Babiš, Hollywood a drama


Nad Babišovým „sněním“ nelze nevtipkovat. Ale vtipná kaše nám zhořkne ve chvíli, kdy si uvědomíme, že duch doby nalezl mluvčího, který rezonuje.

Nechme stranou psychedelickou předvolební brožuru Andreje Babiše s názvem O čem sním, když náhodou spím (v čase bdění, nejsa politikem, totiž pouze „maká“). Každé kolektivní dílo píáristů je užitečné hlavně pro studium podmíněných reflexů, které dovede spustit. Teprve tam, kde lídr zkouší přeložit podprahové hecování do vlastních slov v běžné komunikaci, začíná se rýsovat, oč tu běží. Babiš tak učinil v rozhovoru pro deník Právo 24. června. A řekněme rovnou, že jsme tu svědky dovršení vpravdě historických tendencí, z nichž nám ještě polezou oči z důlků – nám i Babišovi.

Velkouzenář si je vědom, že dneska lze posvátnou krávu pluralismu veřejně vyudit v komíně, protože každý ví, že sociální zájmy, kvůli kterým kdysi strany vznikly, jsou jimi spravovány neřádně.

Kdo zažil starý režim pozdního reálsocu, dobře ví, že jedním z nejfrekventovanějších titulků Rudého práva nebyl ten, který dovršoval třídní boj a rušil kapitalismus v planetárním měřítku. Byl jím titulek, jenž v různých variantách sděloval: „Všechno záleží na lidech.“ Pořádky, založené na vzývání lidu jako kolektivní plebejské entity, se v době systémového úpadku zaměřily na jednotlivé lidi, ba na lidičky, na atomizaci ovládaných mas. Na jedince, z nichž jeden každý byl svého štěstí strůjcem při (ne)svědomité práci a (ne)důsledném držení jazyka za zuby a pochodového kroku, při (ne)veslování po proudu. Nahoře probíhalo totéž v podobě takzvané rotace kádrů (občasné výměně hlavounů). Navzdory přetrvávajícím politickým školením, v nichž doktoři marxismu-leninismu stále ještě budovali komunistické zítřky, byla v plném proudu faktická depolitizace, v níž šlo jen o „zájmy země“ a řešení „věcných problémů“. O přípravu na budoucí privatizace nácvikem malých zlodějin a budováním neformálních klientelistických sítí pro zlodějiny veliké, „až to praskne“. Nespravedlivá třídní struktura monopolní byrokracie a „všeholidu“ byla překryta kolektivní stavbou, ba nakonec i přestavbou, v níž jako by záleželo už jen na určitém fortelu konkrétních lidí dole a na jejich „představitelích“.

„Politika je o lidech“, neboť „klíčové je, aby vládní kabinet byl jeden tým, který táhne za jeden provaz,“ říká Andrej Babiš v době pozdního neoliberalismu. A dodává, že pokud u kormidla „budou lidi, kteří mají zájem něco udělat pro zemi, tak to bude fungovat skvěle“. Ne, to nejsou jen odlesky upadajícího starého režimu, ale i zbrusu nových variant upadajících režimů současných: právě tak si dnes ve Francii zdůvodňují přeběhlíci zprava i zleva svůj úprk k „prezidentské většině“ Emmanuela Macrona, která de facto zrušila politický pluralismus.

Snící papež

Jak jinak než přiznat barvu? „Strany nejsou klíčové“, je třeba zavést „většinový systém“, aby „pak věci měly spád,“ konstatuje Andrej Babiš. Když potřebujeme něco změnit, doplňuje, „je koaliční vláda problém, protože každá strana prosazuje jen svoji politiku“. Každá strana něčemu straní, jen si to představme! Velkouzenář si je vědom, že dneska lze posvátnou krávu pluralismu veřejně vyudit v komíně, protože každý ví, že sociální zájmy, kvůli kterým kdysi strany vznikly, jsou jimi spravovány neřádně. A patří už k všeobecnému vzdělání, že – pravil šéf Agrofertu – „strany si na levici a pravici jen hrají, a když sedí ve vládě, tak mají stejný program, který se točí kolem mocenských zájmů a kšeftů“. Co tedy miliardář – bezpochyby nemající žádné zájmy a kšefty – navrhuje? Aby se už levice konečně stala levicí a nebyla tu jen ta věčná nejpravicovatější pravice s drzým čelem širším poplužního dvora? Nikoli, usnesl se, že hnutí ANO bude jedním i druhým, pravicí i levicí. „Nechceme oslovit jen některé sociální vrstvy, chceme oslovit všechny občany od podnikatelů, kterým chci snížit daně, po seniory, kterým by se měly zvýšit důchody.“ Tedy opět se nové spojuje se starým a nespravedlivá třídní struktura má být zakryta nikoli v ústavě zakotvené vedoucí úloze jedné strany, nikoli předstíráním střetu sociálních zájmů mezi stranickými sekretariáty s pravolevými fasádami, ale teď už rovnou totalitním velkým kapitálem, jenž shůry žehná lidu veškerému. Jak napsal integrální katolík Karel Schulz v románu Kámen a bolest o jedinečném papežském gestu k věřícím davům na Svatopetrském náměstí: „Dokud tyto paže byly rozpjaty, lid vítězil. Tak jest psáno.“

Snící, ba zdánlivě blouznící nepolitik Andrej Babiš navazuje tu na staré archetypy, zažrané obyčeje, podmíněné reflexy. Starý režim nikdy nebyl bez jakékoli sociální opory, bez statusového výtahu pro statisíce a miliony lidí, kteří ideologii „celku“ proti „partikulárním zájmům“ vnímali jako hodnotu – a která hodnotou je, pokud není jen ideologií, převráceným obrazem reálných sociálních zlomenin. Listopad 1989 právě proto přivál tehdy všeobecně přijímané a skutečně mobilizační heslo „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“. OF nebylo samozřejmě pro všechny, a to od samého začátku. Za jinak stejných podmínek jde lid pokaždé jen z chomoutu do chomoutu, zatímco jeho vůdci vždycky jen z jedněch klimatizovaných kanceláří do druhých – až na pár obětních beránků a těch, kteří pod zubem času odejdou na zasloužený odpočinek, do penze nebo na hřbitov. Ale proč by Babiš nenavázal na vlnu demokratických revolučních aspirací a masových iluzí za posledních více než pětadvacet let, ba za celé století? Strany jsou pro straníky, Babiš je pro všechny…

Sorry jako

Také ovšem je Babiš – to se samo sebou rozumí – pro všechny strany. Jistěže se podbízí dobovým fobiím a averzím. Byl přece dávno za uzavření Evropy na vnějších hranicích před migranty a proti rozmísťovacím eurokvótám. Činil tak stejně zarputile jako nový volební lídr sociálních demokratů Lubomír Zaorálek, komunisté a celá pravice. Všechny manažery a podnikatele ve skutečnosti oslovil „státem jako firmou“. Lidovci jsou jistě uhranuti „státem jako rodinou“. A všichni samostatně výdělečně činí jeho snem o spojení obojího: podporou rodinných firem ve státě, jejž řídí neúplatný, protože sdostatek bohatý patriarcha.

Sotva by bylo možné si představit silnější koaliční potenciál. Kdyby jen na něj ostatní lídři tolik nežárlili, protože Babišovo snění a ozvučnost, které má, je prastarým mocenským snem jich samotných. Bojí se ovšem jeho individualistické nevypočitatelnosti, naivity a dost možná upřímného fachidiotismu. Neboť všichni – politikové i voliči – znají trháky odnepaměti vyráběné hollywoodskými studii, které točily miliardy v příbězích o osamělých hrdinech potírajících zkorumpovaný systém. Na plátnech a obrazovkách bylo to neškodné, ba úlevné, v politice a vládách hrozí však z takových story katastrofa. Co když se Babiš vžil do role, když říká: „… chci bojovat proti těm korupčním systémům a vlivovým skupinám, které si zprivatizovaly stát a odstranily mě z vlády, protože jsem ohrožoval jejich kšefty.“ Na konci filmu vždycky byla honička s přestřelkou a benzínky explodovaly v oranžových hřibech. Co když ten pán neví, že to v tom bijáku bylo jenom „jako“. Že demokracie je diskuse. A že na upadajícím shnilém systému se díky kompromisům a politické kultuře ani chlup nesmí pohnout?

Andrej Babiš voliče prosí v plurálu majestatiku: „… chtěli bychom lidi poprosit, aby nám dali šanci předvést, že se kabinet dá řídit a že může fungovat jinak, než fungovaly vlády od revoluce, tedy ve prospěch občanů.“ Pozor! Tady se obyvatelstvu přímo sděluje, že vlády od revoluce ve prospěch občanů nefungovaly. Povaha „revoluce“ je otevřeně pojmenována jedním z jejích hlavních vítězů, který spoléhá na širokou lidovou podporu, irituje valnou část politické elity a předpokládá, že se proti němu vytvoří široká koalice. Naplňuje se tím bezděčně základní prvek všech dějinami prověřených definic revoluční situace: vládnoucí třída je ostře rozdělena v názoru, jak dál postupovat v reprodukci systému. A to platí nejen pro Česko, ale třeba i pro Francii, pro Spojené státy americké i pro pukající Evropu. Doma ještě uvidíme, zda nám Babiš předvede jenom další hollywoodský film s komerčním názvem Sorry jako. Anebo skutečné drama.

Autor je politický komentátor.

 

A2LARM