Čeká Donalda Trumpa trest za zničení planety?


Sabotování ochrany klimatu je výsledkem dlouholetého úsilí Spojených států.

Nyní, kdy je jisté, že USA z rozhodnutí Donalda Trumpa odstupují od Pařížské dohody o klimatu, a kdy se ekologické hnutí vcelku pochopitelně mobilizuje na protest proti dalšímu dystopickému zvratu, nastal čas podívat se pravdě do očí: prakticky všechno, co je na této věci chatrné, neuspokojivé a nedostatečné, je důsledkem lobbingu Spojených států od roku 2009.

Oslabení Pařížské dohody

Právě USA úspěšně lobbovaly za ustanovení, které zavazuje vládní organizace ke snaze udržovat oteplování pod limitem druhého stupně, a nikoliv pod pevným a mnohem bezpečnějším limitem jedenapůltého stupně. A také to byly Spojené státy, které úspěšným lobbingem docílily dohody, že si jednotlivé národy budou samy určovat, co pro udržení teplotního limitu učiní – proto pak na schůzi v Paříži vznikl závazek, který stanovil kolektivní limit pro oteplování přesahující tři stupně.

Trumpova administrativa se nikdy nedělila na ty, kteří chtěli Pařížskou dohodu smést ze stolu, a ty, kteří ji chtěli ctít. Ve skutečnosti se dělila na ty, kteří ji chtěli smést ze stolu, a ty, kteří u ní chtěli zůstat, a přitom ji zcela ignorovat.

Spojené státy s úspěchem lobbovaly i za to, aby dohoda nebrala tyto nedostatečné cíle jako závazné, což znamená, že vládní orgány se zjevně nemají čeho bát, pokud je budou ignorovat. To, že dohoda výslovně zakazuje chudým státům domáhání se náhrad za škody způsobené klimatickými pohromami, je jen další výsledek úspěšného lobbingu Spojených států. A to, že se jedná o „dohodu“ nebo „usnesení“, a nikoliv o smlouvu – což je právě to, co Trumpovi umožňuje sehrát jeho roli a nechat za sebou svět v plamenech –, je znovu důsledkem lobbingu USA.

A tak bych mohla pokračovat donekonečna. Spojeným státům v těchto zákulisních machinacích často pomáhaly takové významné ropné velmoci, jako je Saúdská Arábie. Během agresivního lobbingu za oslabení Pařížské dohody argumentovali američtí vyjednavači tím, že jakékoliv účinnější opatření by republikánská sněmovna i Senát odmítly. A to byla zřejmě pravda. Nicméně něco z tohoto procesu oslabování – především opatření zaměřená na rovnost mezi bohatými a chudými národy – bylo vedeno hlavně spíš ze zvyku, jelikož hájení amerických korporátních zájmů je v případě mezinárodního vyjednávání Spojených států vždy v popředí. Ať už byly důvody jakékoliv, konečným důsledkem je dohoda s přiměřeným teplotním cílem a nesnesitelně chabým a nedotaženým plánem pro jeho dosažení. Což je důvod, proč James Hansen, bezpochyby nejváženější klimatolog, tuto dohodu při první prezentaci nazval „opravdovým podvodem a výmyslem“, protože „tam není žádný výkon, pouze sliby“.

Odpor pokračuje

Slabý ovšem neznamená totéž, co nepoužitelný. Síla Pařížské dohody vždy spočívala v tom, jak se s ní rozhodla naložit společenská hnutí. Máme-li jasný závazek udržovat oteplování pod dva stupně Celsia, a přitom usilovat o „stanovení limitů oteplování na 1,5 stupně Celsia“, znamená to, že v globálním „rozpočtu“ oxidu uhličitého už nezbývá žádný prostor pro rozvíjení nových zásob fosilního paliva.

I bez právního vynucení se tento prostý fakt stal silným nástrojem pro hnutí brojící proti novým ropným potrubím, hydraulickému štěpení a uhelným dolům, stejně jako pro některé odvážné mladé lidi, kteří žalují vládu Spojených států za to, že selhala v ochraně jejich práva na bezpečnou budoucnost. Vlády o tomto teplotním cíli alespoň mluvily, což v mnoha zemích včetně USA (až donedávna) vystavovalo mladé lidi morálnímu a všeobecnému tlaku. Jak řekl autor a spoluzakladatel 350.org Bill McKibben v den, kdy byla Pařížská dohoda představena, světoví vůdci si nastavili „jedenapůlstupňový cíl – a my se teda zatraceně postaráme o to, aby jej dodrželi“.

Řada zemí v této strategii pokračuje bez ohledu na Trumpa. Například před několika týdny vycestovala delegace národů tichomořských ostrovů k ropným pískům v Albertě, kde se dožadovali u premiéra Justina Trudeaua, aby zastavil rozšiřování výroby tohoto palivového zdroje, který je bohatý na oxid uhličitý. Argumentovali tím, že svou neschopností udělat něco v této věci porušuje podstatu svých slov i slibů, které složil v Paříži.

Úkolem hnutí za globální klima, co se Paříže týče, byla vždy snaha přimět vládní orgány, aby se držely podstaty – a nikoliv jen slabých příslibů – Pařížské dohody. Problém je v tom, že jakmile se Trump nastěhoval do Bílého domu, bylo naprosto jasné, že Washington tomuto tlaku začíná odolávat. Hysterie nad zprávami, že Trump od dohody oficiálně odstupuje, působí díky tomu poněkud zmateně. Ať už se rozhodnutí o Pařížské dohodě vyvinulo jakkoliv, všichni víme, že odstoupení Spojených států od dohod měl Trump v plánu. Bylo to zřejmé už ve chvíli, kdy do funkce ministra zahraničí USA jmenoval Rexe Tillersona a do vedení EPA Scotta Pruitta. A ještě se to potvrdilo, když během svého prvního týdne ve funkci podepsal exekutivní příkazy týkající se ropovodů Keystone XL a Dakota Access Pipeline.

Politické divadlo

Celé měsíce jsme slýchali o údajných mocenských tahanicích mezi těmi, kdo chtěli u Pařížské dohody zůstat (Ivanka Trump, Rex Tillerson), a těmi, kdo naopak prosazovali odstoupení (Scott Pruitt, hlavní stratég Steve Bannon, samotný Donald Trump). Nicméně skutečnost, že Tillerson by se býval mohl stát hlasem „Týmu zůstat“, leccos napovídá o absurditě tohoto politického divadla.

Byly to nakonec ropné společnosti, jejichž neúnavné lobbování pomohlo zajistit, že sliby složené v Paříži postrádají jakékoliv smysluplné donucovací mechanismy. To byl důvod, proč jeden měsíc po vyjednání dohody přišla firma Exxon Mobil (s Tillersonem stále u kormidla) s reportem, v němž stálo: „Předpokládáme, že ropa, přírodní plyn a uhlí budou nadále představovat zhruba 80 procent světové poptávky“, a to v časovém rozpětí od současnosti až po rok 2040. Jako obvykle šlo o neskrývaný projev skromnosti ze strany obchodních dodavatelů. Exxon velmi dobře ví, že chceme-li mít alespoň nějakou možnost udržovat oteplování pod 1,5 až dva stupně, což je stanovený cíl Pařížské dohody, světová ekonomika by měla být v polovině století prakticky bez fosilií. Exxon však může tyto přísliby v klidu nabídnout svým investorům, jelikož dobře ví, že Pařížská dohoda nemá žádnou zavazující moc.

I proto se Tillersonova frakce v Trumpově administrativě domnívala, že by se u Pařížské dohody mohlo zůstat a současně pomalu ničit podstatu slibů USA. Tillerson totiž ví lépe než kdokoliv jiný na zemi, jak je tato dohoda z právního hlediska slabá. Ostatně jako výkonný ředitel Exxonu se o to zasloužil sám.

Je dobré vědět, že Trumpova administrativa se nikdy nedělila na ty, kteří chtěli Pařížskou dohodu smést ze stolu, a ty, kteří ji chtěli ctít. Ve skutečnosti se dělila na ty, kteří ji chtěli smést ze stolu, a ty, kteří u ní chtěli zůstat, a přitom ji zcela ignorovat. Rozdíl je pouze optický; množství vypouštěného oxidu uhličitého se ani v jednom případě nemění. Někteří sice tvrdí, že to není podstatné – že skutečné riziko v odstoupení USA spočívá v tom, že se jejich příkladu chytí další země a brzy od Pařížské dohody odstoupí všichni. Možná k tomu dojde, ale ne nutně. Trumpovo klimatické gesto totiž inspiruje jen některé státy, jako jsou třeba Kalifornie a New York.

Trest pro Trumpa?

Mimo USA to také není úplně zlé. Přechod k obnovitelné energii už pokročil v Německu a dokonce i v Číně. Ceny navíc klesají tak prudce, že celý plán pohání kupředu síla mnohem větší než Trump. Samozřejmě je stále možné, že Trumpovo odstoupení od dohody vyvolá odstupování celosvětově. Ale stejně tak je možné, že nastane pravý opak – že jiné země se pod nátlakem svých obyvatel, které Trumpovo jednání rozhořčuje ve všech ohledech, stanou ještě ambicióznějšími, pokud se USA oficiálně odtrhnou. Je dost možné, že se rozhodnou dohodu dokonce ještě posílit, když už je teď nebudou na každém kroku zpomalovat američtí zprostředkovatelé.

A pak je tu další hlas, který se čím dál častěji ozývá od společenských hnutí z celého světa – ten, který volá po ekonomických sankcích kvůli Trumpovu klimatickému vandalismu. Jejich vzkaz zní jasně: ať už to stojí v Pařížské dohodě nebo ne, pokud se jednalo o,,hlasně rozhodnetí spálit celý svět, měli byste být za to potrestáni. A mělo by to platit ve všech případech – ať už jste vláda Spojených států nebo korporace Exxon Mobil, anebo nějaké frankensteinovské spojení obou.

Návrh, aby Spojené státy musely čelit reálnému trestu za ohrožení zbytku lidstva, se ještě před rokem setkal s posměchem v kruzích státních institucí: samozřejmě, že nikdo nehodlá ohrozit své obchodní vztahy za něco tak přihlouplého, jako je planeta, kde se dá žít. Ale právě v tomto týdnu prohlásil Martin Wolf ve Financial Times, že „pokud USA odstoupí od Pařížské dohody, zbytek světa musí zvážit sankce“. Významní obchodní partneři USA mají pravděpodobně k takovému kroku ještě daleko, ale vlády nejsou jediné, kdo může uvalit ekonomické sankce za smrtící a nemorální chování. Hnutí tak mohou činit přímo, a to formou bojkotu nebo kampaně na stažení investic, namířené na vlády a korporace podle jihoafrického modelu. A to nejen na korporace s fosilními palivy, ale i na celé Trumpovo impérium. Morální domluva na Trumpa neplatí. Ekonomický tlak by ale mohl.

Autorka je novinářka.

Z anglického originálu Will Trump’s slow-mo walkaway, World in flames, behind him finally provoke consequences for planetary arson?, publikovaného na webu theintercept.com, přeložila Linda Fořtová. Redakčně upraveno.

 

A2LARM