Kampaň jménem Good Night White Pride


Pohoršená debata nad GNWP podkolenkami Lucie Myslíkové úplně opomíjí sebezáchovný charakter násilí antifašistů.

Fotografie skautky a antifašistky Lucie („Lály“) Myslíkové, která si ke skautské košili vzala podkolenky s logem kampaně Good Night White Pride, rozrušila facebookové diskutéry a vzbudila veřejnou debatu. Skutečnost, že logo zobrazuje postavu, která kope do hlavy ležícího nácka, vedla k lavině názorů, že antifašisté a neonacisté jsou jedna a ta samá verbež: extremisté a násilníci, jedni za osmnáct a druzí bez dvou za dvacet.

Logo kampaně Good Night White Pride (GNWP) vzniklo také díky fotografii, která se podobně jako ta s Lucií Myslíkovou stala takřka ikonickou. Byla pořízena přesně před devatenácti lety, 9. května 1998, kdy se v Ann Arboru v Michiganu chystal mašírovat Ku-klux-klan. Neúspěšně – antifašisté a antifašistky dokázali pochod rasistů zablokovat a vyvolat takový chaos, že musel být zrušen. Jedním z protestujících byl i černoch Harlon Jones, který byl fotografem zachycen při střetu s jedním z bílých členů KKK.

Diskuse s neonacisty může být dobrá strategie. Zejména pokud jsou v okolí televizní kamery a dostatečné množství policistů. V boční temné uličce po skončení demonstrace už to tak dobrá strategie být nemusí.

Pokud hlásáte vlastní rasovou nadřazenost nebo rovnou fyzickou likvidaci celého jednoho etnika a svoláte masový pochod jeho čtvrtí, nejde o politické shromáždění. Jde o zneužití práva na svobodu projevu k šikaně a rozsévání strachu. Není divu, že zamýšlené terče této šikany nebudou sedět doma a rozhodnou se projevit odpor. Na hrubý pytel patří hrubá záplata. Harlon Jones šel bránit svou čtvrť před pochodem rasistů z KKK. Ano, i s pomocí násilí.


Víc než muzika

Diskuse s neonacisty může být dobrá strategie. Zejména pokud jsou v okolí televizní kamery a dostatečné množství policistů. V boční temné uličce po skončení demonstrace už to tak dobrá strategie být nemusí. Výřečnost a schopnost argumentovat, která z neonacisty udělá blbce před publikem nebo televizní kamerou, v ústraní většinou nefunguje. Proti letící pěsti s navlečeným boxerem se argumentuje blbě.

Takovou zkušenost získala z „diskusí“ s neonacisty na konci devadesátých let řada lidí, kteří navštěvovali nejrůznější antifašistické/antirasistické/alternativní demonstrace a s neonacisty se potkávali na nádražích nebo v okolních ulicích. Většinou to byla zkušenost velmi bolestivá a nezřídka končila na urgentním příjmu nemocnic.

Neonacisté, radikální rasisté a další příslušníci podobně laděných skupin se násilí nějak neštítí. Naopak. Klíčovou strategií v jejich boji je fyzické napadání těch, které chtějí vymazat z povrchu zemského – ať už se bavíme o homosexuálech, levicových aktivistech, Romech nebo muslimech. V devadesátých letech se terčem nenávisti neonacistického hnutí (v té době velice silného a početného) a rasistických skinheads začali stávat také příznivci specifické hudební subkultury hardcore.

Hardcore je tvrdá muzika, nicméně velká většina jeho posluchačů a tvůrců by spíše řekla, že je to víc než muzika. Hardcore s sebou vždy nesl i určité politické poselství a k jeho jádru patří také velice striktní antirasistické (a tudíž antifašistické) postoje. Je to důsledek a dědictví okolností jeho vzniku, kdy si první hardcore kapely, v jejichž řadách hráli i černošští muzikanti, musely právě vůči neonacistům a rasistickým skinheads v hudebních klubech vybojovat bezpečný prostor pro sebe i své fanoušky různých barev kůže.

Jazyk, kterému nácek rozumí

Hardcore je agresivní hudební styl. Spousta jeho příznivců se věnuje fitness nebo bojovým sportům, a není tedy divu, že právě v okruhu této hudební subkultury se našlo dost lidí, kteří byli ochotní a hlavně schopní mluvit s neonacisty jazykem, kterému velmi dobře rozumějí: násilnou konfrontací.

Neonacisté najednou narazili na odpor. Z oblíbené kratochvíle závěru pátečních a sobotních nocí – napadání alternativních klubů a koncertů – se stal velmi nebezpečný sport. Poslat do nemocnice bandu hipíků v kouři marihuany je velice snadné. Teď tu ovšem byli lidé, kteří se dokázali obtloustlým, pivem posilněným násilníkům postavit. Byli silní, trénovaní a střízliví i po půlnoci, kdy k útokům po odchodu neonacistů z hospod docházelo – v hardcore totiž existuje silná odnož straight edge, lidí odmítajících drogy včetně alkoholu. Namísto dredů začaly být na pohotovostech vidět spíše holé lebky.

Tak se v hardcore subkultuře zrodil zárodek militantního antifašismu, z něhož vzešla kampaň GNWP. Ta vznikla právě proto, že antifašistům bylo jasné, že násilí je jen krajním a okrajovým prostředkem k eliminaci nejakutnější neonacistické hrozby a že neonacismus jako takový se jím porazit nedá. Na to jsou potřeba jiné nástroje. GNWP tak zaštiťuje celou škálu aktivit, především kulturních: od koncertů antirasistických hudebních skupin přes vydávání hudebních kompilací po antifašistické turnaje ve fotbale nebo bojových sportech.

Je pravda, že ve svém pomyslném arzenálu má i násilné prostředky – jako jednu z možností. Velká část radikálních antifašistů totiž učinila zkušenost, že stavět se nenásilně přímému násilí jednoduše nejde, pokud nejste masochisté a neužíváte si chuť krve v ústech a zvuk zlámaných kostí. Zásadní rozdíl oproti neonacistům je v tom, že antifašisté násilí používají jako obranu. Je to sebeobrana, způsob, jak zastavit další násilí páchané a šířené neonacisty.

Autor je antifašista.

 

Podpořte nezávislé médium, které se hlásí k hodnotám antifašismu.

Dar:





V dalším kroku upřesníte platební metodu a osobní údaje. Službu poskytuje darujme.cz

A2LARM