Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Karneval, který nikam nevede

Nejnovější román Jáchyma Topola Citlivý člověk je promyšlená groteska, která se nesnaží vystoupit z nihilismu.

Nový román Jáchyma Topola začíná na divadelním festivalu v Anglii, odkud prchá čtyřčlenná rodina českých kočovníků za křiku protipolských hesel. Karnevalová stylizace a politická témata určují text od začátku do konce. Rodiče s vyfetovaným mozkem bezcílně popojíždí krajem, vzpomínají na doby, kdy východoevropanství bylo v kurzu, a kradou příděly syrským uprchlíkům. Ve snaze přežít a získat něco k jídlu a hlavně k pití dělají stále zoufalejší rozhodnutí, jejich příběh nabírá na horečnatosti, až konečně přijíždějí do rodného Posázaví, kde je ale čeká jen o málo srozumitelnější a právě tak groteskní putování. V pečlivě strukturovaném textu se vynořují a opět mizí místní postavičky, poustevníci s temnou minulostí, mlátičky s dobrým srdcem, červenovlasé kurvičky, těhotné kdoví s kým. Otec, matka a dva nepodarkové zdrhají ani neví kam, svět kolem nich se pomalu hroutí, groteskní místňáci vedou opilecké řeči o existenciálních tématech. Jedinou iluzi rámování dodávají vyprávění opakující se motivy sovětského tanku utopeného v bahně a posvátné Madony Sázavské plující řekou.

Zásahy reality

Velkou pozornost budí začlenění událostí posledních let do románu. Vesměs jde o příběhy dostávající extrémní, pitvorné stylizaci Topolova světa: metanolová kauza; aluze na zastřelení gorily Harambeho, v narážce na brexit je zde tematizován britský rasismus vůči Východoevropanům; a pochopitelně nechybí invaze do Ukrajiny a ruská expanze obecně. Tyto motivy jsou zcela v souladu s poetikou textu, čtenář, který se zmíněnými reáliemi není obeznámen, nebude jakkoliv ochuzen. Obavy, že by text postupem času ztratil na aktualitě, nejsou na místě.

Citlivý člověk je román nejen bez katarze, ale téměř i bez upřímné emoce. Místo příběhu nabízí defilé malých trpících lidí, kteří nemají možnost ovlivnit svět kolem sebe a jenom si znovu a znovu kladou stejné otázky.

Za povšimnutí stojí dva způsoby, jakými jsou tyto události do románu začleněny. Do linky ústřední rodiny kočovníků reálie z dnešního světa prosakují jako absurdní rány shůry, které bezmocným postavám mění plány. Ty téměř v každé kapitole čeká nepředvídatelný zvrat; čtveřice Táta, Máma, Kluk a Bratříček tak nemá téměř žádnou kontrolu nad svým osudem. Tyto „jobovky“ vypůjčené z reality jsou v jednotě s Topolovým jazykem, text je před čtenáře hrnut jako kontinuální proud, sled obrazů, barvité věty bez sloves. Na pocitové úrovni tak jazyk úspěšně simuluje dezorientaci a rezignaci, které lze při snadno propadnout při sledování zpráv. Rozčarování z dnešní doby je ostatně v knize přítomné i mimodějově – v technofobních popisech proměn krajiny či v letmých povzdeších nad politickou korektností. Cenou za originální a efektní metodu „zásahů reality“ je zcizení. Nekonsekvenční hrnutí zvratů a tragédií otupuje. Ve světě, kde je všechno možné, je snadné o osud hrdinů zcela ztratit zájem.

Druhá metoda přenášení skutečných reálií do románového světa je nepřímá: posázavští krajané si povídají o tom, co slyšeli ve zprávách, a aktuality se zde proměňují v zkreslené a přehnané historky. Návštěva Miloše Zemana či pověsti o metanolových šméčkách se tak stávají součástí místních legend stejně jako příběh mystického malíře Máti Píti či historky o potopeném sovětském tanku. Do světa, který autor vybudoval, zapadají hladce, nejsou o nic absurdnější než příběhy smyšlené. Hranice mezi převzatým a autorským se stírá tak dokonale, že místy není k rozlišení. Vzhledem k tomu, že Jáchym Topol v Posázaví vyrůstal a prostředí nepochybně dobře zná, je klidně možné, že mnoho absurdních historek, které čtenář považuje za fiktivní, ve skutečnosti patří k místím legendám.

Bezcílné putování

Proud vyprávění ovšem místy zrazuje autorova doslovnost. Obrazy, které nejprve pečlivě vybuduje, má tendenci jakoby pro jistotu dovysvětlovat dialogem. Zpravidla jde o letmé poznámky – třeba pro případ, že by si snad čtenář sám nevšiml, že téměř nikdo v Topolově světě si nemůže být jist tím, kdo je jeho otec. V jedné chvíli je pak výkladu předchozích scén věnována celá epizoda. Během setkání Táty se svým bývalým učitelem tito dva muži, starý a stárnoucí, hovoří o trapnosti a ztracenosti porevolučních androšů. Učitel, cynik, který Tátu kdysi bonzoval, se směje jeho moralizování, Táta se brání, jejich hovor je přímý, bez vytáček: „Takový jako ty se ještě budou modlit, aby sem Putin vtrhnul. A skoncoval s vaší bezvýznamností.“ Každá věta ubírá úvodním „kočovnickým“ kapitolám, které dokázaly vykreslit totéž bez zbytečné doslovnosti, na síle. Je velmi dobře možné, že jde o ironický záměr, jistě není náhoda, že trapně popisnou interpretaci dostává čtenář právě z úst učitele. Kromě zmíněné ironie a pocitu nedůvěry ke čtenáři nepřináší epizoda ale nic – snad jen vděčný citační materiál pro novinářské zkratky.

Do podobné kategorie spadá i sebereferenční poznámka o tom, že „lékem na existenciální úzkost je putování“. Topol si nepochybně uvědomuje, že jeho text jiný příběh než bezcílné putování nenabízí. Jeho hrdinové jsou pasivní, události, které se na ně řítí, je příliš nemění. Ústřední trojice Táty a jeho synů nechce nic jiného než přežít. Citlivý člověk je román nejen bez katarze, ale téměř i bez upřímné emoce. Místo příběhu nabízí defilé malých trpících lidí, kteří nemají možnost ovlivnit svět kolem sebe a jenom si znovu a znovu kladou stejné otázky. Jde o bytostně ironickou knihu (už jen ten název), která se nebojí čtenáři přiznat, že ví, co nenabízí. V této své stylizaci je odolná vůči kritice; Topol přece nikomu nesliboval příjemný čtenářský zážitek.

Programová beznaděj

Přesto kniha nese stopy ambice překročit cynismus. Postava Kluka, vyjukaného dospívajícího chlapce nejasného věku, který nemluví, je jediná, s níž je možné se jakžtakž identifikovat. Stojí před volbou – posázavští obyvatelé mu několikrát nabízejí možnost opustit zničeného otce a kripla bratříčka, najít si vlastní práci, vlastní místo. Kluk vždy odmítá. Jeho oddaná péče o bratra a evidentní zoufalství ze zprávy o smrti matky jsou jedněmi z mála momentů lidskosti, které román ukazuje bez zesměšnění, a rozhodně jedinými, které lze najít v ústřední kočovnické rodině. Závěrečné scény, v nichž Kluk poprvé promluví, jistě byly psány s účelem vyvolat ve čtenáři emoci. Po více než dvou stech stranách Topolova pitvorného karnevalu bezmoci to ale už téměř není možné.

Nejenom Kluk, ale i mnoho posázavských postaviček se ve svých výstupech s uvěřitelnou naléhavostí dotýkají témat, která autor zjevně považuje za zásadní a snaží se jim přiblížit. I zde lze s mírným zjednodušením říct, že abstrakce knize příliš nesedne. Zatímco scény tematizující stárnutí a nutnost rozloučit se s rodiči zachovávají zpravidla danou stylizaci a zůstávají dojemné, ač plné krutého humoru, abstraktní disputace o sebevraždě či nutnosti hledání víry v Boha působí kontrastně k zemitosti zbytku textu, místy pak vyloženě tezovitě. Může to ale být i autorský záměr. Jistá nesyžetovost je pro Topola typická a navíc přispívá k programové beznaději celého románu. Podstatné otázky lidského života jsou zde k zaslechnutí pouze v dialozích, které se v mírných variacích obměňují, ale nikdy se nijak nepromítnou do lidského konání. Žádná z hlavních postav neprojevuje iniciativu, neexistuje jakákoli naděje a spolu s ní – snad omylem, snad úmyslně – jako by protekla pod rukama i velká část sdělnosti. Citlivý člověk tak ve své obraznosti, s jednotou sdělení, tónu, vypravěčského stylu a kongeniálním využitím reálných prvků ze současnosti, působí spíše jako fantastické podhoubí pro veliký román, který nakonec nevznikl.

Autorka studuje scenáristiku.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image