Když Donald Trump říká „America First“ a zastánci Brexitu opakují heslo „Britain First“, zbytek politického spektra bývá těmito výroky rozhořčen. Rutinní reakcí se stalo ohlašování „návratu nacionalismu“ a obvykle následuje politická a morální panika. Je zde ovšem něco, co máme tendenci přehlížet: ve skutečnosti „X First“ vždy bylo a stále je zažitým způsobem chápání jakéhokoli politického a kulturního režimu organizovaného na principu národního státu. A to v dnešním světě znamená v podstatě každý existující politický režim. Přestože dominantní vyprávění na Západě se snaží nacionalismus redukovat na jeho nejradikálnější verze a prezentovat jej jako vnější hrozbu liberálnímu pořádku, musíme si uvědomit, že žijeme ve veskrze nacionalistickém světe.
Všudypřítomný princip národního státu
Je to patrné všude: v ideologii, právních principech, politických rozhodnutích i kulturních praktikách. Seznam příkladů, v nichž dennodenně přistupujeme na logiku nacionalismu, je dlouhý: místo narození či „krev“ jsou považované za základ pro jakákoli politická práva. Mezinárodní konkurence (ve smyslu mezi národy) je univerzálně chápána jako hlavní princip v obchodu, sportu, vyšším vzdělání či hudbě. Každodenně se setkáváme s normalizací patriotismu, která nám sugeruje, že je žádoucí být hrdý na svou zemi (obzvláště směsný je tento projev v rétorické figuře „Teď nejsem hrdá/ý na svou zemi“, jako kdyby to jindy bylo normální). Ale s nacionalismem operuje třeba i reálněpolitický cynismus v mezinárodních vztazích, kde takzvané zájmy vlastní země jsou obecně akceptovány jako rozumné priority veškerými politickými silami (snad s výjimkou skutečně radikální levice).
Abychom mohli skutečně klást odpor radikálnímu nacionalismu, musíme začít kriticky přistupovat k jeho každodenní, všeobecně akceptované verzi.
Tato politická logika je dále podporována kulturními praktikami „banálního nacionalismu“, jak je nazývá sociální psycholog Michael Billig. Zjednodušeně řečeno, tento termín se vztahuje k všudypřítomnosti národních symbolů a obrazů v našich každodenních životech, od národních vlajek na vládních budovách až k vlajkám na krabicích s mlékem. Zákeřnost tohoto každodenního nacionalismu je poněkud zastřena nejen jeho normalizací, ale také představou, že existuje formální rovnost mezi národy. Každý stát je národní stát (anebo tak by tomu teoreticky mělo být) hájící své vlastní zájmy a to údajně činí svět jako celek lepším místem. Nenechme se ale oklamat. Takovéto přesvědčení totiž reprodukuje základní logiku kapitalismu: svět se skládá z jedinců, kteří dosáhnou prosperity, budou-li s sebou soupeřit o vlastní zájmy. Obě ideologie (jak nacionalismus, tak kapitalismus) jsou založené na mystifikaci, jež skrývá jim vlastní dynamiku dominance, vykořisťování a násilí.
Radikalizace v krizových situacích
Důsledek, který z toho lze vyvodit pro současnou politiku, je prostý, ale důležitý. S radikálními verzemi nacionalismu, stavícími svůj národ na první místo (jak to vidíme v případě různých kampaní obsahujících slovo „First“) a reprezentovanými krajně pravicovými hnutími v Evropě, Americe, ale i jiných částech světa (například v Indii), toho moc nenaděláme, dokud si neuvědomíme, že stejná logika prosazující národ jako výchozí bod veškerých politických snažení je považována za univerzální „zdravý rozum“ ve světě, kde se z národu stal fetiš. Právě to umožňuje existenci radikálního nacionalismu. Samozřejmě nelze ztotožňovat liberální vlastenectví s jeho radikální verzí, která může vyprodukovat režimy mnohem horší, než s jakými máme co do činění teď. Nicméně mezi nimi existuje logická spojitost, která činí z „měkkého“ vlastenectví velice špatný nástroj pro boj s jeho radikální alternativou. Rozlišování mezi radikálním a institucionálně ukotveným nacionalismem nedělá ten druhý méně nacionalistickým. Abychom tedy mohli skutečně klást odpor radikálnímu nacionalismu, musíme začít kriticky přistupovat k jeho každodenní, všeobecně akceptované verzi.
V momentech jako ten současný tedy není na místě mluvit o „návratu nacionalismu“, ale o tendenci krizových situací otevřít a priori nacionalistický ideologický prostor, a vytvořit tak možnost pro souboj mezi mainstreamovým a radikálním nacionalismem. To nám výborně ukázaly americké volby: rétorika i politika Hillary Clintonové byla nacionalistická, ať se na to díváme z jakéhokoli úhlu, ale Trumpovi se podařilo efektivněji obsadit tento ideologický prostor (například tím, že hrál na rasistické sentimenty). Brexit je dalším příkladem: oficiální slogan kampaně za setrvání v EU tvrdil, že Británie jako národní stát bude silnější v EU – tedy vlastně nacionalistická aspirace. Zastáncům Brexitu se ovšem podařilo přebít tento nesmělý nacionalismus těch, kteří chtěli zůstat v Unii svým vlastním nostalgickým nacionalismem (opět spojeným s rasismem). Je tedy zavádějící chápat nacionalismus pouze jako ideologii extrémní pravice. Krizové situace ovšem tlačí celý systém k radikálnímu konci tohoto ideologického spektra.
Levicové tápaní
A jak k tomu všemu přistupuje levice? Vztah levice k nacionalismu je sporným bodem (včetně rozporuplné historie antikoloniálních nacionalismů), který by vyžadoval delší zpracování. Stačí ale říct, že jak evropská, tak americká levice nadále zůstává v otázce nacionalismu rozdělena. Její menší část by chtěla pojem národ rehabilitovat, především jako protiváhu symbolické politice pravice. Například známý anglický komentátor Owen Jones tvrdí, že britská levice by se měla navrátit k tradici „anglického“ radikalismu a odporu, která údajně sahá až do středověku. Podobný ideologický projekt znovuobjevování levicové národní paměti a identity má ve svém programu i polská strana Razem.
Většina levice se ovšem nadále přiklání k internacionalismu, i když spíše rétorickým než praktickým způsobem, zatímco její politické cíle jsou stále definovány v národních rámcích („vytvořit zemi pro všechny, v níž žádná komunita nezůstane opomenuta“ – tak se často vyjadřují Corbynovi labouristé). Ještě více než flirtování s rétorikou národa takové otevřené nebo skryté přijímání národního rámce na levici ukazuje, že jsme se nikdy ze spárů nacionalismu nevymanili. „Postnacionální“ realita je přelud. To ale neznamená, že by neměla být na horizontu našeho politického snažení. Prvním krokem ovšem musí být konec tendence považovat nacionalismus za cosi myticky „jiného“, co dělají jen zlí pravičáci. Naopak ho musíme prohlédnout a spatřit, čím skutečně je: normalizovanou a všudypřítomnou ideologií kapitalismu, které sami podléháme.
Autor je historik.
Z angličtiny přeložila Veronika Pehe.