Zavržené děti úplňku


Osudy lidí s nízkofunkčním autismem jsou nejkřiklavějším příkladem selhání českého systému sociální péče.

24. dubna zveřejnila Asociace poskytovatelů sociálních služeb (dále jen APSS) tiskovou zprávu upozorňující na katastrofální přetíženost naprosté většiny českých domovů sociálních služeb, denních stacionářů a jiných zařízení. O týden později uvedla Česká televize dokumentární snímek Veroniky Stehlíkové Děti úplňku, věnovaný tématu, které sugestivně popsal novinář Petr Třešňák v týdeníku Respekt. Ve stejnojmenném článku vycházel z vlastní zkušenosti soužití s dcerou Dorotkou trpící těžkou formou autismu (tzv. nízkofunkční autismus), již doprovází velmi agresivní chování. Mezi dvěma jmenovanými událostmi existuje celá řada spojitostí ukazujících na zásadní problémy v přístupu českého státu k sociálním službám.

Často slýcháme, že nemůžeme pomáhat lidem prchajícím před válkou, když se nejsme schopní postarat ani o vlastní lidi. Katastrofální stav sociálních služeb bohužel dává takovým hlasům zapravdu.

V případě APSS se samozřejmě nejedná jen o péči o osoby se zdravotním postižením, ale i o seniory. Často se za hlavní problém české sociální péče označují zastaralé metody a předpotopní uvažování pečovatelů a pečovatelek. Problém je ve skutečnosti někde úplně jinde – v nedostatku pracovní síly a špatném finančním ohodnocení. Nástupní plat pracovníka (a ještě mnohem častěji pracovnice) v sociálních službách bez vysokoškolského diplomu a předchozí praxe se už několik let pohybuje kolem 12 tisíc hrubého a po několika spíše kosmetických navýšeních dnes činí 12 140 korun (opět hrubého). To je samo o sobě naprosto demotivující. Když si k tomu ale připočteme, že kvůli podfinancování celého sektoru pracují v domovech a denních stacionářích lidé zpravidla v nejmenším možném počtu, jaký může chod takové instituce vůbec zajišťovat (a často ani to ne), a dále pak extrémní psychickou i fyzickou náročnost takové práce, můžeme jen žasnout, že ji někdo ještě vůbec vykonává.

Jak zneužít lidské odhodlání

Často jde o jedince, kteří mají o sociální práci skutečný zájem a takové zaměstnání je naplňuje. Přestože mají pokladní v Lidlu nástupní plat 24 897 korun, jak se píše v tiskovce APSS, jdou takoví lidé raději živořit do sociálních služeb, protože chtějí dělat práci, která má smysl. Místo toho, aby je stát v jejich konání podpořil a finančně je za službu společnosti ocenil, spíše zneužívá jejich zápalu a odhodlání a na jejich platech dlouhodobě šetří. I do sociální péče se samozřejmě hlásí lidé, kteří nemohou najít jinou práci a domnívají se, že v domově sociálních služeb najdou sice skromný, ale stálý příjem a nenáročné zaměstnání. Takoví ale vydrží nanejvýš několik měsíců a poté s brekem utíkají zpět za pokladnu. Stres, psychický nátlak a každodenní traumatické zážitky s péčí o klienty skutečně nejsou pro každého.

Personální poddimenzovanost sociálních služeb tyto negativní efekty znásobuje. Pokud se o třicet klientů v domově seniorů starají dva pečovatelé a o patnáct těžce zdravotně postižených klientů třeba jen tři, musí se chybějící pracovní síly projevit i v kvalitě poskytovaných služeb. Probíráním syndromu vyhoření začíná skoro každé školení sociálních pracovníků. Pokud pečovatel nemůže kvůli nedostatku času, ale i ekonomickému tlaku nabídnout každému klientovi pozornost, kterou si jeho stav vyžaduje, často v jeho chování začíná převládat cynismus a úzkostné stavy. Negativní dopady takového nastavení jsou zřejmé.

Do dlouhodobě neřešené a neúnosné situace sociálních služeb nyní vstupuje snímek Děti úplňku. Přináší téma, které pocit zmaru ještě umocňuje. Představuje nám několik rodin pečujících takřka svépomocí o jedince s těžkými formami autismu kombinovanými s mentální retardací, jejichž stav se navíc vyznačuje brutálními formami sebepoškozování a agresivního jednání vůči svému okolí. Pár ve středním věku z Dolního Benešova na Ostravsku v něm například popisuje, že jejich syna Michala dvakrát týdně přijímá denní stacionář Mikasa v Ostravě, a to na tři hodiny. I to samozřejmě může být pro rodiče, kteří se o postižené děti starají takřka nonstop, velká úleva. Problémem ovšem je, že péče o Michala vyžaduje absolutní pozornost alespoň jednoho pečovatele po celou dobu, kdy ve stacionáři pobývá. Pokud náhodou některý ze sociálních pracovníků onemocní nebo má dovolenou a kapacita stacionáře je tak našponována na samotnou mez, bývá právě Michal tím prvním, komu vedení telefonuje, aby tento týden do zařízení ani nechodil.

Radši skočit pod vlak

Sociální a pracovní život jeho rodičů v podstatě neexistuje. Ve většině případů mizí tehdy, když kolem sebe pečující rodiče nemají dostatek příbuzných a známých, kteří jsou ochotní jim v extrémně náročné situaci alespoň občas vypomoci. Jejich zoufalství, o němž bez výjimky mluví všichni rodiče v dokumentu, může zajít tak daleko, že matka i se svým autistickým synem skočí pod jedoucí vlak, jak se stalo začátkem září v Chomutově.

To, že některým rodičům přijde schůdnější zabít sebe i zdravotně postiženého potomka, než aby jej umístili do psychiatrické léčebny, nás vrací zpátky ke kondici našeho systému sociální péče. Zde totiž nastává stejný problém: místo toho, aby se v psychiatrických léčebnách dostatečně věnovali podobně postiženým osobám, raději je nadopují silnou medikací, která z nich dělá chodící mrtvoly. Agresivní chování je pryč, ale s ním i celý zbytek osobnosti. Není překvapivé, že většina rodičů pohled na takové „léčení“ svých potomků nedokáže snést a raději pokračuje v každodenním martyriu péče v domácnosti.

Domovy sociálních služeb a denní stacionáře takto postižené jedince také přijímají jen výjimečně. Na vině je nedostatek personálu, kvůli němuž zařízení upřednostňují méně závažné případy. Osoby s nízkofunkčním autismem tedy český stát vystrnaďuje mimo společnost – a společně s nimi i jejich rodiče, kteří odmítají, aby jejich děti přežívaly ve vegetativním stavu v psychiatrických léčebnách. Přitom hovoříme o tisících případů, nejde tedy o nic marginálního ani ojedinělého. Jak popisuje v Dětech úplňku speciální pedagog Hynek Jůn, který provozuje v Libčicích nad Vltavou jeden z mála domovů sociálních služeb (Domov Nautis) se zaměřením právě na nízkofunkční autismus, na jedno místo v jeho domově připadá asi šedesát čekatelů v pořadníku. Není asi nutné dodávat, že na drtivou většinu z nich řada nikdy nepřijde.

Osudy lidí s nízkofunkčním autismem a jejich nejbližších jsou nejkřiklavějším příkladem selhání českého systému sociální péče. Přitom dobře financovaný a personálně zajištěný provoz současných institucí by mohl jejich situaci zlepšit. Často v poslední době slýcháme, že přece nemůžeme pomáhat lidem prchajícím před válkou, když se nejsme schopní postarat ani o vlastní lidi. Katastrofální stav sociálních služeb bohužel dává takovým hlasům zapravdu. Pokud je český stát nedá do pořádku, nemůže od vlastních občanů očekávat solidaritu, ale jen nenávist.

Autor je redaktor A2larmu. Dva roky byl sociální pracovník.

 

A2LARM