Ve vězení jsem se často těšil na to, že uslyším z rádia či televize, že prezident tehdejší československé republiky – byli to postupně Ludvík Svoboda a Gustáv Husák –, „užívaje svého práva daného mu ústavou, vyhlašuje amnestii“ a že předsednictvo Ústředního výboru KSČ pro tentokrát, vzhledem k situaci v meziblokovém geopolitickém přetahování, nevyjme z amnestie podvracení republiky, za něž jsem byl odsouzen a odseděl si za něj celkem devět let. To nevyjmutí bylo ale už málo pravděpodobné, protože podvracení republiky bylo v očích držitelů politické moci asi vůbec nejhnusnější trestný čin.
Milost jako právní nástroj k prominutí trestu nebo jeho části jsem ale ani tehdy neuznával a mimosoudní zastavení trestního stíhání mě už tehdy iritovalo. Navíc už tehdy zákon upravoval stejně jako dnes soudní propuštění na svobodu, pokud odsouzený vězeň trpěl těžkou nemocí, což veřejnost většinou ani neví. Námitka, že to některé akutní případy (týkající se ne ani tak vězně, ale spíše jeho osobních a rodinných vztahů a osob jemu blízkých) neřeší, je sice důvodná, ale proč se proboha nevytvoří a nepřijme zákonná úprava, která by v těchto mimořádných případech vedla k soudnímu rozhodnutí o přerušení nebo zkrácení trestu. Otázka to není řečnická: Je to proto, aby její prezident měl svá feudální privilegia.
Desítky soudců posuzovaly trestní věc pana Kajínka. Prezidentova milost je fackou do tváře nejen jim, ale i celému justičnímu systému republiky, která chtěla být demokratickým právním státem sjednocené Evropy.
V případě pana Jiřího Kajínka jsem rozpolcen – jsem totiž nejen tradičním odpůrcem jak institutu prezidentské milosti (a i institutu prezidenta republiky), ale i stále větším kritikem doživotního trestu.
Často se nyní psalo, že Jiří Kajínek, doživotně odsouzený za nájemnou vraždu dvou osob a pokus o vraždu třetí už odseděl 23 let. To sice ano, ne však z trestu doživotního odnětí svobody. V květnu 1993, kdy vraždy spáchal, byl totiž na útěku z výkonu trestu. V lednu 1993 měl na dva dny přerušen trest v délce 11 let, k němuž byl odsouzen v roce 1990 za loupežné přepadení se střelnou zbraní v ruce, které spáchal téhož roku. A to v únoru 1990 byl podmíněně propuštěn (nikoli na prezidentskou amnestii) z předchozího trestu. Byl trestán jako nezletilý, poprvé byl ve vezení v roce 1985, kdy se k majetkovým trestným činu už přidala násilná trestná činnost. O dvoudenním přerušení trestu tehdy v roce 1993 rozhodl ředitel věznice. Kajínek se ale z přerušení nevrátil a v květnu téhož roku na útěku spáchal obě vraždy, za něž dostal doživotí. Trest odnětí svobody v délce jedenácti let odpykal až v roce 2001, když už byl pro svůj útěk z Mírova v roce 2000 celebritou, o které se točily i filmy. Na útěku byl tehdy šest týdnů, ale několikrát utekl z kriminálu už předtím a má za sebou i neúspěšné pokusy o útěk.
Tři typy milostí
Už ústava Československa (1919–1992) dávala prezidentovi republiky feudální právo udělovat amnestii a milost podle jeho volné úvahy, jak se na panovníka předjosefínské doby slušelo. Od roku 1993 tu je ale jiný stát a jiná ústava – doufal jsem, že demokratičtější. Podle ní potřebuje prezident k udělení aboliční amnestie souhlas předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Dnešní ústava užívá nejasného prvorepublikového výrazu „spolupodpis“, jejž dnešní právní řád ani judikatura jinak nezná a který může být v rozporu s tím, že „vláda rozhoduje ve sboru“. Takový souhlas je i podmínkou udělení prezidentské amnestie.
Aboliční milost je nařízení, že se trestní stíhání v dané věci nezahájí, a bylo-li již zahájeno, musí býti zastaveno. Snad žádný demokratický stát na světě ji nemá jako samostatnou pravomoc panovníka či prezidenta. Jako samostatnou pravomoc prezidenta republiky, bez souhlasu premiéra, uvádí česká ústava jeho oprávnění udílet agraciační milost, tedy milost až po pravomocném soudním rozsudku. Ani aboliční, ani agraciační milost nevyžadují prezidentovo zdůvodnění. Takové je prezidentovo oprávnění, zákonná povinnost zveřejnit odůvodnění milosti by snižovala jeho majestát.
Třetím typem milosti je rehabilitační. Ta se tu samostatně neudílí, bývá zahrnuta do agraciační milosti formou prezidentova rozhodnutí o zahlazení trestu. Ve výpisu trestů tento trest pak nefiguruje, což je pro propuštěného vězně často nespornou výhodou, propuštění vězni se záznamem v trestním rejstříku tu mají těžký život, integraci „jiných“ není česká společnost nakloněna. Rozhodnutí prezidenta republiky o zahlazení trestu (trestů) v případě Jiřího Kajínka neobsahuje. Kdyby obsahovalo, říkal by tím prezident Zeman, že pochybuje o jeho vině. Takto to jenom svými komentáři naznačuje jeho Ovčáček. Nezahlazení trestu je asi jediný pozitivní rys této jeho milosti, která je opravdu těžkou ranou zásadám demokratického právního státu. Z chybějícího výroku o zahlazení trestu se dá vyvodit, že prezident v tomto případě nebyl motivován pochybnostmi, které by třeba měl ohledně Kajínkovy viny.
Rehabilitační povahu lze spatřovat například v novoroční amnestii čs. prezidenta z roku 1990, kdy věznice opustilo 23 tisíc z 31 tisíc tehdejších čs. vězňů. S výjimkou osob potrestaných nebo stíhaných za trestné činy veřejných činitelů byl všem odpuštěn alespoň jeden rok, většině dva nebo tři roky. Justice byla před rokem 1990 hodně svévolná a chránila zájmy těch, kteří ovládali stát a společnost, a Václav Havel a jeho poradci ve věci oné amnestie na to museli reagovat. Svévole jsme se dosud zcela nezbavili, jen politbyro a stranické sekretariáty nahradily jiné osoby, nejvíce prezident republiky.
Retribuční a restorativní justice
Už v šedesátých letech, kdy se i v Československu o něm dost diskutovalo, jsem se stal zásadním odpůrcem trestu smrti. Ve sporu mezi spravedlností retributivní (retribuční), tedy odplatovou, a spravedlností restorativní, tedy obnovující poměry, jsem se vždy přikláněl k justici restorativní. Nevratné zrušení trestu smrti jako podmínka přijetí Československa do Rady Evropy a později i České republiky a Slovenska do Evropské unie (28 států), neboť Unie považuje předchozí členství v Radě Evropy (47 evropských států) za nezbytnou podmínku přijetí do EU, posílilo můj vstřícný postoj k prohloubení evropské integrace a přispělo k tomu, že jsem se postupně stal evropským federalistou. Byl jsem rád, když se zrušení trestu smrti postupně prosadilo i v Turecku a Ruské federaci a držím palce Bělorusům, aby se tohoto středověkého retribučního pozůstatku mentálně i zákonnou cestou zbavili. Bělorusko je ostatně jediná evropská země, kterou Rada Evropy odmítla přijmout za člena, a to právě kvůli zachování trestu smrti. Zachovávání tohoto trestu ve většině států USA ukazuje, spolu s porotním systémem a volbou šerifů, na zjevné nedostatky americké demokracie. Podobné je to i v případě Čínské lidové republiky, která buduje kapitalismus po americku.
Jenže trest doživotí bez jakékoli možnosti propuštění je také problematický, může být stejně nehumánní jako trest smrti. V ČR se stále lze setkat se znaleckými posudky, v nichž se pachatel hodnotí jako nenapravitelný. Jejich autory jsou, řekl bych žertem, nepřizpůsobiví psychologové. Podle názoru evropských odborníků totiž metody reedukace v posledních letech velmi pokročily a zbavení jakékoli naděje je srovnatelně kruté jako zbavení života. Proto dnes už mohou ve většině evropských zemí i odsouzení na doživotí například po dvaceti letech věznění požádat o podmíněné propuštění, které je vázáno na důkladný přezkum jejich osobnosti z hlediska bezpečnosti pro společnost. Takové zkoumání Kajínkovy osobnosti zde však nyní nebylo, český prezident rozhodne sám moudře i o bezpečnosti české společnosti a jejich členů. Jiří Kajínek nikdy nepřijal omezení plynoucí z rozsudků a celý život se pohyboval vlastně jen mezi zločinci. Je-li stále narušen jako dříve, bude sedmiletá zkušební lhůta neúčinná.
Ukládání trestu doživotí je někde ještě humánnější. Například v Norsku byl Breivik, který v roce 2011 zastřelil na sedmdesát mladých lidí, odsouzen na 21 let, ale s možností prodloužení trestu. Přísněji ho soud potrestat nesměl. Norská justice není retribuční.
Zákony se musí změnit
I český právní řád umožňuje podmíněně propustit člověka, odsouzeného na doživotí, je to ale obtížnější než ve většině zemí Rady Evropy. S panem Kajínkem to bylo ještě složitější, protože trest doživotí začal v době jeho věznění až v roce 2001.
Ano, odsuzování Jiřího Kajínka za dvě vraždy a za pokus o další vraždu trpělo procesními vadami, a to už v roce 1998, kdy plzeňský krajský soudu vynesl prvoinstanční rozsudek. Od té doby Kajínek soudy pořádně zaměstnával. Pětkrát projednával jeho ústavní stížnosti Ústavní soud, z toho dvě podala v roce 2007 jeho advokátka Klára Slámová a jednu dokonce ministr spravedlnosti Jaroslav Bureš. Jeho dva návrhy, z roku 2004 a 2011, na povolení obnovy řízení zamítly jak nalézací krajský soud v Plzni, tak – v druhém stupni – Vrchní soud v Praze. V jednom řízení bylo na stole dokonce svědectví člověka, který v květnu 1993 v cele ve vězení Plzeň-Bory slyšel střelbu – a bylo to nějak jinak, než popsal nalézací soud v Kajínkově věci. A ten tehdejší vězeň to musel vědět, jeho cela byla blízko střelby.
Nejvyšší soud zamítl také dvě stížnosti pro porušení zákona, které podali ministři spravedlnosti Pavel Rychetský a Pavel Němec. Jako zmocněnec vlády pro lidská práva (za vlády Miloše Zemana) jsem byl jednu dobu i náměstkem Pavla Rychetského, i když ne pro jeho dočasnou funkci ministra spravedlnosti. Proto mě mrzí, když dnes čtu citáty z jeho projevu, které jsou vytrženy z kontextu a mají podpořit verzi, že Rychetský také, už tehdy, v roce 2001, usoudil, že Jiří Kajínek byl nevinen. Vím, že neusoudil. Jeho stížnost pro porušení zákona se týkala procesních porušení zákona, jichž se dopustily soudy, které Kajínka soudily.
Desítky soudců posuzovaly trestní věc pana Kajínka. Prezidentova milost je fackou do tváře nejen jim, ale i celému justičnímu systému republiky, která chtěla být demokratickým právním státem sjednocené Evropy. V něm nalézá právo nestranný a nezávislý soud, ne absolutní monarcha.
Procesní pochybení, která ve věci Jiřího Kajínka byla, umožnil trestní řád, tedy zákon z roku 1961, který byl už asi 150krát novelizován (jen letos už pětkrát!). Jedno z jeho nejbolestivějších míst je řízení o návrhu na povolení obnovy řízení. Zákon sice nevylučuje, aby návrh podal státní zástupce, ale ten je oprávněnou osobou jen proto, že patří k okruhu osob, které mohly podat odvolání v prospěch odsouzeného. Návrh nesmí podat ministr spravedlnosti. Kontraproduktivní je i to, že o návrhu na povolení obnovy musí rozhodovat soud, který odsouzeného odsoudil v prvním stupni, často dokonce týž soudní senát. Měl by to být jiný soud nebo aspoň jiný senát. Falešná solidarita a nechuť přiznat vlastní chybu se totiž uplatňuje všude, i u soudů. Také zákonná možnost, podle níž může ministr podat Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona, se v mnoha případech ukázala jako nevhodný – totiž nikoli nestranný – nástroj, nejvíce za ministrování Pavla Němce a Daniely Kovářové a v době, kdy byl místopředsedou Nejvyššího soudu Pavel Kučera.
Prezident Zeman jako třešnička na justičním dortu
Aféra s milostí Jiřímu Kajínkovi nemá skoro nic společného s právem nebo se spravedlností. Pro Miloše Zemana to byla jen příležitost, jak se ukázat na veřejnosti. Zeman kalkuluje s její nevědomostí a s nízkými pudy části občanů. Asi si stále myslí, že ve zdravotním stavu, který mu nedovoluje plnit ani protokolární povinnosti hlavy státu, jak jsme viděli při jeho poslední návštěvě NATO v Bruselu, bude znovu kandidovat na prezidenta republiky. Tato ztráta soudnosti, kterou naplno projevil při odvolávání Andreje Babiše z vlády, začíná už být problémem při běžném provozu ve státě. Zeman počítá asi s tím, že jeho budoucí voliči mají Kajínka za Robina Hooda či aspoň za Babinského. Hodnotím občany výše než Zeman a doufám, že také kvůli této milosti mu v prezidentských volbách hlas nedají, pokud bude kandidovat.
Autor je novinář.