Jako blogerka zaměřená na udržitelný životní styl mám za úkol stavět uvědomělý konzumerismus do dobrého světla. Během čtyř let instagramování ekologicky šetrného oblečení, testování netoxických značek laků na nehty a psaní udržitelných městských bedekrů se ze mě stala propagátorka přístupu, že člověk může mít všechno – módu, zábavu, cestování, krásu – a přitom zachovat ekologickou šetrnost. Když jsem tedy dostala pozvánku, abych vystoupila na debatě před mládežnickou delegací OSN, měla jsem se s bystrými a mladými studenty podle očekávání podělit o moudrost, že mohou vlastním výběrem při nakupování přispět k záchraně světa.
Za řečnický pultík jsem se postavila v blůze ze sekáče, recyklovaných polyesterových punčochách a lokálně vyrobené těsné sukni, zhluboka jsem se nadechla a spustila. „Uvědomělý konzumerismus je lež. Drobné kroky uvážlivých konzumentů – recyklování, lokální potraviny, koupě blůzy z organické bavlny místo polyesterové – svět nezmění.“
Diváci zamrkali očima a zůstali na mě mlčky hledět. Tohle nečekali.
V čem se naprosto pleteme
Podle legendy uvědomělého konzumerismu se každý nákup rovná „morálnímu aktu“ – je to příležitost „volit penězi“ takový svět, jaký bychom rádi viděli. Tvrdí se nám, že pokud se nám nelíbí, jak se nějaká společnost chová, máme přestat kupovat její produkty a tím ji donutit ke změně. Věříme, že nabídneme-li konzumentům transparentnost a informace, budou se rozhodovat správně. Takhle ale bohužel kapitalismus nefunguje.
Uvědomělý konzumerismus ve skutečnosti jen vysává bankovní konta i naši politickou vůli, odvádí pozornost od skutečné moci a místo toho směřuje energii na malicherné korporátní skandály a bojůvky o morální nadřazenost veganů.
Volit etickou možnost při celé řadě drobných kupních rozhodnutí a současně ignorovat strukturní pobídky směrem k trvale neudržitelným obchodním modelům nemůže svět proměnit tak rychle, jak chceme. Přináší nám to jen lepší pocit ze sebe samých. Ukázkový příklad: studie z roku 2012 srovnávala ekologické stopy „zelených“ konzumentů, kteří se snaží vybírat šetrné výrobky, se stopami běžných konzumentů. Neodhalila mezi nimi žádný podstatný rozdíl.
Problém je v tom, že i když se snažíme dělat správná rozhodnutí, je příliš pozdě a taková rozhodnutí mají příliš malý efekt. Kamarádi se mě třeba pořád ptají, kam můžou odnést staré oblečení, aby se buď efektivně zrecyklovalo nebo dostalo do rukou potřebným. Má odpověď? Je úplně jedno, kam ho dáte: vždycky skončí na téže přetížené odpadkové trase, která se nakonec možná vysype a možná nevysype na Haiti. To není vaše chyba: je to chyba neúprosného trendového cyklu rychlé módy, která zaplavuje secondhandový trh nadbytkem oblečení, jež si Američané za žádnou cenu nekoupí.
Pak je tu také problém s privilegovaností. Udržitelné hnutí bývá obviňováno z elitářství – a elitářské téměř jistě je. Na etický a udržitelný konzum je potřeba mít dost slušný příjem, volný čas k prověřování produktů, luxus ohrnout nos nad devadesáti pěti procenty běžné nabídky a pravděpodobně nejspíš ještě postgraduál z chemie, abyste rozluštili skutečný smysl informací o složení.
Vybírat si oblečení vyrobené z konopí, grilovat číšníka kvůli tomu, jak byla odchycená vámi objednaná ryba, nebo se třeba pídit po tom, jestli vaše město recykluje vršky od PET lahví, to vás může zahřát na dušičce, může to povzbudit pár sociálních podnikatelů a snad vás to může i ochránit před nařčením z pokrytectví. Ale systematickou změnu to nahradit rozhodně nemůže.
Environmentalismus z produkce Nadnárodky Inc.
Sama jsem k tomuto závěru dospěla po letech osobního výzkumu, ale jiní badatelé zasvětili odkrývání klamu uvědomělého konzumentství celý život. Mezi odborníky na udržitelnost patří i Halina Szejnwald Brown, profesorka environmentální vědy a politiky na Clarkově univerzitě. Nedávno vytvořila zprávu pro Ekologický program Spojených národů. Setkaly jsme se na tomtéž panelu konference OSN, kde její prezentace podložila má podezření daty a odborným výzkumem.
Ve zkratce: spotřeba tvoří páteř americké ekonomiky – což znamená, že individuální uvědomělá spotřeba je prakticky odsouzená k neúspěchu. „Sedmdesát procent HDP Spojených států stojí na spotřebě domácností. Takže všechny americké systémy, trh, instituce, všechno je nastaveno na maximalizaci spotřeby,“ vysvětlovala mi Brown později při rozhovoru. „Celý marketingový a reklamní průmysl jen vymýšlí nové potřeby, o kterých jsme ani netušili, že je máme.“
Vezměte si třeba plastové lahve. Jak většinou víme, plast se vyrábí z ropy, která se rozkládá stovky – možná i tisíc – let (je děsivé, že to zatím nevíme jistě). Transport lahvové vody z Fidži do New Yorku je také dost emisně produktivní proces. A přitom navzdory nevyvratitelným faktům a ustavičné kampani neziskovek, novinářů a aktivistů za využívání vícekrát použitelných lahví na vodu, spotřeba lahvované vody stále roste – přestože stojí až dvoutisícinásobek ceny kohoutkové vody.
Tak proč týden co týden kupujeme 1,7 miliardy plastových půllitrovek – čili pět lahví na osobu? Protože tržní kapitalismus neuvěřitelně komplikuje možnost sáhnout po jakékoli skutečně užitečné a udržitelné volbě.
Většina jídla a konzumních produktů se prodává zabalená do plastů, které nejsou recyklovatelné. Jídlo bez pesticidů je dražší. Pracovní doba je čím dál delší, takže nám zbývá méně času, abychom jedli doma uvařená jídla, nemluvě o tom, abychom šili a opravovali to, co už vlastníme. Většina oblečení je navíc rovnou navržena tak, aby do roka či dvou zastarala, takže si spíš koupíme další. A jen dvě procenta tohoto oblečení se vyrábí ve Spojených státech – a to, které se tu vyrábí, je o dvacet procent dražší. Palmový olej, ingredience představující hlavní příčinu kácení deštných pralesů a uhlíkových emisí, je v polovině balených potravinových výrobků, skrytý za tuctem různých pojmenování. To je jen pár příkladů, jak vás vláda a firmy denně tlačí ke slepému ničení životního prostředí, ať už si kupujete, či nekupujete bio mléko.
A pak se udržitelnému rozhodování staví do cesty i společenské překážky. „Jako lidé jsme vysoce sociální tvorové. Pokrok vlastního života měříme ve vztahu k druhým,“ říká Brown. „V důsledku toho je pro nás velice obtížné dělat něco jiného, než co dělají všichni ostatní.“
Abychom zavrhli konzumní kulturu, musíme zavrhnout společenské mravy. Fakticky můžete prohrabovat popelnice a brát si dokonale poživatelné jídlo, které restaurace a obchody vyhazují. Můžete vrátit jakýkoli narozeninový či jiný dárek, který neodpovídá vašim vysokým standardům. A můžete po rodině a přátelích požadovat, aby na společných setkáních servírovali jen veganské raw bio jídlo, a v opačném případě zahájit hladovku. Když to ale uděláte, stanete se nesnesitelnými. I společnost působí svou vahou proti nám.
Rozhodnutí skutečně pomáhající životnímu prostředí
Takže jak zní odpověď? Netvrdím, že máme všechno vzdát ani že bychom měli přestat dělat všechna ta drobná pozitivní rozhodnutí, která jako odpovědné lidské bytosti denně děláme. A pokud si vybíráte zelenější produkty z ohledů na vlastní zdraví, pak samozřejmě klidně dál dělejte, co vám připadá správné. Jakmile však dojde na boj s klimatickou změnou, znečištěním a destrukcí habitatů [místa výskytu určitého organismu – pozn. red.], musíme vzít všechny ty peníze, čas a námahu, které na tato v konečném důsledků nepodstatná rozhodnutí věnujeme, a nasměřovat je k něčemu, na čem skutečně záleží.
Nad rámec velkých lifestylových rozhodnutí, jako třeba nastěhovat se do hustě osídlené městské oblasti s veřejnou dopravou, snižovat podíl červeného masa v jídelníčku a mít méně dětí (nebo žádné), toho však energie, kterou vás stojí vyhýbat se plastu či recyklovat správně staré baterky, přináší jen velmi málo. Podle projekcí utratíme v roce 2017 za zelené, ekologicky šetrné čistící prostředky 9,32 miliard dolarů. Kdybychom i jenom třetinu této sumy (což je typická přidaná marže na zelené čistící prostředky) vynaložili na lobbování u našich vlád, aby zakázaly používání toxických chemikálií, kterých se tak bojíme, mohli jsme už touhle dobou dosáhnout mnohem většího pokroku.
„To je gesto,“ komentuje Brown starost o všechna tato drobná rozhodnutí. „Jsou to dobře míněné signály, že vám záleží na životním prostředí. Ale jako čin samotný to nemění nic.“
Plácáme se po zádech za rozhodnutí, která konejší naši sociální provinilost, místo abychom věnovali totéž úsilí takovému jednání, jež by uskutečňovalo reálnou environmentální změnu. Existuje však pár drobných změn, které mohou vést k něčemu podstatnému. Pár návrhů:
Namísto koupě drahých bio fólií věnujte tytéž peníze organizacím, které bojují proti tomu, aby se zemědělské splaveniny dostávaly do řek.
Namísto jízdy do bio sadu, kde si natrháte vlastní jablka, věnujte tentýž čas dobrovolnické práci v organizaci, která bojuje proti potravinovým pouštím (a také se tím vyvarujete benzínových zplodin).
Namísto koupě čističe vzduchu za dvě stovky dolarů věnujte peníze politikům, kteří podporují zákony zachovávající vodu i vzduch čisté.
Namísto podepisování petice požadující, aby Subway odstranil z bagety jednu podivnou chemikálii, zavolejte svému lokálním zastupiteli a požadujte, aby zastavil schvalovací proces pro oněch odhadovaných osmdesát tisíc netestovaných chemikálií používaných v našich produktech.
Místo abyste si vyšli na večeři do restaurace servírující potraviny nakoupené rovnou z farmy, věnujte čas zemědělskému zákonu a tomu, jak tento zákon podporuje nezdravé jídlo.
Uvědomělý konzumerismus je navenek morálně ctnostné, odvážné hnutí. Ve skutečnosti ale jen oslabuje naši moc coby občanů. Vysává bankovní konta i naši politickou vůli, odvádí pozornost od skutečné moci a místo toho směřuje energii na malicherné korporátní skandály a bojůvky o morální nadřazenost veganů.
Pokud vám skutečně záleží na životním prostředí, vstaňte ze své recyklované dřevěné židle a dovalte se na městské zastupitelstvo. Jestli lze na ekologické krizi, která nás čeká, najít jednu pozitivní věc, pak tu, že teď už přesně chápeme, co musíme pro záchranu planety skutečně dělat – a kreditka v tom nefiguruje.
Autorka je novinářka a blogerka zaměřující se na udržitelný životní styl.
Z anglického originálu Conscious consumerism is a lie. Here’s a better way to help save the world, publikovaného na stránkách deníku Quartz, přeložil Pavel Černovský.