Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Evropské daňové ráje: Proč se necháváme okrádat?

Evropa na daňové optimalizaci prodělává tři sta miliard eur ročně, říká v rozhovoru právník, ekonom a odborník na daňové úniky Dominik Gajewski.

Co je příčinou tak velkých ztrát na daních napříč Evropou?

Nedostatek solidarity. V roce 2008 přišla krize a každá země se s ní začala vypořádávat na vlastní pěst. Zachraň se, kdo můžeš! Vezměte si Rakušany: jejich vývoz klesl o dvacet procent – co tedy udělali? Oškubali sousedy. Vláda zavedla předpisy, které zahraničním holdingovým společnostem dovolily snížit zdanění zisků. „Přijďte k nám a nabídneme vám pouze několikaprocentní sazbu.“ Je to drzá, ale účinná metoda. Tratily na tom hlavně Itálie, Maďarsko, Slovensko a Česko.

Protože firmy začaly přesouvat továrny do Rakouska?

Nikoli, přesunuly tam pouze zisky na papíře. Když řídíte v Itálii velkou firmu na výrobu nábytku, nepřenesete se s celým harampádím do Rakouska. Proč byste to dělali? Registrujete společnost ve Vídni a reálně platíte šest procent daní.

Je to v souladu s právem Evropské unie?

Není. Češi se naštvali. Podali oficiální stížnost k Evropské komisi. Brusel zahájil kontrolní řízení. Dal dohromady tým, který celou záležitost přezkoumal. Vyslechl představitele poškozených zemí a vyslechl Rakušany. Argumenty, vysvětlování, diskuse. Po několika měsících dostalo Rakousko tzv. žlutou kartu. Podalo odvolání. Zase argumenty, vysvětlování, diskuse. Mezitím čas běžel. Žlutá karta nabyla právní moci, pak přišla červená karta. Další odvolání. Všechno to trvalo rok a firmy mezitím měly daňový ráj. Konečně poslal Brusel Vídni rozhodnutí: „Musíte to změnit“.

A jak zareagovala Vídeň? – „Nebudete nám do toho mluvit!“

Naopak: „Ale samozřejmě, respektujeme evropské hodnoty, velmi se omlouváme a hned to změníme“. 31. prosince předpisy odstranili a 1. ledna zavedli jiné, které fungují velmi podobně.

Edward Lucas, publicista britského časopisu The Economist, navrhuje zmrazit aktiva ve finančních rájích, vydražit je a zisky předat státním rozpočtům.

To je cirkus.

Má to ještě pokračování. Češi a Slováci se totiž poučili a změnili taktiku: „No paráda. Unie nám nepomohla. Rakousko si hraje jako kočka s myší. Uděláme totéž.“ Rozhodli se vstoupit do hry a oškubat někoho jiného. A kdo je pro Čechy a Slováky takovou dojnou krávou?

Polsko?

No jasně. Všimněte si, kolik začalo ve Varšavě jezdit luxusních aut s českou poznávací značkou. Nepřijeli sem turisti. Firmy – zvlášť ty ze Slezska – se registrují v Česku a tam podávají svá daňová přiznání.

Ale daňové sazby pro firmy jsou v Polsku a Česku stejné.

Protože inteligentní daňový ráj spočívá v tom, že zdánlivě je všechno v pořádku. Oficiální daně v Rakousku jsou také vysoké. „My snižujeme daně? Nikoli! Podívejte se na naše sazby!“ – odpovídají Bruselu. Češi přišli s následující taktikou: „Přijď k nám, polský poplatníku, a budeš moct využívat zásady daňové pohostinnosti.“

Pohostinnosti?

Když k vám přijdou hosté na čaj, nekontrolujete jim při odchodu kapsy, že? Firma může své příjmy snížit díky různým druhům výdajů, které nesouvisejí s její činností. Oficiálně činí daň devatenáct procent, ale platíte ji z desetiny reálných zisků, protože zbytek si můžete odečíst jako náklady. Reálné zdanění je ve výsledku menší než dvě procenta.

A to se Čechům vyplatí?

Samozřejmě. Protože jako stát mají nulové výdaje. Čím více firma působí v sousední zemi, tím lépe je mít její daně. Mám to vysvětlit?

Ano.

Vezměme si tedy příklad velké evropské obchodní korporace, která má tisíce obchodů a obrat několik miliard eur. Její kamiony vozí zboží po německých, francouzských, italských a polských cestách. Cesty se ale opotřebují. Je třeba je opravovat z daní. Pokud má kamion nehodu a není jasné, kdo ji zapříčinil, soud rozhoduje, kdo je vinen. Soudy jsou také udržované z daní. Když pracovník skladu spadne ze žebříku, ocitne se ve veřejné nemocnici. Když dosáhne důchodového věku, dostává od státu důchod. A tak dále. Firma vytváří různé náklady pro stát tam, kde operuje a kde má obrat. Daně mají tyto náklady pokrýt. A najednou se objeví štědrý strýček v podobě takového Lucemburska nebo Rakouska, kde firma ve skutečnosti vůbec neoperuje, a říká: „My ti dovolíme platit dvě procenta, plať daně u nás.“ Pak už jen slíznou smetanu.

Ale to je přece zlodějna.

Je.

A dál?

Nic. Oficiálně se k tomu nepřiznávají. „Ale jak to? Proč nás buzerujete? Máme dobrý daňový systém, vysoké sazby, dodržujeme všechny zákony.“ Přitom Lucembursko potají podepisovalo smlouvy s velkými korporacemi na zdanění zisku sazbami od jednoho do tří procent. V roce 2014 to odhalili novináři a propukla takzvaná aféra Luxleaks. Ukázalo se, že Lucembursko k sobě stáhlo celý evropský byznys. Tři sta čtyřicet největších holdingových společnosti. Na tom seznamu byli všichni. Můžete střílet jmény naslepo.

Ikea?

Ano.

Coca-Cola?

Ano. Amazon, Google, Lukoil. Všichni důležití světoví hráči – od Spojených států po Rusko – platili ze svých evropských zisků od jednoho do tří procent daní. Jestli se název nějaké velké firmy v dokumentech z Lucemburska neobjevuje, jsou tam různé dceřiné společnosti. Oficiální daň z příjmů právnických osob je v Lucembursku 29 procent. Tvrdí, že mají vysoké daně, a přitom pokoutně – jedno procento. Aplikují úlevy a výjimky, které nefungují nikde jinde. Využili starých regulací z padesátých let, které byly opomenuty při vstupu Lucemburska do EU.

Ví Evropská unie, že velké firmy platí maximálně několikaprocentní daně?

Všichni všechno vědí. V roce 2014 po aféře Luxleaks byla lucemburská vláda nucena předložit Evropské komisi dokumenty. Předložila jich sedm milionů. A je v nich černé na bílém, že holdingové společnosti platily ze svých evropských zisků daně do tří procent.

A?

Bylo kolem toho velké pobouření, křik, že to je skandál. A hodně moralizování.

Vyplynulo z něho něco?

Jen málo. Proto jsem proti moralizování, protože to vede pouze ke zlepšení pocitu ze sebe sama, nikoli k nějakým reálným činům.

Kolik prodělávají rozpočty evropských států?

Každý rok tři sta miliard eur. To je suma vypočítaná na základě dokumentů z Lucemburska.

Je to hodně?

To je moře peněz.

Ale jak velké je to moře? Kdyby putovala tato částka do státních rozpočtů, neexistoval by problém deficitů?

Neexistoval.

A nebylo by potřeba dělat škrty v důchodech, školství a zdravotnictví, což se po finanční krizi stalo v řadě zemí Evropské unie?

Nejspíš ne. Každopádně by nebyly ty škrty tak velké.

Já tady něčemu nerozumím. Vždyť jedním z hlavních problémů evropských vlád je to, že mají deficity a pořád musí šetřit. Nizozemsko, Francie, Velká Británie – všude se v posledních letech snižovaly investice ve veřejném sektoru a všude to vyvolávalo frustraci občanů.

Ano. To je jedna z příčin vlny populismu. Mainstreamoví politici vědí, že je nutné s tím něco udělat, jenomže chybí solidarita. Zatímco někteří se snaží vyplnit mezery v daních, jiní naopak říkají holdingovým společnostem: „Pojďte k nám.“ S velkými firmami obchodují Lucembursko, Nizozemsko, Rakousko, Česko, Irsko, za chvíli začne i Londýn. Mnoho zemí se dává na temnou stranu moci. A ostatní si pak říkají: „Možná bychom se měly přidat?“ Na chodbách v Bruselu často slýchám rozhovory ve stylu: „Neočekáváme už solidaritu, musíme si chránit svůj vlastní píseček.“ „Možná je lepší někoho oškubat, než aby někdo oškubával nás?“ Nejvíce rozčilující je to, že se to všechno děje v rámci Evropské unie, kde by měla platit společná pravidla. Jednou za čas vypukne skandál, všichni jsou morálně pobouření a vyhrožují holdingům, ale pozdější kroky Bruselu jsou nedůsledné.

Například?

Loni Evropská komise rýpala do Irska, protože to dovolilo, aby firma Apple své celoevropské zisky zdanila sazbou – pozor! – 0,005 procenta. Stalo se to na úkor všech zemí EU, kde Apple své výrobky přece prodává. Vypukl skandál, byla jmenovaná komise, která spočítala, že nezaplacené daně Applu činí třináct miliard eur. Brusel tehdy řekl Irsku: „Tak tentokrát jste to přehnali. Musíte požádat Apple, aby těch třináct miliard vrátil. A jestli ne, tak to sami zaplatíte.“

A?

A houby. Kdo se ozval? Vláda USA. „Proč obtěžujete naše firmy?“ A Irsko okamžitě pokorně prohlásilo: „Pěkně děkujeme, ty peníze nechceme, protože jsme země otevřená byznysu.“

Takže všechny evropské země by musely firmám společně říct: „Daně máte platit tam, kde jste měly obrat.“

Ano. Dokonce vzniklo takové řešení. Byl jsem členem skupiny ekonomů, která toto řešení na objednávku Evropské komise připravila. Práce probíhaly od roku 2000. Ten nápad se jmenuje CCCTB, tedy společný konsolidovaný korporátní základ daně. Podle něj holdingy nemohou přesouvat zisky. Platí daně tam, kde fakticky operují.

A jak přesně?

Zisky koncernu ze všech států EU se nejdřív berou dohromady. Až potom jsou rozdělované na jednotlivé země. Funguje to na základě speciálního algoritmu, který bere v potaz, kolik lidí zaměstnává holding v konkrétní zemi, jaké má obraty a příjmy. To všechno je možné vypočítat. Pak si každá země samostatně, podle vlastních sazeb, zdaní část zisků, která jí připadá.

Je to efektivní?

Ano. Protože se obtížněji utíká.

Třeba na Kajmanské ostrovy.

Ale v takovém případě můžeme firmě říct: „Nemůžete působit v celé EU.“ A ředitel si pořádně rozmyslí, jestli si může dovolit vzdát se trhu, na kterém je pět set milionů konzumentů.

Co se s CCCTB stalo?

To, co vždycky. Na mezinárodním fóru to všichni chválili: „Skvělý nápad! Skončíme s optimalizací!“ A potom se společným úsilím podařilo to nařízení rozmělnit. Práce na CCCTB trvala dvanáct let. Účastnil jsem se vyjednávání, mluvili jsme s představiteli vlád. Jenže například přijel ministr financí velké evropské země, doprovázeli ho tři lidé. Podáváme si ruce, představují se a slyším, že ti lidé jsou místopředsedové a finanční ředitelé největších holdingových společnosti. Nakonec v roce 2011 vznikl projekt regulace, který má ovšem mezery.

Proč?

Ukázalo se, že CCCTB má být volitelný. Holding rozhoduje, jestli si toto řešení zvolí, nebo nikoli. A nikdo už nezajistil, jak znemožnit transfer zisků mezi starým a novým systémem placení daní. Holdingová společnost by mohla prohlásit, že využívá CCCTB, a zatímco jí všichni tleskají, je devadesát procent zisků účtována podle starého systému. Koneckonců nebyla zavedena ani ta rozmělněná verze CCCTB. Několik zemí – mimo jiné Polsko – tento nápad vetovalo. „Zasahujete do našeho národního zákonodárství, berete nám daňovou suverenitu.“A tak dále. Práce ale pokračuje. Možná z toho ještě něco bude.

A proč jste vlastně na této a ne na tamté straně? Jako daňový poradce byste vydělával víc.

Daňová optimalizace mě již dvacet let zajímá z vědeckého hlediska. Radši ji budu dále zkoumat než vymýšlet triky pro firmy.

Edward Lucas, publicista britského časopisu The Economist, navrhuje zmrazit aktiva ve finančních rájích, vydražit je a zisky předat státním rozpočtům. Píše, že neočekával, že budu nucen tak ostře napadnout vlastnické právo, ale jestli nebudeme plutokracii krotit, můžeme se brzo ocitnout ve světě nového bolševismu.

Silně řečeno. Všimněte si, že to napsal publicista časopisu podporujícího volný trh. Chybí reálné kroky ze strany států, a proto začínají vzduchem lítat radikální nápady. To je pochopitelné. Lidé, kteří do teď uvažovali v kategoriích tržního liberalismu, začínají říkat: „Je to zlodějna za bílého dne, takhle to dál nejde.“ A společnost se také začíná radikalizovat, když vidí ty skandály.

A co Lucasův nápad vydražit daňové ráje?

Chtěl bych, aby to bylo možné. Ale není to reálné – kvůli „posvátnému vlastnickému právu“.

Tak co s tím?

Jak už jsem říkal, nejúčinnější by byly společné kroky celé Evropské unie. Je v ní mnoho lidí, mnoho skupin a mnoho států, kterým na tom opravdu záleží. Celá Evropa se na tom ještě nepodílí. Například Němci nebo Velká Británie, alespoň doposud. Španělsko bojovalo proti daňovým podvodům, přestože se týkaly královské rodiny. Skandinávské země se – s určitými výjimkami – také chovají poctivě. Pořád je ještě mnoho moci na dobré straně. Ale vlády budou pociťovat čím dál větší společenský tlak. Ještě před několika lety, když jsem se pokoušel mluvit o tomto problému s polskými ekonomy, slýchával jsem: „Holdingy neplatí daně? To jsou nějaké populistické historky.“ Kdybych se tím nezabýval jako vědec a neměl mnoholeté zkušenosti ze Západu, udělali by ze mě blázna. Dnes se shovívavá atmosféra vytrácí, také v Polsku. Občané vadí, že holdingové společnosti fungují na černo. Malý a střední byznys začíná také chápat, že je obětí těchto praktik. Buď se s tím problémem politická třída vypořádá, anebo bude muset odejít. Protože prázdné rozpočty se samy nenaplní.

Z polského originálu Polska to głupi raj podatkowy. Dlaczego pozwalamy się okradać?, publikovaného na stránkách deníku Gazeta Wyborcza, přeložila Olga Słowik. Redakčně kráceno.

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image