Deník Guardian přinesl o víkendu informaci, že ve Středozemním moři došlo k útoku na jednu z lodí humanitární organizace SOS Méditarenée. Ze zprávy není příliš jasné, co se přesně stalo, ale k útoku se hrdě a nahlas přihlásilo tzv. identitářské hnutí se svým projektem „Defend Europe“. Na akci se podařilo vybrat ve veřejné sbírce neuvěřitelných 50 tisíc liber. Tentokrát se pravděpodobně jednalo jenom o znemožnění záchranné operace, a ne o přímý útok na pracovníky humanitárních organizací – jenže i „pouhé“ znemožnění práce může znamenat stovky zmařených životů. Identitářské hnutí, šikovně maskované za skupinu mladých angažovaných mileniálů, tak ukázalo svou pravou tvář. Jeho představitelé mohou stokrát tvrdit, že nejsou rasisté ani neonacisté a že jim jde prostě o tradiční hodnoty a zachování evropských národů – jenže lhostejné přihlížení tomu, jak se lidé topí, mezi tradiční evropské hodnoty opravdu nepatří. Je to krystalicky čistý a odporný rasismus, zabalený do vzletných řečí, a o to víc nebezpečný.
Neziskovky vinu nenesou
Záchranné operace ve Středozemním moři probíhají ve větším měřítku od poloviny roku 2015 a jejich princip je jednoduchý – lodě organizací, jako jsou Lékaři bez hranic nebo právě SOS Méditaranée, křižují mezinárodní vody a hledají čluny s migranty, které na moře vysílají pašeráci, nejčastěji od libyjských břehů. Na lodích, které najdou, jsou často lidé na pokraji smrti žízní a vyčerpáním, v gumovém člunu s motorem, kterému dávno došlo palivo, v počtech, které násobně převyšují kapacitu plavidel. Pokud by byli necháni napospas osudu, docela jistě by se utopili – pašerákům nezáleží na tom, zda svoje „pasažéry“ bezpečně dopraví, stačí jim zkasírovat požadovanou částku. Lékaři bez hranic uvádějí, že od začátku svého působení ve Středozemním moři takto zachránili zhruba 22 500 životů.
Formuje se jakési internacionální antimodernistické, nacionalistické hnutí, které spojuje především identifikace společného nepřítele – tím jsou ve zkratce imigranti, islám a progresivní levice.
Podobné operace založené na principu „search-and-rescue“ prováděla do loňska i italská vláda za podpory Evropské unie – záchranný program Mare Nostrum ale přestal být financován a změnil se ve spíše „obranný“ program Triton, který je navíc zoufale podfinancovaný. Lodě, které nyní záchranné operace ve Středozemním moři provozují, tedy patří téměř výhradně humanitárním organizacím financovaným z individuálních příspěvků – Lékaři bez hranic se dokonce loni vzdali možnosti čerpat Evropské fondyna znamení nesouhlasu s migrační a azylovou politikou EU.
Určitě nelze tvrdit, že je současná situace prostá morálních dilemat. Lidé, kteří obviňují humanitární organizace z toho, že vlastně motivují lidi, aby se na moře vydali, protože vědí, že mají větší šanci přežít, nejsou možná zase tak daleko od pravdy. Ano, když vím, že mi někdo pomůže, budu mít více odvahy riskovat. Někteří pak ovšem neváhají dodat, že zachránci jsou vlastně zodpovědní i za to, že lidé umírají, protože si na tom staví jakýsi „byznys“. Situace je samozřejmě složitější, protože tím, kdo skutečně lodě na moře posílá a slibuje lidem nemožné, jsou pašeráci, a ne humanitární organizace. Zkušenost s pašeráckou bezskrupulózností učinili i čeští dobrovolníci na Lesbu, kteří se dostali do konfrontace s uprchlíky ohledně kvality oblečení, které jim bylo nabídnuto výměnou za mokré věci, jež měli na sobě – ukázalo se totiž, že pašeráci lidem tvrdí, že dobrovolnická pomoc, která na ně čeká na druhé straně, je součástí „balíčku služeb“, které si u nich migranti „předplatí“. Obvinění humanitárních organizací z přímé spolupráce s pašeráky se každopádně zatím nepovedlo prokázat, a zůstává tak v rovině pomluv a hoaxů. Jediným prokazatelným faktem je, že pašerácké sítě parazitují jak na lidském neštěstí, tak na práci těch, kteří se ho snaží v rámci možnosti zmírnit.
Občas se v diskusi objeví i absurdní argument, že záchranné operace jsou v pořádku, pokud jsou lidé z vody vyloveni a následně dopraveni „tam, odkud přišli“. Každému s minimální znalostí faktů však musí být jasné, že je to nejenom nelidské a kruté, ale také nemožné – o deportacích a návratech rozhodují úředníci v cílových zemích, nikoliv lidé na lodích a (zatím, díkybohu) není prostě možné někoho jen tak vrátit, odkud přišel, aniž by se předtím prověřila možnost získat azyl (ačkoli v praxi se ale děje leccos a Evropa v dodržování Ženevské konvence selhává na plné čáře – ale to by bylo na jiný článek). Dovézt migranty zpátky do Libye by bylo prostě porušením mezinárodních dohod.
Proč se tedy hněv identitářů a jiných „vůbec-ne-nacistických“ skupinek obrací proti lidem, kteří zachraňují lidské životy, a ne na ty, kteří celou situaci způsobili – tedy právě na pašeráky? Potažmo na evropské politiky, kteří nejsou schopni pašerácké sítě rozbít a nejsou schopni nabídnout migrantům legální cesty, aby se na moře nemuseli vůbec vydávat?
Náckové v moderním kabátě
Je možné pochopit, že lidé mají z uprchlíků obavy a že prostě řeknou „ne“ všem příchozím – na stavu všeobecné paniky se ostatně podílejí jak média, tak politici, kteří z milionu příchozích na půlmiliardový kontinent udělali „tsunami“. Hůř už se chápe lhostejné přihlížení tomu, jak někdo jiný trpí. Co ale pochopit nelze a je to potřeba okamžitě a nahlas odmítnout, je cílená agrese vůči těm, kterým utrpení lhostejné není. Ta nemá s obranou jakýchkoliv tradičních hodnot společného vůbec nic a není prostě vysvětlitelná ničím – pokud tedy za tradiční evropskou hodnotu nepovažujeme holocaust.
A tím se nejspíš dostáváme k jádru věci. Identitářské hnutí se zaštiťuje nutností bránit Evropu tak, jak ji známe, a své de facto teroristické sklony vysvětluje tím, že pokud se nezasáhne nyní, budoucnost Evropy je ohrožená pro všechny. Guardian ovšem také upozorňuje, že na člunu v rámci akce „Defend Europe“ byla také vlivná kanadská ultrapravicová novinářka Lauren Southern, a na to, že mnohé evropské identitářské skupiny pořádaly akce na podporu Donalda Trumpa a obecně mají blízko k americkému alt-right směru, jehož představitelem je třeba Milo Yiannopoulos nebo další lidé stojící za serverem Breitbart. Formuje se tedy jakési internacionální antimodernistické, nacionalistické hnutí, které spojuje především identifikace společného nepřítele – tím jsou ve zkratce imigranti, islám a progresivní levice.
Akce, jakou je „Defend Europe“, však ukazují, že za zástěrkou hnutí mladých naštvaných lidí se ve skutečnosti schovává velmi nepěkný mix xenofobie, rasismu a neonacismu. Mohlo by se nad tím mávnout rukou, protože náckové tu byli vždycky, a tedy nejde o nic nového – jenže tihle neonacisté v moderním kabátě mají podporu prezidenta nejmocnějšího státu planety a mnoha dalších politiků, což jim dodalo odvahu vyrazit do otevřeného boje. Je nejvyšší čas se jim co nejhlasitěji postavit.
Autorka je sociální antropoložka.