„Původně jsem se chtěl stát chirurgem,“ říká hned v úvodu rozhovoru pro Lidové noviny zástupce ředitele pražské porodnice v Podolí Ladislav Krofta. Možná by bohatě stačilo, kdyby to bylo jediné, co v rozhovoru zazní. Odborné kázání předního českého porodníka staví na hlavu logiku přirozeného porodu – ten v Kroftově podání působí jako nenormální a takřka nemožná věc.
Veřejné debaty se úvahami o tom, co je a není z hlediska genderu přirozené, jen hemží. V diskusích se pravidelně zaměňuje feministický požadavek rovnosti za údajnou deklaraci stejnosti. Ve státě, kde déle než půl roku nekojí své dítě přes padesát procent žen a kde se na budování mýtu o prospěšnosti umělé výživy podílí i řada lékařů, tak třeba můžeme pořád dokola slýchat posměšné poznámky typu „Feministky by byly nejraději, kdyby i kojit mohli chlapi“, ačkoli vyjma antifeministů nikdo nic podobného netvrdí, ani si nemyslí. Více či méně sofistikované pokusy o obhajobu stávajících nerovností plují veřejným prostorem takřka neustále a „přirozenost“ je možná tím nejčastějším obratem, který si zastánci stávajícího řádu berou na pomoc.
Komunikační rámec má kvůli upozaďování porodních asistentek silový charakter, porodnice vystupuje z pozice instituce, lékaři na sebe berou roli odborníků, kteří navzdory absenci prožitku porodu vždycky vědí, co je v který moment pro rodičku nejlepší.
Když ale dojde na porody, má dost lidí jasno: přirozený porod prostě není pro ženy přirozený. Ze schopnosti porodit, která je daná většině žen, se stala lesanská alternativa. Přivést dítě na svět způsobem, který si rodička zvolí, bez medikace, nástřihů, direktivního řízení a přítomnosti neznámých lidí, v poloze, která je pro ni v rámci možností příjemná, se alespoň v prostředí českého porodnictví stalo téměř nadlidským úkolem. Při četbě rozhovorů s lékaři typu Ladislava Krofty můžeme celkem dobře vidět, proč tomu tak je.
Dohlížet a trestat
„Zpětně mám pocit, že mě někdo znásilnil,“ pronesla přede mnou jednou kamarádka, když jsme se dostaly na téma jejího porodního zážitku. V porodnici zažila neúctu, absenci komunikace a řadu zákroků, které jsou v českých porodnicích navzdory doporučení Světové zdravotnické organizace na denním pořádku. Ale nejde jen o ně. Komunikační rámec má kvůli upozaďování porodních asistentek silový charakter, porodnice vystupuje z pozice instituce, lékaři na sebe berou roli odborníků, kteří navzdory absenci prožitku porodu vždycky vědí, co je v který moment pro rodičku nejlepší.
Že porod potřebuje čas, klid, intimitu, pohodlí a hlavně psychickou připravenost ženy, to jako by v prostředí porodnic nebyly argumenty do diskuse. Není jím totiž kolikrát vlastní ani prožitek těch, které rodí. Slovo „dohled“, který v rozhovoru používá i Krofta, se v porodnicích podařilo naplnit takřka bezchybně – ne nadarmo je klasickým obrazem porodu několik hlav sklánějících se nad klenoucím se břichem a oslepující zářivka, namířená mezi nohy. Přitom kdybychom nebyly normálního porodu schopné, lidstvo by neexistovalo.
Kdo tu vlastně rodí?
Z postojů, které zastávají přední čeští gynekologové, by se mohlo někdy zdát, že už to nejsou ženy, kdo děti rodí, ale právě lékaři. Ladislav Krofta v rozhovoru mluví o celé řadě změn, které se v českém porodnictví odehrály za posledních několik let, například o umělém oplodnění či starším věku prvorodiček. To všechno jsou témata, která je pořeba v dnešní době brát v potaz, jenže jinak než otevřeně determinujícím a manipulativním způsobem, jaký předvádí zástupce podolské porodnice. V jeho výpovědi úplně absentují slova jako respekt, spolupráce nebo podpora. Rozhovor je přehlídkou paternalismu, který jednu z nejpřirozenějších a nejběžnějších (a přesto stále nejúžasnějších) věcí v naší společnosti – přivádění dětí na svět – mění na soubor úkonů, které by se bez odborného vedení nemohly nikdy odehrát.
Když poslouchám výroky typu „s ohledem na stávající zkušenosti bych si vybral císařský řez“, mám sto chutí zakřičet: „Jenže nejsi žena, takže si nevybereš nic!“ Iracionalita, kterou Krofta zmiňuje v souvislosti s domácími porody, se po přečtení rozhovoru mění v racionalitu. Je to totiž přesně tento typ odosobněných a silových postojů, který ženy odrazuje od porodů v porodnicích. Nikdo přitom nerozporuje, že císařský řez je důležitým vynálezem moderní medicíny. Jen by se s ním mělo zacházet opatrněji – i proto, že k němu často dochází po sérii předchozích, někdy úplně nepotřebných zásahů do porodu.
Dokud si vysoce postavení porodníci a gynekologové neuvědomí, že by jejich cílem mělo být především vytvářet rodičkám co nejpříjemnější prostředí pro porod, a ne paternalisticky kázat o tom, co je univerzálně nejlepší, moc se toho v českém porodnictví nezmění. Ženy umí rodit a umí to přirozeně. S trochou nadsázky by se dalo říct, že umění porodit dítě je dnes možná naše jediná zbývající výhoda, kterou oproti mužům máme. Nenechme si ji ukrást těmi, kteří o síle a schopnostech rodiček zjevně nedokážou ani uvažovat. Sebe i naše děti bychom tím připravily o zážitek, který je v našich životech bezesporu nejdůležitější.
Autorka je redaktorka Alarmu.