Zlo za tolerantním úsměvem liberála


Komik Jordan Peele ve svém režijním debutu Uteč bourá fasádu postrasových Spojených států.

Americký novinář a publicista Ta-Nehisi Coates v knize Between the World and Me (Mezi světem a mnou, 2015) definuje černé tělo jako křehkost. Obzvlášť černý muž je podle něj pod neustálou hrozbou, protože je sám vnímán jako hrozba. Tíseň, nervozita a pocity nebezpečí jsou tak podle Coatese fundamentální součástí psychiky Afroameričanů ve Spojených státech. Právě tuto „černošskou zkušenost“ chce Jordan Peele ve svém režijním debutu Uteč (Get Out) zprostředkovat divákovi, aby odhalil „velkou lež postrasové Ameriky“, jíž se společnost zaklínala po zvolení prezidenta Obamy – máme černého prezidenta, jaký jiný důkaz toho, že rasismus je dávno passé, byste chtěli?

Horor o rasismu

V hororu Uteč je právě rasismus tím největším monstrem. Nejde ale o rasovou nesnášenlivost jednotlivců (ve filmu nejsou žádné bílé hábity, hořící kříže nebo lynčování), ale o plíživý strukturální rasismus produkující vzorce chování a vnímání, v nichž se rasová nadřazenost bělochů jeví jako naprosto přirozená věc. V podcastu Fresh Air Peele říká, že i přes hororové prvky vnímá film především jako „společenský thriller“ – nejde mu ani tolik o psychologii rasismu, ale spíš o podobu společnosti, v níž je nereflektovaný rasismus normou. Podle Peelea má snad každé společenské trauma svůj filmový horor, který se s ním vypořádává, ale rasismus jako tematická kostra příběhu v žánru chybí. Do jisté míry ho tematizuje Noc oživlých mrtvol nebo Candyman, ale teprve Uteč se plně soustředí pouze na něj.

Peele obnažuje jádro pocitu nadřazenosti bílé rasy, kterým je paradoxně pocit ohrožení a vlastní nedostatečnosti. Zrůdami z hororu Uteč jsou zranitelní, trpící a vystrašení lidé s bizarní představou, že Afroameričané celý život profitují ze svých „fyzických výhod“.

Hlavní postavou snímku je mladý talentovaný fotograf Chris, kterého čeká první návštěva u rodičů jeho středostavovské bílé přítelkyně Rose Armitrageová. Je nervózní, protože Rose jim neřekla, že je Chris černoch. Přítelkyně ho uklidňuje, že vše proběhne bez problémů. Armitrageovi jsou prý liberálové a její otec by klidně volil Obamu potřetí, pokud by to šlo. Psychiatrička a hypnoterapeutka Missy a neurochirurg Dean skutečně uvítají Chrise s otevřenou náručí, jsou milí a vtipkují, ale od prvních okamžiků je v jejich chování cítit určitá křeč. Hlavně Dean chce před Chrisem působit cool, a tak ho oslovuje „my man“, skutečně se mu pochlubí, že by Obamu volil i v třetím období, a začne vyprávět o svém otci, kterého na olympiádě v Berlíně roku 1936 předběhl afroamerický běžec a zlatý medailista Jesse Owens: „Hitler s těmi svými bláboly o perfektní árijské rase a černej chlápek ho vyvede z omylu před celým světem. Paráda.“ Když pak u večeře Rosein bratr Jeremy obdivuje Chrisovu kostru a genetickou výbavu, začíná být jasné, že Armitrageovi nejspíš mnoho černošských přátel nemají. Za to ale mají černošskou služku a zahradníka a jejich vila na samotě nápadně připomíná tradiční otrokářské farmy z 18. a 19. století.

Peele je bystrý pozorovatel dynamiky lidské konverzace a dokazuje to ústřední scénou zahradní slavnosti, na niž Armitrageovi pozvou spoustu svých (bílých) známých. Jde hlavně o starší ročníky, které o Chrise projevují neobvyklý zájem, ale jejich repliky působí neohrabaně až směšně. Bývalý golfista má potřebu se Chrisovi pochlubit, že zná Tigera Woodse. Jiný host vypráví o staletí nadřazenosti bílé rasy a o svém pocitu, že „teď je černá v módě“. Jistá dáma s manželem na vozíčku ukazuje na Chrisův poklopec a ptá se Rose, zda „je to opravdu lepší“. Peele umně vytváří situace, v nichž je i přes jejich bizarnost jediným vhodným chováním Chrisova rezervovanost a slušnost. Vždyť oni se jen snaží být milí, i když jim to moc nejde. Jde ale o strategickou slušnost, založenou na letitých zkušenostech – je jasné, že Chris něco takového nezažívá poprvé, proto nijak neprotestuje, neuráží se, situace přechází s vědoucím pousmáním a chce prostě jen vypadnout. Divák s ním v takových chvílích soucítí a spoluprožívá všudypřítomnou trapnost.

Kratochvíle zbohatlických magorů?

Přestože Peele nemá příliš v lásce termín „mikroagrese“, právě ony podle něj tvoří základ černošské (potažmo jakékoli minoritní) zkušenosti. Film má divákům tuto specifickou zkušenost přiblížit v sérii mikroagresivního chování. V subtilnější formě by ji totiž ten, kdo podobné situace nezažívá, nemusel ani rozpoznat. Takhle jsou všichni na jedné lodi, soucítí s Chrisem a mohou společně kroutit hlavou nad neuvědomělým buranstvím těch nešťastníků. U vnímavějších diváků může dojít snad i k prozření ohledně jejich vlastních vztahů k lidem ve svém okolí. Někdy se člověk může chovat útočně nebo prostě jen stupidně, aniž by si to uvědomoval, často v důsledku ignorantství nebo nedostatku empatie. Když potom druhý jedná podrážděně, protože takovému chování musí čelit dennodenně, a jeho frustrace se tak pochopitelně kupí, je mu vyčítáno, že je přecitlivělý, hysterický nebo že postrádá smysl pro humor (riot grrrl skupina Giant Kitty se pokusila vysvětlit to polopaticky v klipu This Stupid Stuff). Proto se Chris jen rezignovaně usmívá a myslí si své. Peeleovi ale nejde tak úplně o mentorování bílých diváků. Podobné situace pomrkávají hlavně na Afroameričany a jejich zkušenost, které se příliš mediálního prostoru nedostává.

Přestože mnohé interakce vyznívají ve výsledku humorně, ve skutečnosti ilustrují neschopnost postav bavit se s Chrisem jako s plnohodnotným člověkem. Nevidí autonomní bytost, vidí prostě černocha, protože ho nedokážou nevidět. Jako by byli jeho černošstvím posedlí. Hosté na slavnosti nebo Jeremy se s tím vůbec nemažou, Dean chce naopak dát najevo, jak moc je progresivní, proto bryskně adaptuje „pouliční slang“, který slyšel tak maximálně v seriálu Fresh Prince, a spěchá, aby se Chrisovi pochlubil svou náklonností k Obamovi. Veškeré toto chování působí velmi nepřirozeně. Peele tak demonstruje různé podoby rasismu, v jejichž jádru je ale vždycky obsesivní fixace na barvu kůže a s ní spojené fantasmagorické představy, které znemožňují navázat s daným člověkem jakýkoli rovnocenný mezilidský vztah. Rasisti jsou v jeho podání skoro až politováníhodné společensky negramotné kreatury.

Film se ale nejmenuje Uteč pro nic za nic a brzy je Chrisovi i divákovi jasné, že úsměvná společenská faux pas nejsou zdaleka to jediné, s čím se bude muset hlavní postava konfrontovat. Děsivé tajemství rodiny Armitrageových je nápaditou a patřičně zvrhlou metaforou jedné z nejhorších kapitol amerických dějin, jíž je otroctví. Členové rodiny i jejich přátelé nijak zvlášť neskrývají svou fascinaci černými těly, která proto touží ovládnout. Peele tím obnažuje jádro pocitu nadřazenosti bílé rasy, kterým je paradoxně pocit ohrožení a vlastní nedostatečnosti. Zrůdami z hororu Uteč jsou většinou zranitelní, trpící a vystrašení lidé s bizarní představou, že Afroameričané celý život profitují ze svých „fyzických výhod“, a oni si tak zaslouží z této „nespravedlnosti“ také něco vytěžit.

Peele se v Uteč snaží prezentovat rasismus v jeho komplexitě a nesnadné uchopitelnosti. Střídání žánrů komedie, thrilleru a hororu mu umožňuje nenásilně se zaměřovat na jeho různé aspekty, což může být pro některé diváky poučné, aniž by to působilo prvoplánově lektorsky. Je ale otázka, jestli se mu záměr představit rasismus jako fenomén prorůstající celou společnost podařilo zachytit, nebo jestli film nakonec nevyzní jako zachycení kratochvíle několika zbohatlických magorů.

Autor je spolupracovník redakce.

 

A2LARM