Dobrý rodák Kajínek


Nejslavnější český vězeň Jiří Kajínek nám bezděčně nastavuje zrcadlo. Moudře v něm ale nevypadáme.

Ohlášení prezidentské milosti pro Jiřího Kajínka ukázalo, jak vysoce je tato trestněprávní kauza zpolitizována. „Za Kajínka se neschováš!“ mohli jsme číst na jedné z protibabišovských demonstrací, zaměřených ovšem hlavně na Miloše Zemana. Prezident sice asi sotva Kajínkem mínil překrýt vládní krizi a svou úlohu v ní (prý protiústavní, jak se mu ze všech stran předhazuje), ale dozajista se jedná o součást kampaně na druhé „zemanské období“.

Světec Kajínek vyrůstá z naší nespokojenosti s poměry, z našeho sklonu ke spikleneckým teoriím, z touhy po romantických kulisách šedé vykořisťovatelské reality.

Není divu – Kajínek je dnes významnou celebritou, takřka veřejným statkem. Formování jeho slávy se odvíjelo bezmála v opačném gardu, než tomu bylo u hvězdy amerického fotbalu O. J. Simpsona, jejž v roce 1994 obvinili z dvojnásobné vraždy. Američan odcházel od soudu svobodný díky špičkovému týmu advokátů a kvůli nicotným, naprosto směšným vyšetřovacím a procesním závadám. A za všeobecného přesvědčení, že byl osvobozen brutální vrah. Jiří Kajínek, který byl odsouzen za dvojnásobnou vraždu a jeden pokus o vraždu na doživotí v roce 1998, se stal celebritou až při svém věznění, po četných legendárních útěcích a zadrženích, pokusech o obnovu procesu, mnoha reportážích, dokumentárních filmech a jednom celovečerním filmu hraném. Pro každého druhého Čecha letos z vězení vyjde romantický hrdina, omilostněný herold zneuznané pravdy, oběť zločinného spolčení a světlo v temnotách.

Kajínek jako legenda

Je ovšem naléhavě nutné zachovat chladnou hlavu a pro nadhled volit nadmořskou výšku co největší. Kajínkova story je v základu příběh ryze právní. Právo a jeho aplikace jsou lidské nálezky a lidské je chybovati. Jestliže se prvotní, později stále potvrzovaný rozsudek opřel o jedinou oběť, která přežila, totiž o svědectví Vojtěcha Prokoše, není až tak divné, že soud neobnovil proces například kvůli neprovedené rekonstrukci. Soudci si udělali následující obraz: podnikatel Antonín Vlasák se cítil ohrožen podnikatelem Štefanem Jandou a jeho bodyguardy, Kajínkův známý Alexandr Hegedüs zprostředkoval u Kajínka jejich vraždu za sto tisíc korun (Vlasák chtěl údajně jen zastrašení) a Jaroslav Ďurči převezl vraha 30. května 1993 na místo činu. Tam padlo mnoho výstřelů ze dvou pistolí ráže 7,62 mm, které nebyly nikdy nalezeny, a zůstaly ležet dvě mrtvoly i jeden těžce zraněný grázl. Ano, oba podnikatelé, Vlasák i Janda, měli své známé u policie. Prokoš později odmítal vypovídat a Ďurči hovořil o policejním nátlaku na sebe. Soud se ale nikdy nevydal cestou kauzy O. J. Simpsona a pominul okolnosti svědčící ve prospěch obžalovaného, už jen statisticky vzato recidivisty, který od raného mládí nacvičoval překonávání zámků a vybavoval se celým arzenálem (včetně pistolí s tlumiči). Rozsudek tak byl opakovaně potvrzen.

Pochybnosti byly velké a pokusy znovu a znovu aplikovat právo co nejpřesněji jely na plné obrátky. Celkem tři ministři spravedlnosti – Pavel Rychetský, Jaroslav Bureš a Pavel Němec (ano, ten, který spasil před vězením pedofilního katarského prince) – podali k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona, ale všechny tři stížnosti byly zamítnuty. Kajínkovi právní zástupci neuspěli v celé řadě pokusů o obnovu procesu a pohořeli i se dvěma stížnostmi u Ústavního soudu, přičemž Kajínek podal samostatně dvě další. S nulovým výsledkem. Pokud by tohle mělo být spiknutí dvou malých plzeňských podnikatelských klik a „jejich“ místních policistů, kteří v jiném podání dokonce sami vraždili, sahaly by pařáty těchto okrajových mafií opravdu daleko i vysoko. To je nepravděpodobné.

Co když ale policisté tlačící na povolné svědky s máslem na hlavách hodlali jen zakrývat jiné své podvody a „standardní“ trestnou činnost? A nechtěli tedy vrtat v případu, který by nakonec zmapoval celou jejich „sociální síť“ neslučitelnou s prací u policie? Co když se původní i noví svědci – a dokonce i jeden čumil z okna Věznice Plzeň-Bory, který se objevil před kamerou a „všechno viděl“ – vynořovali z přítmí, měnili výpověď či odmítali vypovídat pouze proto, že strašně toužili po roli v Kajínkově příběhu, jenž se začal proměňovat v pozitivní legendu? Ta legenda zvyšovala čtenost čím dál bulvárnějších novin, nejen bytostných bulvárů, urychlovala kariéry investigativců (Josef Klíma, Janek Kroupa) a vytvářela Kajínkovi veřejné zázemí. Teď už ani nepotřebuje zvláštní webové stránky, má-li samotného prezidenta republiky. Byla to tragédie, potom byznys a teď už je to i politika.

Kajínka jsme nezvládli

Podloží tohoto příběhu je v jistém ohledu prosté. Jiří Kajínek oživuje naši historickou paměť o divoké transformaci, kdy podnikatelé a kriminálníci byli k nerozeznání a vládnoucí třída této země rostla z krvavých louží po bílých koních a z loupeží za bílého dne. Světec Kajínek vyrůstá z naší nespokojenosti s poměry, z našeho sklonu ke spikleneckým teoriím, z touhy po romantických kulisách šedé vykořisťovatelské reality, v níž jedinec bez bázně a hany, před nímž ženám měknou kolena, uniká z klece jenom proto, aby si to rozdal se silami zla. Vždyť na tomhle je založen dávný úspěch hollywoodských studií i aktuální trumpizace politiky. Kajínek nám bezděčně ukazuje, jací jsme, čemu podléháme a co nám doopravdy hrozí. Tím hůř, že si to – při stále znovu opakovaném vyprazdňování mozků ve vřavě spravedlnosti – vůbec neuvědomujeme.

Uznávám bez mučení, že zločin a trest představují obecný problém. Zločiny bývá těžké doložit bez jakýchkoliv pochybností a tresty jsou dost často přitažené za vlasy. Neberou v úvahu jedinečnost jedinců. Vyvážit právo na život obětí s právem pachatele na spravedlivý proces je často úkol, v němž by selhal i Einstein s teorií relativity. Kajínka jsme nezvládli. Jen ještě nevíme, v jakém přesně smyslu.

Autor je politický komentátor.

 

A2LARM