Pokud nebudeme opatrní, technologie lidstvo zničí


Přinášíme rozhovor s americkým novinářem Stevenem Hillem o vývoji a úskalích kapitalismu platforem a jeho technologických inovací.

S americkým novinářem Stevenem Hillem jsme se sešli před prezentací českého překladu jeho publikace Kalifornská výzva: Jak (ne)regulovat disruptivní modely podnikání. Do Prahy dorazil na pozvání Nadace Friedricha Eberta, která při této příležitosti uspořádala diskuzi o problematice takzvané zakázkové ekonomiky (gig economy) a možnostech její regulace.

 

Vidíte nějakou souvislost mezi finanční krizí v roce 2008 a rozvojem kapitalismu platforem? Dá se říct, že se jedná o dosud nevídaný nový způsob, jakým se kapitál snaží zvýšit zisky a osekat náklady?

Určitě ano. Bez krize roku 2008 by firmy neměly příležitost takto vyrůst a rozšířit svůj vliv na trhu. Jejich rozmach umožnilo velké množství nezaměstnaných lidí, kterým firmy jako Uber nabídly možnost výdělku – sice malého, ale aspoň nějakého. Většina řidičů Uberu jezdí pouze na částečný úvazek, potřebují si přivydělat v nepříznivých ekonomických podmínkách, ve kterých o plnohodnotnou práci nezavadí. Jsme svědky velké proměny ekonomiky. V důsledku hospodářské krize v letech 2008 a 2009 nejen ve Spojených státech, ale také v Evropě i tady v České republice zanikla spousta dobrých pracovních míst. Garantovaly dost pracovních hodin u jednoho zaměstnavatele, zdravotní pojištění, důstojnou mzdu a jistotu, že místo neztratíte ze dne na den. Nahrazují je zkrácené úvazky, krátkodobé smlouvy s malými odměnami a bez jakékoliv sociální jistoty.

Tyto firmy jsou přesvědčeny, že by jim vlády měly jít z cesty, a odmítají regulace. Chtějí vytvořit skvělý produkt, který si zákazníci oblíbí a oni vydělají miliardy dolarů – co na tom přece může být špatně?

Dokonalým ztělesněním tohoto vývoje je zaměstnávání v takzvané zakázkové ekonomice, které nabízejí firmy jako Upwork nebo Amazon Mechanical Turk. Jeden den můžete mít práci na dvě hodiny a kromě toho ještě jinou práci na čtyři hodiny. Zatímco děláte jednu zakázku, tak si zároveň neustále hledáte další práci. Musíte zkrátka žonglovat.

Jak se platformy, které zprostředkovávají zaměstnání lidem na volné noze, podepisují na pracovních podmínkách a na životech lidí?

Práce zprostředkovaná platformami se příliš neliší od toho, jak lidé pracovali v druhé polovině 19. století, když ještě neexistovalo stálé zaměstnání. Je to skutečně radikální změna ve vývoji poválečné ekonomiky. Nejen z hlediska toho, jak lidé hledají práci, jak vydělávají a jak zabezpečují své rodiny, ale také z pohledu celého ekonomického systému. 70 procent kapitalistické ekonomiky pohánějí spotřebitelé tím, že nakupují a utrácejí. Pokud nebudou mít lidé dost peněz, ocitne se ekonomika ve spirále recese a bude se dál propouštět. Musíme si uvědomit, že poválečná ekonomika byla z určitého pohledu zázračná, ale také dost křehká. Je jako domeček z karet, ze kterého postupně taháte jednotlivé karty, a on se může zhroutit. Vztah zaměstnance a zaměstnavatele nemůžete tak snadno nahradit krátkodobými zakázkami.

Každý freelancer musí neustále žonglovat s mnoha zakázkami a mnoha platformami, na kterých si práci hledá. Můžeme to přirovnat k tomu, kdyby byl slavný fotbalista jako Pavel Nedvěd placený jen tehdy, když dá gól. Nebo kuchař, který nedostává měsíční mzdu, ale je placený za každé jídlo. Nemáte žádnou jistotu a musíte si při práci pořád hledat další zakázky. Pokud se zeptáte mladých lidí, budou jásat nad tím, jakou jim dává taková práce svobodu. Ale za půl roku nebo za rok už vám řeknou, že je to unavuje. Podle studie Uberu vydrží na této platformě polovina řidičů jen rok, unaví se a jdou dělat něco jiného. Hodně podobných firem už kvůli tomu skončilo, protože je zakládají ambiciozní podnikatelé, kteří si myslí, že ostatní chtějí být jako oni. Ale oni nechtějí – lidé sice pracují tvrdě, ale chtějí spíš stabilní práci. Tu jim platformy nezajistí.

Souhlasíte s tvrzením některých autorů, že kapitalismus platforem představuje kvalitativně zcela nový modus ekonomiky a také nový způsob vykořisťování? Nebo je to jen průmyslová ekonomika na steroidech?

Myslím, že naprosto klíčová je správná regulace, takže pokud tento ekonomický model dostatečně omezíme, pak může fungovat. Nemá jen stinné stránky – umožňuje flexibilní zaměstnání, které je pro někoho vhodné, například pro rodiče s dětmi nebo pro mladé lidi. Platformy dokážou pomoct najít práci lidem, kteří jsou dlouhodobě vyloučení z pracovního trhu. Můžou to být některé ženy, zástupci menšin nebo imigranti. Ale s ohledem na dosavadní vývoj jsou tyto firmy bez správných regulací a ochrany pracujících velmi nebezpečné.

V poválečném období velké firmy dělaly všechno pod jednou střechou – výrobu, design, marketing i PR. Typickým příkladem byly automobilky, které zaměstnávaly statisíce lidí. V osmdesátých letech se objevil nový druh korporací jako Apple nebo Nike, které začaly přesouvat výrobu do zemí s levnou pracovní silou, ale stále si udržely design nebo marketing. Výsledkem posledního obratu kapitalismu jsou nové firmy, které s trochou nadsázky sestávají jen z webové stránky a aplikace. Společnosti jako Uber nebo Airbnb nemají moc zaměstnanců, nanejvýš pět nebo šest tisíc, což je velmi málo ve srovnání s takovým BMW nebo Siemensem. Apple nebo Google se chlubí tím, že nahrazují lidskou práci technologiemi a algoritmy. A nejnovější firmy jako Facebook nebo Instagram jsou ještě menší.

Další příklad je firma Upwork sídlící v Silicon Valley, která má jen dvě stě padesát zaměstnanců. Ti dohlížejí na deset milionů lidí, kteří soutěží o práci na internetových aukcích. Pokud pracujete jako programátor, vývojář softwaru, překladatel, právník nebo architekt, stačí, abyste zadal svoje jméno a profesi, a kdokoliv si vás může najmout.

Digitální firmy se tak podílejí na zrychlování globálního závodu ke dnu…

Jistě. Můžete narazit zaměstnance z Německa nebo České republiky, kteří si řeknou o padesát euro za hodinu. Jenže jim přímo konkurují pracovníci z Thajska, Indie nebo Filipín, kteří jsou vzdělaní, zkušení i vybavení a berou jen dvě eura za hodinu. Tyto firmy utvářejí takzvanou společnost freelancerů a dodavatelů, kteří nemají zdravotní a sociální pojištění. Dokonce se jim ani neproplácí odškodnění za úraz při práci. Pokud jezdíte s Uberem a stane se vám dopravní nehoda, musíte to zaplatit sám. Když si potřebujete vzít volno, firma vám nic nezaplatí a veškeré riziko nesete vy. Nemáte ani jistotu výdělku – sedmdesát procent lidí na volné noze nedostalo zaplaceno nejméně od jednoho klienta.

V Kalifornské výzvě píšete, že jednou z největších překážek regulace platforem je nedostupnost dat o jejich fungování. Co se s tím dá dělat?

Je velmi těžké dohledat data o fungování těchto firem a berním úřadům nezbývá než firmám věřit, že jim říkají pravdu. Zakázková ekonomika se objevuje na prvních stranách novin, ale nevidíme konkrétní data. Podle studií vzniklých v USA je to nicméně nejrychleji rostoucí sektor. Podobné je to v Německu, kde oficiální vládní zdroje říkají, že jde o marginální část ekonomiky. To ale rozporuje studie publikovaná McKinsey Global Institutem, podle které Německo tento sektor podhodnocuje o 90 procent. Všechny zkoumané země mají podhodnocená data, protože se spoléhají na průzkumy domácností. Tazatelé jdou od jednoho domu k druhému a ptají se na hlavní zaměstnání, případě na druhou práci, ale už se nezajímají o třetí a čtvrtou.

Průzkumy vycházejí z toho, jak ekonomika vždycky fungovala, a počítají s tím, že má pracovník jen jednoho zaměstnavatele. Nejenže se průzkumy neptají správně, ale musí se také spoléhat na to, že lidé říkají pravdu. Ukazuje se, že hodně pracovníků nepřizná, že mají tři nebo čtyři práce – možná proto, že se bojí většího zdanění. Z mnoha nezávislých zdrojů vyplývá, že podhodnocujeme množství takto pracujících lidí. To je velmi důležité, protože, jak už jsem zmínil, na Upworku jsou zaregistrované tisíce lidí, které najímají firmy po celém světě. Český stát se od nich ale nedoví, jaké mají příjmy, takže neodvedou daně a nezaplatí zdravotní pojištění. Dělal jsem výzkum v Německu a z různých zdrojů jsem se dozvěděl, že tam takto pracuje jeden až dva miliony lidí. Podle střízlivých odhadů tak německá vláda přichází o čtyři miliardy eur na daních a 600 milionů eur na zdravotním pojištění. To je hodně peněz, a pokud to bude pokračovat, může dojít k narušení sociálního zabezpečení v Německu, v České republice i jinde.

Kdo jsou lidé, kteří tyto firmy vlastní? A jakou ideologii vyznávají? Někteří z podnikatelů v Silicon Valley se netají tím, že chtějí svým byznysem změnit společnost. Jejich vize ale v mnohém připomínají ideologii Reagana a Thatcherové…

Ano, jsou to neoliberálové, kteří se zhlédli v Ayn Randové a její Atlasově vzpouře. Tyto firmy jsou přesvědčeny, že by jim měly vlády jít z cesty, a odmítají regulace. Chtějí vytvořit skvělý produkt, který si zákazníci oblíbí a oni vydělají miliardy dolarů – co na tom přece může být špatně? Bezpochyby jsou to zkušení, nadaní a tvořiví lidé. Někdy přijdou s šíleným nápadem a selžou, jindy zase vymyslí něco dobrého a uspějí. Ale rozhodně neuvažují o budování nějakého sociálního zabezpečení. Setkal jsem se s několika řediteli těchto firem a někteří si uvědomují, že pokud nebudou mít lidé dost peněz, poškodí to jejich byznys. Navrhují proto univerzální základní příjem, o kterém si nemyslím, že by ho někdy zavedli, ale je zajímavé, že podobné nápady zaznívají i od takto neoliberálně uvažujících lidí. Chtějí dát lidem peníze, aby mohli odstřihnout vládu. Lidé si mají sami kupovat zdravotní péči, nemá ji zajišťovat stát. To by byla katastrofa, kterou nesmíme dopustit. Ale je to známka, že si podnikatelé v Silicon Valley uvědomují, že si pod sebou podřezávají větev.

Dále jsou pro ně velmi důležité technologie, algoritmy, automatizace a roboti, kterými chtějí nahradit lidi. Některé z firem tvrdě pracují na fúzi robotů s člověkem, které se můžeme dočkat za několik desítek let. Může to znít jako potrhlé sci-fi, ale společnosti jako Google utrácejí miliardy, aby ho uskutečnily. Geniální vynálezce Ray Kurzweil, který vyvinul například systém rozpoznávání hlasu, dnes rozvíjí myšlenku technologické singularity. Pokud to domyslíme do důsledků, došlo by k zásadní proměně člověka a vytvoření takzvaného homo roboticus. Ten bude soupeřit o přežití podobně, jako kdysi homo sapiens soupeřil s kromaňoncem nebo s druhem homo erectus. Homo roboticus by v tomto zápase pravděpodobně zvítězil. Jednalo by se totiž o umělou inteligenci schopnou replikace a vývojových proměn. Lidé jako Bill Gates nebo Stephen Hawking před tím důrazně varují. Elon Musk se nechal slyšet, že s vývojem umělé inteligence „vyvoláváme démony“. Pokud nebudeme opatrní, technologie lidstvo zničí. Jenže stále převládá názor, že musíme jít dál, navzdory varováním.

Autor je redaktor Alarmu.

 

A2LARM