ČEZ v rychlosti prodal sídliště Písnice


Skupina ČEZ prodala byty, kde žili bývalí zaměstnanci v důchodu. ČEZu nyní hrozí žaloby od nájemníků.

Minulý týden došlo ke dvěma událostem v oblasti bydlení. Zatímco demonstrativní obsazení prázdných budov na podporu dostupného bydlení média zaznamenala, mimo jejich zájem zůstala událost, která může mít tvrdé dopady na stovky převážně starších Pražanů. Jedná se o prodej pražského sídliště Písnice ve vlastnictví ČEZ společnosti CIB Rental, která se zabývá realitním byznysem a je údajně spjata s kauzou Panama papers. Tento obchod není jednou z mnoha transakcí, ke kterým běžně dochází. Hlavním rozdílem je jeho rozsah a politický rozměr. Dosud největší podobnou transakcí, dokonce ve středoevropském měřítku, byl nechvalně známý prodej bytů OKD se 100 tisíci nájemníky. Proti tomu se Písnice jeví jako drobnost, ale není. Sídliště, a tím spíše v Praze, se po roce 2010 neprodávají každý rok a tisícovka důchodů o žebrácké holi není zanedbatelný problém.

Péče řádného hospodáře

Na písnickém sídlišti žije přes tisíc lidí, z nichž většina celý život pracovala v různých energetických závodech. Byty, které vlastnil do roku 1993 stát, byly ČEZu přiřknuty v rámci privatizace české energetiky. Je málo známou skutečností, že mnozí nájemníci se na stavbě svých domovů fyzicky podíleli v rámci popracovních brigád, takže si je v podstatě sami z části postavili. Většina nájemníků je v současné době v důchodovém věku a počítali s tím, že ČEZ jim byty prodá tak, jak to učinil v ostatních případech. To se ale zmýlili, protože ČEZ se rozhodl celé sídliště prodat ve veřejné soutěži za účelem maximalizace zisku. Postup zdůvodnil povinností „péče řádného hospodáře“, soustředěním se na „core business“ a obavami z žalob minoritních akcionářů.

Na příkladu Písnice lze hezky demonstrovat současnou podobu kapitalismu, jehož hlavním znakem je privatizace zisků a zestátnění nákladů. ČEZ a CIB Rental shrábnou zisky a náklady na udržování nájemníků v přijatelných životních podmínkách ponese stát.

Ponechme stranou, že ČEZ se o dodržování principu řádného hospodáře v jiných obchodech příliš nezasazuje (např. pokus o nevýhodný prodej Počerad, solární akvizice, balkánské investice, opce na akcie apod.). Z tohoto pohledu je však zajímavé, že se Písnice prodává v době, kdy bylo rozhodnuto o stavbě metra. Přitom každý realiťák ví, že postavené metro zvyšuje cenu nemovitosti až o 20 procent.

Jednání ČEZu je morálně nepřijatelné. Vzhledem k tomu, že se jednalo o bývalé zaměstnance této společnosti, se postup této společnosti jeví jako krajně neetický, a to tím spíše, že ČEZ byty dostal v podstatě zadarmo. A navíc nelze zapomínat, že nájemníci si byty do určité míry sami postavili. Už tato skutečnost by měla být zohledněna při prodeji na prvním místě.

Podivné chování státu

Co je však na této věci nejvíce zarážející, je přístup státu. Ten je majoritním akcionářem a může prostřednictvím dozorčích orgánů ovlivňovat zásadní transakce, včetně prodeje písnického sídliště. Jenže stejně jako ČEZ se ministerstvo financí odvolává na zásadu řádného hospodáře a předseda vlády nedělá pro jistotu vůbec nic. Přitom by stačilo umět počítat. I když stát dostane okamžité pár set milionů ve formě dividendy, bude jej to stát ve výsledku více. Jak už bylo řečeno, většinu obyvatel tvoří lidé v důchodovém věku, kteří nejsou ekonomicky aktivní a žijí z penze. Ta jim dostačuje na placení nájmu, který je na poměrně přijatelné úrovni. V případě, že sídliště koupí realitní společnost, je naprosto jisté, že nájemníky čeká ostré zdražování. Podle nejnovějších statistických údajů se pohybuje průměrné nájemné v Praze okolo 300 korun na metr čtvereční. To by znamenalo nájemné ve výši 18 tisíc korun za šedesátimetrový byt (bez poplatků). Což je pro nízkopříjmovou domácnost při výši průměrných důchodů těžko zaplatitelné. Naštěstí ale máme sociální stát. Díky příspěvku na bydlení v lepších případech a doplatku na bydlení v těch horších se penzisté a nízkopříjmové domácnosti udrží na hranici chudoby a nespadnou do existenční bídy. Stát ale už při průměrném příspěvku 3000 korun měsíčně v dvacetiletém horizontu (což je standardní doba návratnosti investice), bude v červených číslech. Na příspěvcích tedy uhradí více, než dostane jako akcionář z dividendy. Samozřejmě, výsledek bude záležet na množství lidí pobírající dávky, nicméně nejlepší variantou pro stát může být červená nula, tedy lehký prodělek. Ponechám na čtenáři, ať posoudí výhodnost takového obchodu.

Zásadní problém ovšem není ve výši dávek, ale už v jejich potřebnosti z pohledu nájemníků. Nejedná se o potenciální běžné adresáty dávek. Naopak jde v podstatě o příslušníky střední třídy, kteří celý život pracovali (právě v ČEZu), plnili své závazky a vůbec dělali přesně to, co od nich společnost očekávala. Tváří tvář pádu do propasti chudoby nyní zjišťují, že konformistický postoj jim byl k ničemu, protože stát proti všemocnému trhu nepomůže. Jejich zkušenost se tak podobá deziluzi mnoha evropských voličů krajní pravice, která využívá situace a vytváří iluzi o řešení jejich problémů. Tradiční strany jejich problémy již dávno řešit nedokážou nebo prostě nechtějí kvůli vztahům s držiteli kapitálu. Pro českou levicovou politiku je příznačné, že jediným levicovým politikem, který se kauzou vážně zabývá, je komunistická poslankyně Marta Semelová.

Na příkladu Písnice lze hezky demonstrovat současnou podobu kapitalismu, jehož hlavním znakem je privatizace zisků a zestátnění nákladů. ČEZ a CIB Rental shrábnou zisky a náklady na udržování nájemníků v přijatelných životních podmínkách ponese stát. Však on to daňový poplatník zaplatí, i když bohužel asi ne zrovna ten, který se schovává v Panamě. Dalším oblíbeným trikem privatizátorů všeho možného je argumentace ekonomickou racionalitou privatizace (zefektivnění, eliminace korupce atd.). Při zběžném pohledu to tak vypadá, ale jak jsme si ukázali výše, nemůžeme o ekonomické racionalitě kroku z hlediska státu hovořit.

Poslední šance

Nájemníci nicméně nesložili ruce do klína, založili spolek a asertivně hájí své zájmy. Skoro každý týden pořádají na pražské poměry velké demonstrace, aniž by se jim ale média, ve kterých je mimochodem ČEZ významným inzerentem, jakkoliv věnovala. Je osvěžující v roztříštěné české společnosti, nenávidící vše kolektivní od odborářů přes squattery až po ekology, vidět kolektivní obhajobu zájmů. Nejsou to političtí aktivisté či lidé, kteří si účast na protestech zvolili jako životní styl. Jde jen o přirozenou aktivitu „normálních“ lidí všech profesí, kteří bojují o domovy, kde vyrostli, vychovali své děti a kde chtějí prožít své stáří.

Nájemníci podali tzv. určovací žaloby, podle kterých byla privatizace v devadesátých létech nezákonná a byty a bytové domy patří stále státu. ČEZ tváří tvář podaným žalobám ale transakci nezarazil, naopak vše urychlil, „aby se to stihlo“, a v pátek definitivně prodal byty účastníkovi soutěže, který navíc podal poměrně nízkou nabídku. Nájemníky tak čeká dlouhá právní bitva. Jediné, co by v této chvíli potřebovali, je pomoc státu, nejlépe tím, že se k žalobám připojí. Je otázka, kdy státu dojde, že má hájit své zájmy i oprávněné zájmy svých občanů.

Autor je právník.

 

A2LARM