Česká republika 25. dubna oficiálně uznala deportace a masakry arménského obyvatelstva za genocidu. Prohlášení následovalo příklad dalších téměř tří desítek zemí převážně v Evropě a Latinské Americe, které vydaly obdobné deklarace dříve. V českém parlamentu tomuto usnesení předcházela iniciativa senátora Jaromíra Štětiny v roce 2006, která si také vytkla za cíl oficiálně uznat arménskou genocidu, ale nenašla tehdy potřebnou podporu u vládnoucí ODS. Opozici vůči Štětinovu návrhu vedl Jan Zahradil, jehož tehdejší postoje a role, kterou sehrál, by neměly být zapomenuty.
To, že turecký stát odmítá po celá desetiletí přijmout nejzákladnější fakta o své minulosti, je opodstatněný mezinárodní skandál. České prohlášení sice pomáhá zvyšovat tlak na Erdoğanův režim, ale má své meze.
Po delší odmlce se tématu chopil český prezident Miloš Zeman, který v roce 2014 vyjádřil svůj názor, že násilnosti v Osmanské říši roku 1915 se svou povahou kryjí s významovým obsahem slova, jež vymyslel polsko-židovský právník Rafael Lemkin o téměř dvě desetiletí později. V roce 2015 začal do formulce politiky České republiky v této otázce výrazně promlouvat také poslanec za ČSSD Robin Böhmisch, který dokázal u příležitosti stého výročí tragických událostí prosadit odsouzení napáchaného zla zahraničním výborem Poslanecké sněmovny. Nyní dosáhl Böhmisch a další podporovatelé celé iniciativy svého konečného cíle, když Poslanecká sněmovna v letošním roce odsoudila „zločiny proti lidskosti prováděné nacisty v letech druhé světové války na židovském, romském a slovanském obyvatelstvu na ovládnutých územích, genocidu Arménů a dalších národnostních a náboženských menšin na území Osmanské říše v období první světové války“.
Jak bychom si měli připomínat oběti genocidy?
To, že turecký stát odmítá po celá desetiletí přijmout nejzákladnější fakta o své minulosti, je opodstatněný mezinárodní skandál. České prohlášení sice pomáhá zvyšovat tlak na Erdoğanův režim, ale má své meze. Podchycuje sice největší zločin v regionu bývalé Osmanské říše v podobě vyhlazení tamějších Arménů, ale nezmiňuje neméně krvavé historické křivdy. Například na Balkánském poloostrově nebo na Kavkaze se v minulém a předminulém století stávali oběťmi kolektivního násilí často také muslimové. K vyváženosti vnímání důležitosti různých historických zločinů v současné paměti můžeme přispět, pokud budeme hovořit o obětech jako o lidech bez ohledu na jejich národnost či víru. Kolektivistické koncepty, jako je právě pojem genocidy, toto úsilí v jistém ohledu znesnadňují. Mají totiž sklon personifikovat celé národy či náboženství bez docenění role jednotlivce.
Domnívám také se, že téma likvidace křesťanských menšin v posledních letech existence Osmanské říše je a po dlouhou dobu zůstane velmi potřebným a odvážným námětem k diskusi v samotném Turecku, třebaže je jeho význam zastíněný současným děním.
Odkaz genocidy je nedílnou součástí paměti většiny arménských rodin a je potřebné k němu nalézt vyrovnaný vztah. Současná arménská paměť je však na tuto otázku fixována nezdravě. Částečně je to dáno popíráním genocidy. Dílem problému je však také politické využívání odkazu válečné křivdy arménskými nacionalisty k posílení své identity a svých požadavků. Neustálé vztahování arménské kolektivní paměti k roku 1915 navíc nepomáhá k posílení lidskosti a solidarity v konfliktu Arménie se sousedním Ázerbájdžánem. Nekritické kulty „vlastních“ obětí mohou naopak sehrát v podobných konfrontacích velmi negativní roli.
Jednou z motivací prezidenta Zemana při podpoře odsouzení vyvražďování osmanského arménského obyvatelstva může být to, že daná historická křivda dobře zapadá do jeho představy o civilizačním střetu mezi západní a islámskou civilizací. Politika by s historickou pamětí měla zacházet konstruktivně – aby přispívala k dialogu, usmíření a solidaritě. Měli bychom se mít na pozoru před tím, aby téma odkazu arménské genocidy nespadlo do klína lidem jako je exmuslim a současný hlasitý kritik islámu Lukáš Lhoťan. Ten před dvěma lety vydal před dvěma lety brožuru nazvanou Arménský holocaust, v níž se bez potřebné erudice snaží převést to, co bylo ve skutečnosti zejména národnostním problémem, do náboženských odstínů. Ponaučení z tragických událostí minulosti se u něho vytrácí, zbývají jen zmatené a nepochopené obrazy brutality, které přiživují hněv.
Turecká reakce
Dvacátého šestého dubna vydalo turecké ministerstvo zahraničí prohlášení, v němž „co nejostřeji odsuzuje a odmítá“ deklaraci české Poslanecké sněmovny z 25. dubna i dopis prezidenta republiky Zemana adresovaný archimandritovi Arménské apoštolské církve v Česku Barseghu Pilavčjanovi. Lakonické prohlášení tureckého ministerstva zahraničí v celku právem napadá chatrnou logickou soudržnost Zemanovy rétorické figury, v níž český prezident na začátku textu vystupuje proti interpretaci historie politiky, ale myšlenku uzavírá tím, že nelze nevzpomenout na památku 1,5 milionu zavražděných Arménů. Turecká strana má v jistém ohledu pravdu, nelze zároveň být proti vměšování politiků do interpretace historie obecně a současně z pozice politika hodnotit historii. Problematické je však zjevné pokrytectví argumentu tureckého ministerstva zahraniční.
Celá desetiletí byl v Turecké republice v otázce interpretace událostí roku 1915 potlačován disent vůči oficiální pozici. Turecká prokuratura například neúspěšně žalovala laureáta Nobelovy ceny Orhana Pamuka pro „urážku turectví“. Turecké ministerstvo zahraničí natolik vehementně prosazuje oficiální stanovisko, že začalo v některých ohledech připomínat spíše historický ústav. Na mou přednášku pořádanou Spolkem studentů historie začátkem prosince na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy dokonce dorazili zástupci velvyslanectví Turecka a Ázerbájdžánu (Arméni byli také přítomni). Podařilo se s nimi navázat v celku úspěšný dialog, ale bylo přinejmenším nezvyklé, že na historickou přednášku přišli političtí zástupci, aby vyjádřili nesouhlas s prezentovaným výkladem dějin.
Obavy z odcizení mezi Tureckou a Českou republikou se zřejmě nenaplní. Turci nezaslali oficiální nótu, na niž by česká strana musela odpovídat, a svůj nesouhlas vyjádřili pouze telefonicky. Následné osobní jednání českého náměstka ministerstva zahraničí a tureckého velvyslance vyznělo smířlivě a zdrženlivě. Turecké diplomacii stálo za to jít do střetu s Německem před rokem, když uznalo arménskou genocidu, protože se jedná o politicky nejsilnější Evropskou zemi a turečtí zástupci před ní nechtěli ztratit tvář. Německé prohlášení má totiž potenciál být významným precedentem pro další země.
Česká republika je však výrazně méně významný hráč, takže další země nebudou sledovat její příklad. Česká republika udržuje s Tureckem slušné vztahy. Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek například pozval do Prahy svůj turecký protějšek, kterému nedávno zakázala nizozemská vláda agitační cestu za tureckou komunitou v Nizozemsku před tureckým ústavním referendem. Erdoğanova vláda si nemůže dovolit ztrácet přátele na mezinárodní scéně, když po vyhraném referendu čelí sílící kritice, že postupně demontuje demokracii. Pro tureckou diplomacii je po drobném formálním protestu vhodnější na celou věc uznání genocidy zapomenout, aby nevypadala přepjatě a omezila negativní publicitu v boji, který na mezinárodní scéně již dávno prohrála.
Autor je doktorand na FF UK.