Venezuelský emirát místo socialismu


Aktuální situace ve Venezuele je katastrofální. Dlouhodobou příčinou je politická neschopnost, mizerné řízení ekonomiky a rozvrácený stát.

Současná krize ve Venezuele je v tuzemských médiích často líčena jako příklad toho, kam vede „socialismus“ a levicová politika obecně: k úpadku, diktatuře a všemocnému státu, který kontroluje všechny a všechno. Problém je ale v tom, že proslulý „socialismus pro 21. století“ zaváděný ve Venezuele je jen prázdná nálepka, za kterou se skrývá něco jiného: ropný emirát, jehož vůdci naprosto selhali v řízení státu.

Země v totálním chaosu

Francouzský novinář Marc Saint-Upéry, autor skvělé knihy o Latinské Americe, mi vyprávěl následující příhodu. Před pár lety navštívil venezuelské ministerstvo vnitra v hlavním městě Caracasu. Na vrátnici ministerstva čekal podrobnou osobní prohlídku, ale ta se k jeho velkému údivu nekonala. U vchodu ho přivítala pohledná dívka, která seděla za stolem a pilovala si nehty; podívala se liknavě na jeho cestovní pas, zívla a řekla mu: „Vypadáš dobře, baby, jdi dál.“ Překvapený novinář brzy zjistil, že chávistická Venezuela není krutá diktatura, kde jsou všichni pod kontrolou, ale totální chaos. A ten v posledních letech dosáhl svého vrcholu.

Venezuelská vláda promarnila svoje šance a Nicolás Maduro nemá politickou inteligenci ani charisma svého předchůdce.

Současná situace ve Venezuele je opravdu k pláči. Hospodářství je v rozvratu, inflace přesáhla 700 procent, ekonomika klesá a nezaměstnanost se blíží dvaceti procentům. Stále paranoidnější a hysteričtější vláda zatýká své oponenty a čelí masovým demonstracím. Policie rozhání protestující slzným plynem a transportéry; za to se jí dostává odpovědí Molotovovými koktejly. Výsledkem je zhruba třicet mrtvých za poslední měsíc – převážně z řad opozice.

Aktuální protesty se rozhořely koncem března – poté, co se venezuelský Nejvyšší soud rozhodl převzít pravomoci parlamentu, který má pod kontrolou protivládní opozice. Soud sice vzápětí toto rozhodnutí pod nátlakem zrušil, ale demonstrace pokračují. Protesty jsou nejsilnější od roku 2014 a je jasné, že venezuelskému prezidentovi Nicolási Madurovi, jehož popularita klesla k třiceti procentům, hoří půda pod nohama. Venezuelou totiž zmítá hned několik krizí najednou.

Latinskoamerický emirát

Nejtěžší rána pro Madurovu vládu je rozvrácená ekonomika. V zemi je nedostatek potravin a léků, což proti Madurovi žene i jeho bývalé voliče a příznivce bolívarovské revoluce. Ale není se čemu divit. Je totiž jasné, že na současný průšvih měla venezuelská vláda zaděláno už dlouho. Dnes již zesnulý prezident Hugo Chávez vyhlásil v roce 2005 slavný „socialismus pro 21. století“ – ambiciózní projekt inspirovaný křesťanstvím, který měl zapojit nejchudší lidi do hospodářství a politiky a sloužit „ve prospěch většiny“. Jenže navzdory vzletným heslům se neřešil klíčový problém: naprostá závislost Venezuely na těžbě a vývozu ropy.

Pochopit příčiny venezuelské krize není těžké. Venezuela má bohaté přírodní zdroje včetně obrovských ropných zásob (podobně jako státy Blízkého východu). Je to vlastně latinskoamerický ropný emirát a tamní „šejkové“ měli vždycky snadné peníze z prodeje černého zlata. Jenže problém, jak tyto peníze chytře investovat, nikdy nevyřešili – což je typické pro státy bohaté na přírodní zdroje, které se nechtějí rozvíjet ani modernizovat. Jejich vlády mají „rychlé prachy“, kterými financují armádu, a když jsou štědřejší, platí i nejchudší vrstvy. Tahle taktika obvykle na chvíli funguje, ale prozíravá rozhodně není. Jejím výsledkem je totiž ekonomika, která se nerozvíjí ani nediverzifikuje, a proto je ohromně zranitelná.

Právě ropa se stala pro Cháveze i Madura darem z nebes i prokletím. Zhruba od roku 2004 začaly stoupat ceny ropy na světových trzích, což venezuelské vládě poskytlo bohaté příjmy. Chávisté mohli tyto příjmy distribuovat ve prospěch společnosti a nastartovat řadu sociálních programů pro chudé. Opozice byla díky tomu zahnána do kouta – stejně jako bohatí venezuelští podnikatelé, kteří od začátku proti Chávezovi tvrdě vystupovali. Jenže pod povrchem tikala časovaná bomba. Jelikož Chávez získal „rychlé prachy“ z ropné renty, neměl motivaci investovat do rozvoje domácí výroby. A ani se nesnažil získat podporu – alespoň části – zmíněných nepřátelsky naladěných podnikatelů. Jenže když později ceny ropy klesly, chávisté o rentu přišli a zjistili, že jsou jako pověstný kůl v plotě.

Venezuela je dnes ještě nebezpečnější než Irák. V zemi je obrovská kriminalita a zhruba dvacet tisíc mrtvých ročně.

Rozklad státu, gangy a vraždění

Chávez založil svoji politiku na charismatickém vůdcovství. Byl to lídr, který mobilizoval masy, když to zrovna potřeboval. Jenže jeho styl vládnutí měl stejnou vadu na kráse jako ekonomika – Chávez neměl potřebu budovat funkční státní instituce ani v nich hledat podporu. Jeho politika byla plná chaosu, klientelismu, korupce a frakčních bojů. Byl to velký paradox: Chávez na jedné straně centralizoval moc a posiloval svoje prezidentské pravomoci. Přitom ale nevytvořil funkční státní správu ani byrokracii nezbytnou pro základní chod země. Typickým rysem jeho vládnutí bylo, že úřady vznikaly rychleji, než se pro ně vymezily pravomoci a stejně živelně zanikaly. Přerozdělování peněz pro chudé fungovalo ad hoc, jednorázově a často o něm rozhodoval sám Chávez – což v Latinské Americe běžně dělají pravicoví populisté. Navzdory řečem o „socialismu“ nedošlo k vytvoření životaschopného sociálního státu ani veřejného sektoru. Chávezův stát byl ve skutečnosti zmítaný velkými rozbroji a chaosem.

Chávez i jeho nástupce Maduro navíc zdědili těžké společenské problémy, které leckdy ještě zhoršili. Když se v roce 1998 Chávez dostal k moci, v zemi panovala velká kriminalita se zhruba čtyřmi a půl tisíci mrtvými ročně. Dnes se tento počet skoro zečtyřnásobil a činí kolem dvaceti tisíc obětí ročně. Venezuela je dnes ještě nebezpečnější než Irák. V Caracasu je osminásobně vyšší počet vražd než v hlavním městě Kolumbie, Bogotě. Na denním pořádku jsou také únosy – ve Venezuele dnes zmizí několik tisíc lidí ročně. Bohatší třída investuje do obrněných aut a bodyguardů; v zemi působí zhruba osmnáct tisíc gangů, které operují v chudinských čtvrtích, kde bojují o drogy, prostitutky a prestiž.

Co bude dál?

Chávezovi a jeho bolívarovské revoluci samozřejmě nelze upřít i dílčí úspěchy. Ukázala nejbohatším společenským vrstvám, že jejich opulentní životní styl a přehlížení problémů nejchudších je těžká chyba, která se nevyplácí. Chávez také naboural eurocentrický výklad světa, konfrontoval vliv USA v Latinské Americe a vtáhl do hry původní obyvatelstvo, které žilo v porobě a zapomnění. Právě za jeho vlády vznikla řada sociálních hnutí, která zapojila chudé lidi do veřejného života, dala jim hlas i určitý podíl na moci. A obdivuhodné je snad i to, že Chávezovi za jeho života věřila – navzdory velkým problémům – nadpoloviční většina populace.

Tohle dědictví je však dnes v troskách. Venezuelská vláda promarnila svoje šance a Nicolás Maduro nemá politickou inteligenci ani charisma svého předchůdce. Je možné, že aktuální krizi – hlavně s pomocí ozbrojených sil, které stojí za ním – ještě ustojí. I tak je ale venezuelský model vlády v hluboké krizi, ze které se jen tak nevzpamatuje. Dlouhé roky neschopnosti, pozvolného rozkladu a chaosu vykonaly své. Udržovat se u moci pomocí policie, zavírání odpůrců a násilí jen prohlubuje agonii. S každým dalším mrtvým se vytrácejí poslední zbytky legitimity bolívarovského snu, který se pro mnoho lidí změnil v noční můru.

Autor je šéfredaktor Alarmu.

 

A2LARM