Postupné, již mnoho let trvající hnědnutí české společnosti zpestřilo ve středu vedení České strany sociálnědemokratické skokem, který legitimizuje zdejší krajní pravici jako přijatelnou demokratickou sílu. Tak je možno chápat rozhodnutí Bohuslava Sobotky a politického grémia ČSSD předat štafetu předsednictví strany Milanu Chovancovi.
Česká údajná levice, složená z národněsocialistické části ČSSD a jejích vlivových kmotrů, dále z komunistů a Miloše Zemana a jeho „dvora“, by měla být v evropském kontextu srovnávána s krajně pravicovými stranami, například Alternativou pro Německo nebo francouzskou Národní frontou. Tyto strany, které tam krajní levice, a levice vůbec, často nepřesně označuje za fašistické, jsou ve srovnání s převažujícím Chovancovým křídlem ČSSD ohledně vztahu k uprchlíkům a k cizincům učiněnými dobráky. Mnohem vstřícnější než ČSSD či KSČM jsou i k Evropské unii.
Lubomír Zaorálek, jmenovaný grémiem do funkce volebního „lídra“, předem slíbil, že vyvodí z případného volebního neúspěchu v říjnu osobní odpovědnost, tedy jen vlastní odpovědnost. Na sociálnědemokratické legitimizaci krajně pravicového obratu už Zaorálek ale nic nezmění, i když je to, na rozdíl od Chovance, přece jen sociální demokrat. V Chovancově straně Zaorálek propadne nejpozději při mimořádném sjezdu, jehož konání slibuje Chovanec na dobu hned po volbách.
Chovanec není demokrat
Potíž však není v tom, že Chovanec není svými názory, založením a životními postoji sociální demokrat, nebo, řečeno obecněji, že to není člověk patřící k politické levici. Je v tom, že Chovanec není demokrat. Zdá se, že ani nechápe, co to znamená být sociálním demokratem. V tom je na jedné lodi s Andrejem Babišem, který jen nerad připustil, že absencí demokracie se už nemůže chvástat. Prostě musí jen mlčet.
V Chovancově straně Zaorálek propadne nejpozději při mimořádném sjezdu, jehož konání slibuje Chovanec na dobu hned po volbách.
V době svého západočeského hejtmanátu spolu se svým jihočeským kolegou a spojencem Jiřím Zimolou prosazoval Chovanec co nejméně regulované podnikání v šumavském národním parku a energicky, spolu s obchodníky se dřevem, „bojoval proti kůrovci“. V politických kruzích připomínají Chovancovu roli po lánské schůzce v roce 2013, kdy na přeběhnutí od Miloše Zemana k Bohuslavu Sobotkovi založil v ČSSD svoji politickou kariéru.
Chovanec je také bakalářem „obojího práva“, rozuměj: práva karlovarského i plzeňského. Tuto jeho odiplomovanou kompetenci hezky ilustruje jeho rozhodnutí, že titulu bakalář nebude po skandálech se studiem západočeských práv raději užívat. Přesto na svém profilu na webové stránce Vlády České republiky ještě dnes (16. 6. 2017) uvádí, že „vystudoval Západočeskou univerzita v Plzni“ (do slova a do písmene, včetně té mluvnické chyby). Podle právního názoru bakaláře Chovance záleží hodnověrnost jeho diplomu jen na momentální vůli nositele diplomu akademický titul užívat. Chovanec kromě toho neumí žádný cizí jazyk, jednou se tím dokonce veřejně i chlubil (na rozdíl od Bohuslava Sobotky, který se za svou neznalost cizích jazyků aspoň stydí). Chovancova účast na zasedáních rady EU pro vnitro nemůže tak být plnohodnotná, z hovorů v kuloárech je vyloučen. Je to trapné.
Češi proti kvótám a proti všem
Chovanec zcela kryl ředitele odboru azylové politiky ministerstva vnitra Tomáše Haišmana při zadržování migrantů (včetně uprchlíků) a jejich dětí, v „detenčních“ zařízeních (tak se jim všeobecně, byť nesprávně říká). Toto zadržování bylo v rozporu jak s mezinárodním právem, tak právem EU (Dublin III), jak o tom rozhodl – bohužel až dodatečně – Soudní dvůr EU v Lucemburku. V členských státech Unie bylo přitom takové zadržování výjimkou, stejně jako těžkooděnci u výdaje stravy a odírání uprchlíků o jejich poslední peníze.
Xenofobní korunu tomu Chovanec nasadil, když v české vládě prosadil usnesení, zprvu utajované, že ČR do konce letošního září – do termínu, který určuje rozhodnutí Parlamentu a Rady EU, a to podle lisabonské smlouvy, Českou republikou ratifikované a pro ni závazné – nepřijme z Řecka a Itálie už žádného uprchlíka. Nebudeme se už hrbit, usoudil Chovanec, a svůj odpor vůči „nefunkčním“ kvótám a ještě víc vůči zasahování EU do vnitřních záležitostí suverénní České republiky vyjádříme otevřeně, proti všem.
Tomuto hrdému a odvážnému postoji tleská otevřeně protievropská část ODS a také „K“SČM, (to „K“ píšu raději s uvozovkami), kde je nejhlasitější poslankyně ODS Jana Černochová. Nejen protiunijní pravice, nýbrž ještě více Milan Chovanec, Miloš Zeman, Stanislav Křeček a sociálnědemokratičtí kmotři, tvářící se jako levice, se zasloužili o zhnědnutí české společnosti, o její nacionalismus a růst odporu vůči EU. Je to kontinuální vývoj, česká „levice“ s kořeny v germanofobních postojích Edvarda Beneše byla vždy národně-sociální a nacionalistická, a vůbec nechápala, proč ji mimo českou kotlinu a moravské úvaly nikdo v Evropě za levici neuznává. Ještě že byl nedávno v Praze předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker (křesťanský sociál střihu Angely Merkelové) a přesvědčil se osobně, že ne všichni občané ČR trpí ustrašenou xenofobií, jak by se mohlo zdát z vládních prohlášení a ze zdejších mainstreamových médií. Tato Junckerova zkušenost přispěla i k zahájení řízení proti ČR ve věci jejího provokativního odporu k relokaci běženců, které jsem uvítal. Během něho se ukáže, že závazky dané dobrovolně ratifikovanými smlouvami je záhodno plnit.
Krajně pravicové povahy je i Chovancovo prosazování ozbrojování místních „vlastenců“, které by mohlo vést k zakládání oddílů domobrany. Jde pochopitelně především o obchod se zbraněmi a s válkou. Při snaze přijmout ústavní zákon v tomto smyslu a podat na EU k evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku žalobu proti již platné antiteroristické směrnici EU, regulující držení střelných zbraní a obchodování s nimi, využívá Chovanec i své erudice, získané vzděláním v obojím právu.
Komunikace versus hodnoty
Novináři a politici často kritizují ČSSD, že problémy nedostatečně vysvětluje, že špatně komunikuje s voliči a že opomíjí „levicová“ témata, dokonce i ta, která už zdárně řešila ku prospěchu chudší části obyvatelstva. To je ale okrajové, horší je, že ČSSD již léta mlčí o tom, jaké jsou tradiční sociálnědemokratické hodnoty a jaké jsou hodnoty nové. Neposkytuje ani informace o diskusích o hodnotách ve stranách sociálnědemokratických, socialistických a labouristických v Evropě a ve světě. Všude se přece o tom mluví veřejně.
„Levicová“ témata a schopnost problémy veřejnosti vysvětlovat jsou jistě důležité. Ještě důležitější je však stálá stranická diskuse, otevřená i nestraníkům. Cožpak ale ČSSD veřejně, nebo aspoň „komorně“, debatuje o českém tradičním sexismu, o překonávání paternalismu při výchově dětí nebo o výhledech jaderné energetiky a o energii z obnovitelných zdrojů? To poslední není možné, protože by se vlivné skupiny betonářů zlobily.
Když Andrej Babiš podmínil svou účast ve vládě odložením diskuse o přechod z koruny na euro (k němuž se ČR smluvně zavázala), byla podle ČSSD, do té doby poměrně proevropské, diskuse na toto téma vyloučena. Se situací, že ve vícerychlostní Evropské unii po letošních volbách ve Francii a v Německu ujede České republice (na rozdíl od Slovenska) vlak „tvrdého jádra“, se už mezitím větší část ČSSD smířila. Nedá se už nic dělat.
Autor je novinář.