v dnešní době lze zpeněžit a prodat úplně všechno, a dvojnásobně to platí pro NFL, která tak ráda krmí veřejnost řečmi o loajalitě a podpoře fanouškovských komunit. Po nějakou dobu se zdálo, že Raiders tomuto trendu odolávají, hlasování vlastníků klubů z 27. března však zlomilo i tento odpor. I když jde jen o americký fotbal, přece jen je v tomto případě za co truchlit.

Autor je filosof a fanoušek Oakland Raiders.

Text vyšel v A2 č. 8/2017.

 

A2LARM