Kdo je nezaměstnaný, není člověk


Už v létě se projeví zákon velmi podobný tomu, který v roce 2012 vyvolal celospolečenský odpor proti ministru socíálních věcí Drábkovi a celé tehdejší vládě. Proč se o něm nemluví?

Před pěti lety demonstrovalo na Václavském náměstí v Praze na sto tisíc lidí pod heslem Stop vládě. Vyjadřovali tak nesouhlas s asociálními reformami pravicové vlády Petra Nečase. Mezi nimi měla své místo i takzvaná veřejná služba, nebo spíše nucená práce, kterou tehdy zavedlo ministerstvo práce a sociálních věci v čele s Jaromírem Drábkem z TOP 09. Nezaměstnaní, kteří byli v evidenci úřadů práce, měli povinnost přijmout práci, která jim byla nabízena, pod hrozbou vyškrtnutí z evidence uchazečů a odebrání životního minima.

Pod tlakem veřejnosti nakonec o rok později Ústavní soud tuto povinnost zrušil. Ústavní instituce a veřejnost se tehdy shodly, že je absolutně nepřijatelné, aby bylo lidem, kteří se ucházejí o zaměstnání, vyhrožováno úřady práce, že budou vyškrtnuti ze seznamu uchazečů a klesne jim dávka z životního minima na minimum existenční. O pár let později – v době rekordně nízké nezaměstnanosti – se však tahle myšlenka vrátila. A platí už od února 2017.

Dvacet hodin měsíčně za 484 korun českých

Jak donutit nezaměstnané k práci, kterou nikdo nechce dělat, případně za ni obec nechce platit tržní cenu? Vzhledem k tomu, že dřívější rozsudek Ústavního soudu argumentoval, že nelze nařídit práci bez ohodnocení, přišli zákonodárci s vylepšením: za práci v rámci veřejné služby v rozsahu dvaceti hodin měsíčně dostanou nezaměstnaní na přilepšenou 484 Kč. Pokud odpracují třicet hodin, bude to 605 Kč. A k tomu podle proponentů zákona o veřejné službě všem ukážou, že neztrácejí pracovní návyky. Pracovat totiž musí, i když nemají zaměstnání, a dokonce i v situaci, kdy jim za práci nechce nikdo adekvátně zaplatit.

Práce samozřejmě zásadně ovlivňuje naši identitu a sebepojetí, nicméně to, že ji zrovna hledáme, nesmí znamenat, že jsme téměř nevolníci, kteří jsou nuceni přijmout práci jakoukoli.

Pokud ale náhodou odpracují třeba devatenáct hodin za měsíc – nikoli nutně proto, že by nechtěli, ale například i tehdy, když jim úřad nebo obec víc práce zkrátka nepřidělí –, nejen že nedostanou 484 Kč, ale navíc přijdou i o dávku ve výši životního minima. Takoví nezaměstnaní obdrží tedy o 1210 Kč míň, pouhých 2200 Kč. V celém principu je totiž háček: obec nemusí vůbec práci v rámci veřejné služby nabídnout, ale nezaměstnaný ji musí nastoupit. Pokud to neudělá, budou se mu prostě snižovat dávky.

A to není vše. Prakticky všichni lidé v hmotné nouzi navíc přijdou po šesti měsících v evidenci úřadu práce o životní minimum 3410 Kč a klesnou na minimum existenční. Jelikož tento zákon nabyl platnost v únoru 2017, očekává se, že na lidi plně dolehne v srpnu tohoto roku. Podle odhadů úřadů práce může tedy během několika dní podobný počet lidí, jaký před lety demonstroval na Václavském náměstí, padnout na samé dno společnosti – a nikdo o tom nemluví. Přivýdělek za veřejnou službu jim nezajistí ani životní minimum.

Tito lidé nemají nikde zastání, žádná z politických stran nemá ve svém programu zrušení veřejné služby. Při schvalování zákona v Poslanecké sněmovně proti hlasovalo jen třináct poslanců ČSSD ze čtyřiceti přítomných, ostatní se zdrželi. Pro přijetí novely zákona o hmotné nouzi hlasovaly všechny ostatní strany, tj. ANO, KDU-ČSL, TOP 09, ODS i Úsvit. Poslanci za KSČM se zdrželi. Reálně to znamená sto tisíc lidí bez reprezentace, bez pomoci a na dlažbě.

Když se asociálně chovají sociální demokraté

V minulosti se politici z řad sociální demokracie mohli přetrhnout v kritice takového principu, který z nezaměstnaných dělá nevolníky, kteří se musí podvolit jakékoli práci, již jim úřady uloží. Co však bylo za pravicové vlády terčem kritiky zleva a také průvodním jevem asociálního pravicového neoliberalismu, který práci a společnost měří pouze jejich užitečností na trhu, se za samotné vlády ČSSD potichu zavádí.

Na nemorálním vykořisťování lidí nejvíce profitují obce, které používají nezaměstnané jako extrémně levnou pracovní sílu. Nikdo jiný by se za dvacet korun za hodinu neobtěžoval nic dělat. Práce samozřejmě zásadně ovlivňuje naši identitu a sebepojetí, nicméně to, že ji zrovna hledáme, nesmí znamenat, že jsme téměř nevolníci, kteří jsou nuceni přijmout práci jakoukoli. „Přivýdělek“ ve výši 484 korun nelze označit jinak než jako výsměch.

Veřejnost by měla tlačit na své zastupitele a požadovat, aby přestali veřejnou službu využívat. Nezaměstnaní na to ale nesmí doplatit. Ruku v ruce s tím by měli voliči chtít po své politické reprezentaci, aby vytvořila stabilní a důstojně placená pracovní místa, na které by uchazeči o zaměstnání nastoupili. Obce by pak měly práci, o kterou zjevně stojí, také solidně zaplatit.

Zrušit, ne zmírnit

Stejně jako v roce 2012 vyzvala Iniciativa ProAlt všechny relevantní opoziční subjekty, aby se v případě volebního úspěchu zasadily o zrušení veřejné služby, mělo by se tak stát i tentokrát. Jakékoli podmiňování výplaty sociálních dávek nebo podpory v nezaměstnanosti nemá v solidární společnosti co dělat. Odvedená práce musí být adekvátně ohodnocena – je nepřípustné, aby s nezaměstnanými bylo zacházeno jako s volnou pracovní silou. Pokud vykonávají práci za mzdu, jsou pracující. Měli by tedy mít adekvátní zaměstnání. Nelze vůbec přistoupit na argument, že si nezaměstnaní musí svou dávku jakýmkoli způsobem „zasloužit“.

Tlak na politickou reprezentaci ale nestačí. Je také nutné napadnout zákon o veřejné službě u Ústavního soudu. Ústavní soud by měl reagovat na případy, ve kterých nezaměstnaný nemohl nastoupit veřejnou službu, protože mu nebyla nabídnuta nebo mu nebyla nabídnuta v dostatečném rozsahu, aby mohl dosáhnout na přivýdělek. Tak můžeme nyní zabránit fungování tohoto konkrétního zákona. Daleko těžší a složitější je však neustále oponovat principům, které nutí lidi pracovat za nedůstojnou mzdu.

Autorka je historička a politoložka.

 

A2LARM