Významný britský novinář Paul Mason v rozhovoru s Jaroslavem Fialou pro Alarm nedávno prohlásil: „Nejsem proti globalizaci jako takové. Jsem ale rozhodně proti neoliberalismu a víře, že všechny naše problémy vyřeší volný trh. Musíme zabít neoliberalismus, abychom zachránili globalizaci.“ V této formulaci se skrývá jeden základní omyl, který vystoupí do popředí ve chvíli, kdy se začneme zabývat historií moderních politických ideologií.
Emancipační jádro
Co je vlastně tolik zaklínaný neoliberalismus a kolik toho má společného s liberalismem? Liberalismus má navzdory svým limitům emancipační jádro, a tím je požadavek svobody a rovnosti lidí. Zároveň však tento požadavek sám podkopává tím, že jej ponechává v abstraktní hodnotové (morální) rovině, kde je vystaven působení zcela konkrétních sil trhu. Liberalismu vděčíme za celou řadu výdobytků ovlivňujících naše životy a zakládajících institucionální rámec pro naše jednání. Oddělení moci soudní a výkonné je ústřední liberální hodnota. Jenže naši každodennost utvářejí také tržní vztahy – a často mnohem výrazněji než třeba obtížně vymahatelné pracovní právo.
Napětí mezi třídami se nevytratí jen proto, že z naší řeči vymizí slovo „třída“. Toto napětí je totiž podstatou kapitalistické ekonomiky, a tudíž i jádrem současné globalizace.
Neoliberalismus liberální ideologii zužuje na oblast ekonomie: osvobozen už nemá být člověk, nýbrž trh. Zdálo by se, že jde o jakýsi „materialistický“ liberalismus, ovšem neoliberální chápání trhu je spíše podezřelou směsí nehistorického zobecňování a sociálního darwinismu, která přetváří trh v univerzální princip fungování celé společnosti. Vzhledem k tomu, že trh má nadosobní (i nadnárodní) charakter, může se snadno ocitnout v rozporu se zájmy a svobodami jednotlivců. Naopak sledování logiky trhu není v žádném předem daném rozporu s autoritativními způsoby vládnutí – vztah neoliberalismu k demokracii či k jakémukoli státnímu uspořádání je nahodilý.
Stát představuje pro osvobozený trh překážku. Proto se neoliberalismus nutně stal hlavním ideologickým obsahem globalizace, nikoli jejím náhodným souputníkem, který globalizaci zdeformoval. Takže hovoří-li Mason o smrti neoliberalismu, aby zachránil globalizaci, protiřečí si. Chce ji zachraňovat nad ještě otevřeným hrobem ideologie, která současnou podobu globalizace určila a bez níž by globalizace nebyla tím, čím je.
Globální a lokální
Smrt neoliberalismu je neuskutečnitelná, aniž by došlo k hluboké proměně současné politiky. A možná i k rozpadu některých tradičních stran. Hranice mezi neoliberalismem a ostatními ideologiemi totiž protíná samo tělo evropských levicových stran; je jejich vlastní zátěží minimálně od dob Tonyho Blaira. Tehdy, v optimistických devadesátých letech, se zdálo, že takzvaná třetí cesta – čili posun k (pravému) politickému středu – je pro levici dobrým způsobem, jak úspěšně reagovat na globalizaci. Někdejší internacionalismus socialistů byl v této historické chvíli přemožen neoliberální globalizací.
Zmínka o internacionalismu (a je příznačné, že toto slovo dnes působí hrozně archaicky) není nezáměrná. Literární teoretik Terry Eagleton se ve své knize Idea kultury (2000) zamýšlí nad aktuálností sloganu „Proletáři všech zemí, spojte se!“ a vyslovuje jeden důležitý postřeh: že mezi solidaritou a internacionalismem, jejichž jednotu v 19. a první polovině 20. století ztělesňovalo mezinárodní dělnické hnutí, dnes došlo k rozpojení. Tedy že zatímco kapitál se globalizuje, solidarita zůstává omezená především lokálně a nedaří se ji přeměnit v mezinárodně ukotvený princip, jenž by představoval účinnou protiváhu mezinárodního kapitálu.
Rozštěp mezi globálním a lokálním dnešní evropskou levici rozdírá, rozlamuje a v posledku politicky znevěrohodňuje. Evropská levice se nachází v osudovém dilematu. Buď se bude držet neoliberalismu, tedy kapitalistické globalizace, a to i za cenu, že definitivně ztratí přízeň svých tradičních voličů, tedy neprivilegovaných vrstev obyvatelstva (což se koneckonců právě děje). Anebo se levicové strany obrátí k obhajobě lokálního, které však už nyní okupuje paranoidní fašizující rétorika a populistická politika konzervativních ultranacionalistů; ovšem i tehdy by levice ztratila – zejména ty voliče, pro něž je jakákoli blízkost levicové strany k národoveckým populistům zásadně nepřijatelná.
Je zřejmé, v čem spočívá úskalí tohoto dilematu, které jsem nazval osudovým. Evropská levice přestala být aktivním činitelem formujícím dnešek, natož aby měla přesvědčivou vizi budoucnosti. Současnost jako by pro ni byla spíš osudem, který si nezvolila a jemuž se pouze více či méně neobratně přizpůsobuje. Vrací se k nám snad „dlouhé“ 19. století, jehož politický vývoj byl dlouho určován napětím mezi liberály (dnešními neoliberály) a konzervativci (dnešními nacionalisty a populisty)?
Internacionalismus místo globalizace
V devadesátých letech se vyznavačům třetí cesty zdálo (a zřejmě stále zdá), že globalizace představuje novou kapitolu příběhu o setrvalém civilizačním pokroku – o rozšiřování lidských možností a zanikání třídních protikladů. Anthony Giddens proto hovořil o třetí cestě jako o přesáhnutí sociální demokracie „starého stylu“ i neoliberalismu. Třetí cesta však neoliberalismus nepřesáhla a ani přesáhnout nemohla právě proto, že předčasně odložila otázku společenských tříd ad acta. Začala se za ni dokonce stydět. Jenže napětí mezi třídami se nevytratí jen proto, že z naší řeči vymizí slovo „třída“. Toto napětí je totiž podstatou kapitalistické ekonomiky, a tudíž i jádrem současné globalizace, které však v žádném případě není jádrem emancipačním.
Nezbývá než se zase pokorně vrátit k myšlence socialismu, o němž se říká, že patří do starého železa. Socialismus se zrodil z kritiky liberalismu, z jeho oddělování morálky a ekonomie, která – jak tvrdí Marx – tvoří reálnou strukturu společnosti. Socialismus poukázal na to, že mezi hodnotovým světem a světem ekonomických zájmů nejenže existuje souvislost, ale že právě ekonomie je onou půdou, z níž vyrůstá určité pojetí práva, institucí, státu a morálky. Jinými slovy, socialismus se pokusil uvedené emancipační jádro liberalismu vyloupnout a rozvinout jeho obsah v podobě radikálního politického programu. Socialistická myšlenka neuznává hranice, je internacionalistická, protože osvobození se týká každého z nás, ať žijeme kdekoli.
Úkolem evropských levicových stran je podle mého názoru boj nejen proti negativním vlivům globalizace, ale proti globalizaci samotné. Není co zachraňovat, protože je stále jasnější, že „globalizace“ je jen salónní eufemismus pro soubor jevů, jimž kdysi – v dílech starých marxistických socialistů – býval vyhrazen pojem „imperialismus“. Proti kapitalistické globalizaci je nutno vytvořit zcela novou koncepci socialistického internacionalismu. Nutným předpokladem takové koncepce je nové promýšlení socialismu, které nemůže být pouhým obnovením dřívějších idejí, protože neoliberalismus proměnil společnost v atomizovanou síť jednotlivců a poničil princip solidarity. A dále je nutné vnést třídní otázku do politiky ve chvíli, kdy se určité společenské vrstvy cítí ohroženy a levicí opuštěny. (Když Marine Le Pen navštívila jednu severofrancouzskou továrnu, sehrála výborné divadelní představení, ale nic víc.)
Není jisté, že ambiciózní program socialistického internacionalismu jako opozice kapitalistické globalizace bude v dohledné době sepsán, natož že se záhy stane součástí politického boje. Není jisté, která strana nebo které strany, jež se ještě z těch či oněch důvodů hlásí k socialismu, se k podobnému pojetí politiky vůbec dopracují. Jisté je však jedno: česká sociální demokracie to nebude a tradiční levicové strany nebudou nijak ušetřeny.
Autor je literární historik.