Všichni máme svůj pracovní lágr


Z opěvovaného ideálu osobní svobody moc nezbylo. Naše společnost je zotročená v práci a bojuje se syndromem vyhoření.

Cítíte se v práci pod tlakem? Potřebujete podávat výkon a pořád si něco dokazovat? Neumíte odpočívat? Nebo si takové otázky ani nekladete? Nevadí. Všichni jsme beztak na stejné lodi, která se potápí. Žijeme v době všeobecného vyčerpání, za kterým stojí neustálý tlak na růst a pracovní výkon. Známý korejsko-německý filosof Byung-Chul Han o tom píše ve vynikající knize Vyhořelá společnost (2010; česky 2016), která podává sžíravou diagnózu našeho novodobého zotročení.

Buzerování sebe sama

„Ti lidé vypadají hrozně unaveně a vystresovaně, musí na ně být pořádný tlak,“ vyprávěli si nedávno dva Francouzi při pohledu na spolucestující v pražské tramvaji. Něco na tom je. Češi jsou tradičně vysazení na práci a tráví v zaměstnání nadměrné množství času navzdory směšným příjmům. I když se často opájíme sny o nekonečných možnostech, staly se z nás jen nástroje honby za ziskem a ekonomickým růstem. Má tohle být ona tolik vytoužená svoboda? Asi sotva.

Opájíme se falešným pocitem svobody. Individualizovaný člověk je jako křeček v kolečku: věří, že se „někam“ vyšvihne, a jede od projektu k projektu, dokud nezkolabuje.

Proč stále jedeme v zajetých kolejích? A proč se vlastně proti zotročujícímu kultu práce nevzbouříme? Filosof Byung-Chul Han přichází s pozoruhodnou odpovědí: moc, která udržuje náš systém v chodu, je pro nás až příliš svůdná. Všichni se opájíme iluzemi, které jsou tak silné, že jim prostě nelze odolat. Patří k nim víra, že „něco dokážeme“, „uděláme kariéru a něčím budeme“, případně že „zbohatneme“. Proč tomu tak je?

Zmíněné iluze vycházejí z toho, že naše společnost je zaměřená na individuální výkon. Lišíme se od továrních dělníků v dobách průmyslového kapitalismu, kteří byli kolektivně vykořisťováni majiteli továren. Bylo jasné, kdo je společný nepřítel, což dělníky vedlo k projevům odporu, stávkám a bouřím. Jenže dnes je to složitější. Současný kapitalismus zrušil jasnou hranici mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými. Často není patrné, kde jsou mocenská centra a nepřátelé, proti kterým máme vyvíjet odpor. Někdo za ně považuje třeba „Brusel“, jiní zase „uprchlíky“.

Han tvrdí, že klíčový problém je jinde: největšího nepřítele má ve skutečnosti každý sám v sobě. Naše společnost je tvrdě individualizovaná – každý soupeří s každým o zdroje a snaží se podat co největší výkon. Lidé se stali podnikateli sebe samých a neštítí se vykořisťovat sami sebe. Stali se z nás otroci digitálního věku, kteří nad sebou nepotřebují bič šéfů. Místo toho jsme uvěřili heslům o individuálním úsilí, růstu a motivaci, takže se dokážeme skvěle buzerovat sami až do úplného vyhoření.

Falešný pocit svobody

Han píše, že v naší společnosti výkonu na sobě denně pácháme násilí. Sami jsme totiž vykořisťovatelé i otroci v jednom – oběti i pachatelé zároveň. Často nezvládáme přemíru činností a ocitáme se ve válečném stavu se sebou samými. Doháníme nedosažitelný ideál: chceme být dobří v práci, něčeho dosáhnout, být skvělými rodiči i partnery, být šťastní… Jenže čím víc se o to snažíme, tím větší na sebe vyvíjíme tlak. Místo kýženého ideálu přichází strach a hysterie.

Namísto pomalosti a hloubavého lenošení zrychlujeme. A tím ztrácíme soudnost i empatii. Máme uvnitř sebe vykořisťovatele, vnitřní hlas, který nám stále přikazuje: můžeš přece udělat tohle a pak ještě tamto… Nátlak uplatňovaný sebou samým je přitom mnohem účinnější než nátlak uplatňovaný někým cizím. Vůči sobě samému totiž neklademe odpor a opájíme se falešným pocitem svobody. Individualizovaný člověk je jako křeček v kolečku: věří, že se „někam“ vyšvihne, a jede od projektu k projektu, dokud nezkolabuje.

Svoboda se tedy změnila v nátlak. Každý z nás je dozorcem i vězněm v pracovním lágru, který je všudypřítomný. Že jsou naše platy mizerné? Nevadí. Za všechno si stejně můžeme sami, takže nezbývá než snížit osobní náklady. A že jste to náhodou nikam nedotáhli? Přestaňte fňukat – je to přece jen vaše vina. V kapitalismu totiž – na rozdíl od náboženství – neexistuje žádné rozhřešení. Jen dluhy.

Ztráta důvěry

Často se říká, že „kdo chce, tak může“. Proto odhazujeme zábrany, učíme se být co nejvíce promiskuitní a v práci přejeme „hezký den“ i lidem, o které bychom si jinak neopřeli ani kolo. Vše navíc umocňuje kultura internetu a sociálních sítí, která nás vydává všanc ostatním. Všichni všechno posuzují, takže už nezůstávají žádná tajemství nebo posvátná zákoutí. Zbývá obscénnost. Z naší tváře se stal výstavní artikl na Facebooku, vše vyžaduje okamžitou reakci a každý chce mít přehled o druhých.

Byung-Chul Han: naše svoboda se změnila v nátlak

 
Notoricky skloňovaným slovem dneška se stala „transparentnost“. Všichni ji vyžadují, jenže je to jen pozlátko zakrývající další obrovský problém. To, že žádáme totální transparentnost, ukazuje, že ve společnosti mizí důvěra. Nevěříme ničemu a nikomu, a proto chceme mít o všem přehled – všechno musí být předvídatelné a pod dohledem. „Společnost transparence je společností nedůvěry a podezřívavosti, která kvůli mizející důvěře sází na kontrolu. Hlasité volání po transparenci ukazuje, že se morální fundamenty společnosti hroutí, že mravní hodnoty jako čest nebo upřímnost ztrácejí stále více na významu,“ píše Han.

Co (ne)dělat?  

Byung-Chul Han nachytal dnešní společnost v nedbalkách. A ze své zdrcující diagnózy vyvozuje radikální závěr: projekt individuální svobody, na kterém byla založená západní civilizace, jednoduše selhal. I když si totiž myslíme, že jsme svobodní, ve skutečnosti se sami vykořisťujeme a ničíme. Pokud se tedy někdo diví úspěchu Donalda Trumpa a dalších ultrapravičáků, uniká mu jádro věci: tito politici pouze – každý po svém – obnažují pravou podstatu našeho systému, která je krutá a násilná.

Otázkou je, jak z toho všeho ven. Individuální koučové radí, ať si lépe rozvrhneme práci a zapálíme si vonnou tyčinku na uklidnění. Jenže tohle stačit nebude. Možná by pro začátek nebylo od věci zpomalit a dělat toho prostě méně. Je totiž pravděpodobné, že s rostoucí automatizací práce se nátlak ještě zvýší, takže počítače a roboty v jejich tempu stejně nedoženeme. Získaný volný čas a energii bychom pak mohli využít lépe – k odpočinku, znovunalezení sebe sama a věcem, které nás baví. A snad i k vytvoření úplně jiné společnosti, která by už nebyla zotročená ani vyhořelá.

Autor je šéfredaktor Alarmu.

 

A2LARM