Národ sobě – a demokracii


Laťka domácí politiky je nastavená velmi nízko. Máme štěstí, že svět o nás neví, protože všechno, co víme o světě, svědčí jen o nás a proti nám.

Nedá se nic dělat, politická scéna České republiky nikoho ve světě moc nezajímá, média o našich hrátkách téměř mlčí. Například deník New York Times naposledy – 15. května – zaznamenal výrok Miloše Zemana v Kremlu, že „novináře je třeba likvidovat“. List ovšem zdůraznil, že šlo jen o vtip. A když už měl jednou na paškále českého politika, vypsal stručně celou patálii Bohuslava Sobotky s vlastní demisí-nedemisí a s odvoláváním ministra financí. O Andreji Babišovi se anglofonní čtenáři dozvěděli, že tento magnát odmítá srovnávání své osoby s Donaldem Trumpem a vnitropolitický konflikt v Česku chápe jako „součást koordinovaného úsilí elit vyloučit jej z politiky a zastavit vzestup jeho hnutí ANO“. Nebýt Zemanova výroku, odběratelům NYT by se tak zevrubné informace o Česku nedostalo.

A co Evropa? Nic, vynecháme-li Německo, pro nějž představujeme jeden z hospodářských zadních dvorků, o který by se správná hospodyně měla zajímat. Francouzský Le Monde už dávno nemá v Praze stálého dopisovatele a o dění u nás referuje jako všechny dobové francouzské noviny éry Habsburků, totiž přes Vídeň. Lépe řečeno: vlastními materiály stejně jako za Rakouska o nás nereferuje vůbec. Vídeňská korespondentka Joëlle Stolzová se zabývá kromě rakouského dění hlavně Orbánovým Maďarskem, blízkým Bavorskem, ba i vzdáleným Nizozemskem, ale o Česku ani nepípne. Jistě, existují agenturní zprávy, v nichž se často mihneme, ale ty se dávají do novin jen jako vata pro autisty.

Lidovecká demonstrace

Není proto divu, že nezájem světa naše politická scéna témuž světu oplácí stejnou mincí. Ne že by se o velkém světě u nás mlčelo, Češi jsou přece světáci. Zahraničněpolitická témata vnímáme však jen jako klacek pro vnitřní střety, ať už je zdánlivým jablkem sváru Tibet, celá Čína, Rusko nebo sudetští Němci. O Tibetu, Číně či Rusku anebo sudetoněmecké otázce se nedoporučuje cokoli vědět, protože vědění překáží v zaujímání ryze domácích politických postojů, o které v našich provinciálních strkanicích výhradně jde. Z „faktografie“, kterou se přitom mává, bývají specialisté na zahraniční politiku a znalci jednotlivých zemí či problémů skutečně zoufalí.

Ještěže Andrej Babiš nepřestává tvrdit, že „všichni (ale opravdu všichni) kradou“, čímž nejenže vyloučil své hnutí z možnosti stát se předvojem české pravice, ale i z jakýchkoli úvah všech (ale opravdu všech) politických stran zvažovat s ním povolební koalici.

Vír zaujímání postojů se přirozeně zvedl nad chystanou cestou vicepremiéra a předsedy KDU-ČSL Pavla Bělobrádka na 68. sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení, který se strhne 3. a 4. června. Pleskají tu o sebe dvě karty, eso „provokace a ponížení českých obětí druhé světové války“ (předseda KSČM Vojtěch Filip) a žolík široké křesťanské náruče rozevřené k usmíření tváří v tvář bezpráví, které se na konci války přihodilo německým obětem „vyhánění“. V domácím kontextu jde o další sebevražedný krok lidovců, kteří ani v posledním květnovém průzkumu společně se starosty (STAN) nepřekročili deset procent, nutných ke vstupu do sněmovny. Nic naplat, křesťanští demokraté prostě potřebují zdůraznit, kam přesně patří na pravolevé ose nejen v Bavorsku (tedy k CDU/CSU), ale především doma a podle tradičních tuzemských dělítek. Chtějí zároveň demonstrovat, jak je ten jejich konzervatismus vlastně liberální, univerzální a nadstátní, ba transcendentní. Že je pravým opakem všeho nacionalistického a přízemního. Stará vesta.

Idiotizace politiky

Z tohoto pohledu se jeví být téměř groteskní jiná naše „mimoňská“ zahraniční kauza, protiizraelské usnesení Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu (UNESCO) z počátku května. UNESCO, znepokojené mezinárodnímu právu odporujícími a zčásti už realizovanými projekty Státu Izrael ve východním Jeruzalémě, si dovolilo definovat Tel-Aviv jako okupační moc a zmínit okupovanou Palestinu, kam od roku 1967 patří nejen východní Jeruzalém, ale i Pásmo Gazy, Hebron, Betlém a Západní břeh Jordánu. V úterý se na to konto naše Poslanecká sněmovna usnesla, že UNESCO se stává politickou organizací a že těch třicet milionů českých korun nemá každoročně z našeho eráru inkasovat. Lidovci – až na dva statečné, kteří se zdrželi – jako jeden muž (a jedna žena) hlasovali proizraelsky a proti UNESCO. Mezinárodní právo jim v případě Izraele neříká nic, reálný fakt okupace ignorují, vyhánění Palestinců, likvidace palestinských domovů, svatyň, škol a lidských životů v průběhu odvetných útoků jejich spirituální, univerzální a spravedlivé křesťanské duše nedojímá. Politika Státu Izrael s prvky apartheidu a genocidy nevede naše lidovce k rozjímání nad bezprávím, které se právě teď – a už velmi dlouho – na palestinské půdě odehrává před očima stále konsternovanějšího světa. Tohle a cokoli podobného kdekoli ve světě totiž malou českou politiku vůbec nezajímá.

Samozřejmě, že úterní sněmovna neřešila Stát Izrael, Palestince nebo takzvaný izraelsko-arabský konflikt. Odsudek UNESCO byl pouhou přihláškou na tu nejextrémnější stranu Západu a její poslední kolonie-pevnosti na Středním východě, která si sama často – a bezděčně rasisticky – říká židovský stát. Jde o obvyklou českou demonstraci poturčenců horších Turka a o přihřívání domácích polívčiček. Marek Benda (ODS) se v souvislosti s debatou o UNESCO, teroristickým masakrem v Manchesteru a naší liberální zbrojní legislativou vyslovil pro „izraelizaci“ české politiky ozbrojenými občany, které tak srdnatě brání jeho stranická kolegyně Jana Černochová. Chtějí tím říci, že Česká republika někoho okupuje? A že na uchváceném území svévolně řádí natolik, že také česká společnost bude muset čelit nejrůznějším formám hnutí odporu, včetně těch nejbrutálnějších?

Babiš kůlem v plotě

Ne. Chtějí tím jen sdělit, kdo je na domácí scéně ze všech politických stran skutečně absolutním obráncem „našich hodnot“. Příliš se jim to nepovedlo. Je pravda, že levice se zase odhalila tím, že KSČM hlasovala proti usnesení a základním postojem ČSSD byla abstence. Pravice hlasovala s jednotlivými výjimkami jednobarevně a proizraelsky. Potíž je v tom, že je těžké určit, kdo je v tomto směru nejzásadovější, neboť z hlediska pravicové principiálnosti nelze mezi KDU-ČSL, ODS, TOP 09 a ANO zaznamenat žádný rozdíl. Situace se komplikuje dále tím, že Miloš Zeman je vlastně „duchem“ tohoto proizraelského hlasování, neboť jeho ignorantské vzývání Jeruzaléma a fanatický odpor k Palestincům jsou dobře známy. I když odhlédneme-li od hradního šamana, srovnaný krok tak různých partají v jediném mašírujícím útvaru je pozoruhodný. Ještěže Andrej Babiš nepřestává tvrdit, že „všichni (ale opravdu všichni) kradou“, čímž nejenže vyloučil své hnutí z možnosti stát se předvojem české pravice, ale i z jakýchkoli úvah všech (ale opravdu všech) politických stran zvažovat s ním povolební koalici či tichou podporu. Je to kůl v plotě. Copak se u nás dělá politika proto, aby si její aktéři nechali dobrovolně nějakým miliardářem usekat přísavky ke zdrojům?

Chápu středoevropskou dopisovatelku Le Monde Joëlle Stolzovou, že její zatím poslední zveřejněný článek se zabývá dvěma francouzskými módními návrháři kamerunského a kurdského původu a s německými kořeny. Oba dostali politicky nekorektní nápad spojit africký styl s geometrickými vzory v jasných barvách s ladně staženým živůtkem zvýrazňujícím ženské křivky a s tradiční sukní, s níž Bavoračky rády vyrážejí na Oktoberfest. Hrozí nebezpečí, že tento poslední atak multikulturalismu bude v říjnu opravdu uskutečněn a zcela zastíní výsledky našich sněmovních voleb. A svět tak bude dál tonout v nevědomosti o nejnovějším českém vkladu k rozvoji globální demokracie.

Autor je politický komentátor.

 

A2LARM