Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Proč obchází střední Evropou strašidlo populismu?

Za vzestupem pravicového populismu stojí zkušenosti s nerovnostmi a nesplněná očekávání z liberální demokracie.

Každý den se čtenář tištěných i elektronických médií setkává se záplavou moralizujících prohlášení, která pláčou na domnělém hrobě středoevropských liberálních demokracií ohýbajících se pod náporem populistických hnutí. Posledním liberálnědemokratickým ostrůvkem mizejícím pod vlnou xenofobního populismu a antiliberální rétoriky se zdá být Česká republika. Jenže ani tento stav nemusí mít dlouhého trvání a za několik měsíců můžou přijít další politické změny. Co se to u nás vlastně stalo? A vede z toho cesta ven?

Každodenní nerovnosti

Vedle veskrze hodnotových soudů zaznívají čas od času také hlasy, které se snaží nabídnout analytičtější pohled. Za vzestupem antiliberální politiky totiž stojí pestrá paleta různých příčin. Sám chci nabídnout k diskusi jeden z faktorů, který není adekvátně zohledněn. Tímto faktorem jsou totiž nenaplněná očekávání spojená s liberálnědemokratickým řádem. Troufám si tvrdit, že jednou z příčin současných politických problémů jsou každodenní zkušenosti „obyčejných lidí“ s liberálnědemokratickým vládnutím. Nejsem žalobcem liberální demokracie. Snažím se ale upozornit na to, že populistická hnutí jsou reakcí na liberálnědemokratickou politiku. Zároveň je široká podpora těchto hnutí specifickou odpovědí na přísliby, kterým liberální demokracie nedokázala v posledním čtvrtstoletí dostát. Rozpor mezi ideály hlásanými liberální veřejností a negativní zkušeností, kterou lidé s vyprázdněností těchto ideálů ve svém každodenním životě učinili, totiž přispívá k vzestupu antiliberální politiky.

Máme co do činění s dlouhodobě vytvářenými vzory skupinové identifikace a vztahů, které ad hoc udílené výchovné lekce našich liberálních elit těžko nějak změní.

Svět „obyčejných lidí“ není tak docela abstraktní konstrukce, jak se můžou někteří domnívat. Mnozí z těchto lidí žijí na venkově a v malých městech nebo v sídlištních perifériích největších měst; získali základní nebo střední vzdělání; jsou vystaveni permanentnímu riziku nezaměstnanosti; stojí na prahu nebo jsou v důchodovém věku; nenachází se sice na hranici chudoby, ale jejich příjmy zdaleka nedosahují platového mediánu; potýkají se s nízkou kvalitou sociálních a zdravotních služeb; těžko se přesunují na delší vzdálenosti, protože k tomu nemají dopravní ani finanční prostředky; mají omezené možnosti trávení volného času a zapojení do občanského života.

Určující zkušeností těchto lidí je rozpor mezi deklarovanou a praktikovanou rovností práv a individuálních svobod. Čtvrt století byli tito lidé konfrontováni se slabostí liberálnědemokratických ideálů a nezdolností sociálních sítí a konexí, které přetrvávaly z období pozdního socialismu. Bez těchto konexí a známostí byly po roce 1989 pro mnoho spoluobčanů a spoluobčanek individuální svobody těžko dosažitelné, o rovných právech ani nemluvě. Problém nejsou medializované korupční kauzy miliardového rozsahu, ale každodenní nerovnosti, se kterými se lidé potýkají. Tyto nerovnosti začínají například při hledání zaměstnání, dostupného bydlení za přiměřený podnájem, ovlivňují koupi bytu nebo ojetého auta. Pokračují výběrem porodníka, zubaře a specializovaného lékaře nebo dosažením místa ve školce a škole v bezprostředním okolí bydliště. A končí při jednání s policií, úřady a soudy.

To byl jen malý výčet příkladů, ve kterých se řada spoluobčanů každý den přesvědčuje, že bez sociálního kapitálu zůstávají liberálnědemokratické principy rovných práv a individuálních svobod prázdnou frází. Doplníme-li tyto veskrze subjektivní, zároveň ale široce sdílené zkušenosti o další faktory, jako byly v posledních letech například ekonomická a migrační krize, nelze se divit, že se prosazují politická hnutí, která slibují, že „liberální demokracii“ vylepší a zároveň budou garantem dlouhodobě sdílených vzorů skupinové identifikace.

Strach o vlastní zabezpečení

Vzestup antiliberální politiky má zkrátka svůj sociální aspekt, který se nedoceňuje. Na rozdíl od obyvatel největších měst mají lidé na venkově daleko menší možnost individuální volby a svobodného výběru a mnohem více závisí na síti známých a přátel. Jejich každodenní starostí je udržet stávající kvalitu života, protože hranice mezi tím, co vnímají jako „dobrý život“ a „existenční těžkosti“ je nepoměrně kratší, než si kdokoli z obhájců liberální politiky dokáže představit. Jak dokládají ambiciózně koncipované sociální programy v Maďarsku, na Slovensku nebo v Polsku, tamní populisté o této hranici velmi dobře vědí. V tomto poznání je však skryta zároveň jejich síla i slabost: lidé budou ochotni jejich politiku podporovat do té doby, dokud bude schopná naplňovat očekávání s ní spojená. Pochybuji ale, že čeští populisté můžou dostát svým slibům: řada z těchto slibů totiž není v jejich politické moci, nebo dokonce jde proti jejich ekonomickým zájmům.

Sociální aspekt mají také šovinistické a nacionalistické tóny, které někteří populisté umně rozehrávají. Nejedná se totiž jen o iracionální pocity a xenofobní „nálady“, které jen tak volně plynou, přichází a zase odchází. Naopak – máme co do činění s dlouhodobě vytvářenými vzory skupinové identifikace a vztahů, které ad hoc udílené výchovné lekce našich liberálních elit těžko nějak změní. Pomyslným tmelem tohoto přediva jsou rodinnou tradicí, socializací a populární kulturou reprodukované představy lokálního patriotismu a kontinuálně existujícího „odvěkého“ národa. Podobné představy jsou protipólem multikulturalismu a kosmopolitismu. A v takovém případě zůstává rozhodující sociální stránka: liberálnědemokratickou politiku otevřené společnosti vnímají tyto lokální a národní společenství jako reálnou existenční hrozbu.

Na tento problém nedávno upozornili političtí marketéři, kteří si všimli, že v průzkumech postojů české společnosti k migrační krizi se zřetelně objevují materiální motivace. Lidé se obávají, že finanční podpora migrační politiky ohrozí jejich sociální a hmotné zabezpečení. Důležité je opakovat, že nejde jen o uměle vyvolávaný strach. Těžko přesvědčíte o solidaritě člověka, který subjektivně vnímá svoji kvalitu života jako nízkou a svůj status poměřuje s tím kdo je na tom lépe. Lidé, kteří nemají objektivní příležitost a často ani individuální schopnost, aby si osvojili jiný než mateřský jazyk, se sotva budou identifikovat s ideálem jazykové a kulturní plurality.

Hodnoty liberální demokracie jsou dnes v České republice možná v ohrožení a za několik měsíců může dojít k jejich dalšímu oslabení. Přesto nevidím důvod k defétismu ani fatalismu. Historická zkušenost střední Evropy, kterou charakterizuje dvousetletý zápas liberální demokracie s autoritářskými a populistickými běsy zprava i zleva, nám dovoluje mírný optimismus. Liberálnědemokratická tradice v tomto zápase často prohrávala, ale zároveň prokázala svoji nezdolnost a po určité době se vynořila znovu, často myšlenkově bohatší a společensky silnější. Jistě lze změnit formální procedury i mocenské uspořádání, ale liberálnědemokratická praxe se zdaleka neomezuje jen na politiku. Má totiž mnohem širší zázemí ve společnosti. Liberální (a demokratické) ideály sdílíme ve svých osobních a partnerských vztazích, určují často náš pracovní život i způsob trávení volného času. K jejich udržení dennodenně přispívá každý z nás.

Autor je historik.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image