Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Poslední kafe (a chlast) a cigáro

Konec kouření posílí zdraví obyvatel. I těch z ubytoven.

Ok. Zákaz kouření v restauracích, kavárnách a barech je dobrá věc. Statistiky celkem přesvědčivě dokládají, že zákaz kouření vede k menšímu počtu infarktů i rakoviny plic, a argument o svobodě ničit si zdraví, jak kdo uzná za vhodné (celkem oprávněný), neobstojí ve srovnání s ochranou personálu kaváren a hospod, který tráví v práci často víc než dvanáctihodinové šichty. Pravičácký boj proti zákazu kouření z pozic tzv. svobody podnikání se jako vždy zaštiťuje všemi drobnými živnostníky na venkově a jako vždy mlčí o zájmech tabákové lobby, která pocítí daleko větší ztráty než živnostníci. To ale neznamená, že koncem kouření v hospodách, kavárnách a hlavně zákazem i v těch nejzaplivanějších putykách vůbec nic neztrácíme. A to přesto, že Philip Morris ztratí víc.

Pokrok by byl, kdyby se vyřešila bytová nouze, která nemá na zdraví nejlepší vliv, zlepšilo se ovzduší a pracovní podmínky.

Mám vytipovaných několik sklepních putyk s odporným pivem, které po zákazu kouření určitě zkrachují jednoduše proto, že čerstvý cigaretový kouř tam vytvářel aspoň trochu snesitelný vzduch. Z hygienického hlediska je zavření těchto plesnivých kobek určitě pokrok, z hlediska ochrany míst pro mladé alkoholiky a alkoholičky je to naopak malá katastrofa. Hudba z jukeboxu už nebude znít tak dobře, když si nikdo nebude moc při svém pivně-hudebním návratu do osmnácti zapálit cigáro jako tenkrát. Po případném dokoukání filmu Kafe a cigára moc nebudete vědět, kam jít. Teď v létě sice může někoho uspokojit zahrádka, ale interiér kavárny s typickým šumem to stejně nenahradí.

Rozbité dveře od záchodu, ale žádné vajgly

Zkušenosti z jiných zemí opakovaně ukazují, že si lidi „prostě zvyknou“. Není důvod tomu nevěřit, lidi si přivyknou celkem na všechno. Určitý typ vysedávání ale zmizí. Nejde ani tak o měšťácké „na pivko po práci“ se zodpovědným odchodem k regeneraci organismu pro zítřejší kancl, které se občasným odskokem na cígo skutečně moc nezmění, ale o vysedávání lidí, kteří této zálibě zasvětili život a do kanclů ani fabrik je to z hospody netáhne.

Nepatřičnost neproduktivního životního stylu se většinou projevuje i nepatřičností míst, do nichž se tito lidé stahují. I kdyby nějaké špinavé putyky pro špinavé lidi po zákazu kouření nezkrachovaly, bude kobka s milionem starých punkových a anarchistických samolepek a plakátů, ve které se nebude moct kouřit, působit trapně. Rozbité dveře od záchodu, ale žádné vajgly. Cigáro jako symbol deklarovaného lúzrovství (čím dál víc krajně ekonomicky nevýhodného lúzrovství) reprezentuje nejen odmítání kariéry a práce, ale i pohrdání zdravím. Tento typ nihilismu přežívající na dně kapitalismu v začouzených knajpách dostal zákazem těžkou ránu. Plíce lidí, kteří se dobrovolně odepisují ze systému i ze života, jsou nyní chráněny zákonem. A stát se stará i o plíce bezdomovce, který si ke kafi za vyžebrané drobáky taky nezapálí. Z nemocnice by ho sice vyhodili a bydlení mu nikdo nedá, ale ochrana před kouřem se vztahuje i na něj.

Zákon, který by udělil místům a lidem, o kterých píšu, výjimku, by byl dost cynický. Říkal by něco jako „nechte spodinu chcípnout na raka“. Přesto právě tímto způsobem se k nejchudším náš stát chová a třeba kvůli absenci zákona o sociálním bydlení v Česku tisíce dětí žijí na ubytovnách. Dopady na zdraví celých rodin jsou obrovské. Ale aspoň se v hospodách nenadýchají tabákového kouře. Pokrok by byl, kdyby se vyřešila bytová nouze, která nemá na zdraví nejlepší vliv, zlepšilo se ovzduší a pracovní podmínky. Zákaz kouření v hospodách je ale změna. Třeba si aspoň budeme mít co pamatovat.

Autor je redaktor Alarmu.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image