Existuje jedno heslo z motivačních příruček, které zní: Fake it ’til you make it. Volně přeloženo: hraj si na něco, čím nejsi, dokud se tím skutečně nestaneš. Jiná poučka zase tvrdí, že kdo má malé ambice, nikam se nedostane, zatímco ten, kdo je bezostyšně přestřelí, poskočí aspoň o příčku výš. Pokud se tato dvě moudra ze zákoutí klimatizovaného korporátu zkombinují, vyjde nám předvolební strategie velké části českých politických stran, jež si tentokrát daly za cíl vyhrát cenu za nejtrapnější ambici – takovou, která je úplně mimo realitu.
Ne snad, že by přílišný optimismus čas od času nemohl nést plody. Pokud se k němu ale uchylují všichni, rázem se z tohoto sebevědomého heroismu stává béčková komedie, u níž se nám svírá břicho leda trapností při pohledu na velkohubé lídry, kteří se předhánějí v deklarování, na kolik procent si ve volbách věří. Ještě ani nezazněla píšťalka rozhodčího, signalizující start nelítostného klání, a zápasníci v ringu už si nacvičují svoje sehraná čísla, ukazují svaly svým fanouškům a navzájem po sobě vrhají vražedné pohledy. Svoje vrčení ale jen dlouho nacvičovali před zrcadlem za pomoci svých PR týmů a fanouškům předkládají jen sehraný souboj, po kterém se v kabinách poplácají po zádech.
Politický wrestling
Když jsem jako dítě sledoval wrestlingové zápasy, znamenalo pro mě zjištění, že jsou předem sehrané, šok, který byl srovnatelný jen s odhalením skutečného pozadí vánoční dárkové konspirace. Postupně jsem začal chápat i to, že lidé, kteří tyto zápasy vášnivě sledují, vůbec nejsou v bludu tak, jako jsem byl já, ale že si celou show užívají s plným vědomím toho, že se jedná o více či méně zdařilou divadelní inscenaci, při které stejně nakonec všechny zuby zůstávají na svých původních místech. Pamatuju si, že jsem nedokázal pochopit, proč se někdo dívá na zápas, který ve skutečnosti žádným zápasem není. Došel jsem nakonec k závěru, že strategií wrestlingového klání je především používání extrémních a spektakulárních chvatů, které nejsou během skutečných zápasů k vidění, protože by vedly k rychlému konci nešťastníka, který by je schytal.
Proti všem zákonům aritmetiky tak před sebou máme předvolební počty, které jednoduše nesedí, a lze si jednoduše spočítat, že dosáhnout deklarovaného cíle se dost možná nepodaří nikomu z výše zmíněných běžců.
Komu se znechutí fikce wrestlingu, může přepnout na zpravodajský kanál a sledovat fikci politického dění, ve kterém už delší dobu nejde o nic víc než o velká slova a gesta, jež zastírají, že ti, kdo je vynášejí, se za plentou poplácají po zádech úplně stejně jako postmoderní gladiátoři. Sehrát představení před svými fanoušky a následně si v kuloárech dopřát se svým televizním protivníkem pár slov u dobrého vína je čím dál častěji součástí politického řemesla, jehož smyslem se stává především otupení konfliktu, který se nachází přímo v nitru společnosti.
Pokud se přidržíme termínů polistopadového příběhu, je to především konflikt „vítězů“ a „poražených“. Na jedné straně jsou ti, kdo se naučili na vlnách všudypřítomné globalizace surfovat, na straně druhé pak ti, které toto vlnobití smetlo jako nemilosrdná tsunami. Mezi nimi se nachází „pilíř každé demokracie“ a „společenské stability“ – tedy střední třída na vratké bárce, které se zatím daří zůstat nad hladinou, i když do ní poněkud zatéká. Udržovat v chodu společnost, která je rozdělená do vzájemně takřka nepropustných sociálních vrstev, kde vyšší si žijí na úkor nižších, je poměrně delikátní záležitost.
Jednou z metod, kterou historicky vyvinuly západní demokracie, je vytvoření virtuální reality tohoto konfliktu, které se obecně říká „reprezentace zájmů“. Prostor takové politiky připomíná hřiště s několika týmy, které mají reprezentovat zájmy svých fanoušků, ačkoli cyklicky dochází k deziluzím v důsledku opakovaného zjištění, že tyto týmy reprezentují jen zájmy vlastní jakožto zájmy takto vytvořené politické třídy. Do této hry před nedávnem vstoupil nový hráč, který si klade za cíl přepsat dosavadní pravidla a tradiční virtuální realitu nahradit novým imaginárním světem, ve kterém nám všem bude líp.
Patetický boj o přežití
Do nepřehledné džungle vstoupil nový predátor, který rychle ovládl celou hru, stal se hlavní politickou silou a ostatním živočišným druhům jasně ukázal, že pokud nechtějí vyhynout, musí se patřičně adaptovat. Připomíná tím evoluční metaforu Červené královny, svého času zpopularizovanou Mattem Ridleym, jež původně vychází z knihy Alenka za zrcadlem, která je pokračováním slavné Alenky v říši divů. Červená královna tu Alence říká: „Teď běžíš jenom proto, abys zůstala na stejném místě.“ Závod, o který se tu jedná, nemá žádné vítěze, o něž by se na konci jejich běhu přetrhla cílová páska. Jediným smyslem tohoto sprintu je zachovat si to, čeho už bylo dosaženo, a zůstat tak na oné startovací čáře, tedy zachování politické existence, ohrožené grandiózním nástupem Andreje Babiše.
Nejtrapnějším panákem takových ambicí je dnes patrně Martin Konvička. Když mu svého času bylo ochotno přijít na demonstraci několik tisíc lidí, splašil se natolik, že začal sociálním demokratům veřejně klást podmínky, za jakých je bude ochoten přibrat do koalice. Připomínal tím malého Adolfka, který na konci své kariéry z bunkru vydával rozkazy svým imaginárním armádám, jež existovaly už jen v jeho hlavě.
Neexistující voliče ovšem mobilizují prakticky všechny strany. Piráti se před nedávnem nechali slyšet, že mají ambici vyskočit na deset procent – poté, co jim průzkum agentury STEM předpovídal volební zisk pět a půl procenta. Ani staronoví zelení nejsou ovšem skromnější a voličovi, který pochybuje o tom, že by se dostali do sněmovny, předkládají osmiprocentní ambici. Squatting, gender a migraci hodlají ponechat stranou a věnovat se chtějí důležitým otázkám, tedy hlavně přechodu na moderní zelenou ekonomiku, opřenou o inovace a práci s vysokou přidanou hodnotou, která nás vymaní z role robotárny pro západní Evropu. Ovšem i s osmi procenty se taková strategie bude prosazovat těžko, natož s tříprocentním ziskem, za který budou nakonec ještě rádi.
Nejsilnější pravicové strany
Úsměvné zděšení způsobil i předseda ODS Petr Fiala, když na kongresu své strany prohlásil, že ODS bude znovu vládnout jako nejsilnější pravicová strana. Skutečnost je ale spíše taková, že si po příštím volebním fiasku budou modří muset hledat nového lídra s novou strategií. Takové sny se možná po nocích zdají Václavu Klausovi mladšímu, který by chtěl aspirovat na roli českého Trumpa, s ambicí oslovovat zhrzeného „obyčejného člověka“ politicky nekorektními výmysly. Kdo chce předbíhat ostatní, musí nadbíhat lidu a vtírat se do jeho přízně.
Někdejší koaliční partner ODS nemá ambice o nic menší. Ve skutečnosti mu rostou svaly tím rychleji, čím marginálnějším se stává. Podle Miroslava Kalouska je jeho strana v rozkvětu, nicméně měl by si raději vzít za vzor Václava Havla, kterým se beztak rád ohání, a přednést před své kolegy onu radikální pravdu, že jejich strana nevzkvétá. On sám na tom má bezesporu lví podíl, stejně jako spor liberálního a konzervativního křídla, který je střetem bezmála generačním. Dvanáct procent je ovšem ambice z říše pohádek, jelikož většina průzkumů předvídá, že TOP 09 bude bojovat především o to, jestli ve sněmovně vůbec zůstane. V tomto lítém boji se střetnou především se svou zrazenou rodinou – tedy nevlastním bratrem STANem, který ukuchtil alianci s jejich lidoveckým otcem. To je na scéně našeho politického divadla prozatím možná nejzajímavější událost posledních měsíců. Nový útvar chce být třetím pilířem zdejšího politického systému – rozumným středem, který se vymezuje jak vůči babišovské monopolizaci a levicovému populismu, tak i proti zkorumpovanosti pravicových dinosaurů. Průzkumy je prozatím udržují v napětí a magickou hranici deseti procent, kterou v takové konstelaci potřebují, jim zatím nechtějí dopřát. Nepovede-li se ji nakonec překročit, budou lidovci po zásluze terčem upřímného smíchu.
A nakonec realistická protiváha všemu ambicióznímu blouznění v čele s chladnokrevným politologem Petrem Robejškem. Realisté mají prostou ambici stát se novou ODS s dvaceti procenty hlasů, aby mohli ovlivňovat osmdesát procent české politiky. Prozatím je ale jejich největším nepřítelem desetinná čárka.
Proti všem zákonům aritmetiky tak před sebou máme předvolební počty, které jednoduše nesedí, a lze si jednoduše spočítat, že dosáhnout deklarovaného cíle se dost možná nepodaří nikomu z výše zmíněných běžců. Po přetržení cílové pásky se ozve hlasité ANO a my budeme svědky pokračování příběhu české demokracie, která je u konce s dechem ani ne po třech dekádách své existence.
Autor je spolupracovník redakce.