Lúzři z různých kultur se navzájem inspirují k terorismu


Teroristé útočící na „islámské hordy“ i „dekadentní západ“ se mohou inspirovat od sebe navzájem bez ohledu na ideologii, v jejímž jménu se vraždí.

Hned poté co média přinesla detaily o Darrenu Osborneovi, podezřelém ze spáchání útoku poblíž mešity v londýnském parku Finsbury, se rozeběhly spekulace o jeho duševním stavu a rodinném zázemí. Osborne, sedmačtyřicetiletý obyvatel waleského Cardiffu, zadržený poté, co dodávkou najel do chodců před místní mešitou, z nichž deset zranil a jednoho zabil, sice při útoku vykřikoval: „Chci zabít všechny muslimy!“ Vyšlo ale také najevo, že se nedávno rozešel s manželkou a podle všeho rozchod nesl velmi těžce. Rozpad manželství a Osborneovy rodinné poměry se staly pro některá nejen česká media klíčové. Jako by v případě, kdy podezřelým z útoku, který policie vyšetřuje jako teroristický, je bílý islamofob, hrála psychická nevyrovnanost zásadní roli. Konstatování, že kdyby útočník křičel „Alláh akbar!“, rodinné vazby by nejspíš média tolik nezajímaly, je skoro banální. Obtížnost definování terorismu, který v posledních letech řádí v Evropě, má ale hlubší kořeny.

Osamělí radikálové

Osborne se nikdy dřív neobjevil v hledáčku policie ani tajných služeb. Jeho jediné známé napojení na islamofobní scénu je, že prostřednictvím svého učtu na Twittteru sledoval představitele krajně pravicové strany Britain First. A to je na zařazení Osbornea jako typického pravicového militanta přece jen trochu málo. Na druhou stranu, někdy i tohle jako by stačilo k odstartování tzv. radikalizace. Jedná se o takřka alchymistický termín, kterým americké protiteroristické agentury označují přeměnu člověka v sympatizanta globálního džihádismu. Právě na internetu se podle všeho „radikalizovali“ například pachatelé bombového útoku na bostonský maraton, při němž v dubnu 2013 zahynuli tři lidé a desítky dalších byly zraněny. Útočníci, bratři Džochar a Tamerlan Carnajevovi, neměli spojení s žádnou teroristickou skupinu. Zato horlivě navštěvovali propagandistické weby al-Káidy, kde našli i návod na podomácku vyrobené výbušniny, které použili. Minulost staršího z bratrů Tamerlana, který vše inicioval, byla po atentátu podrobně zkoumána. V zásadě se ale nijak neodlišoval od mnoha jiných mladých mužů, kteří mají problém zapadnout. Vzhledem k absenci napojení na organizované teroristické sítě se zdá, že právě jeho problém zapadnout stál za Tamerlanovou „konverzí“ k terorismu. Nakonec není náhoda, že teroristy, ať už džihádistickými nebo jinými, se většinou stávají lidé do třiceti let. Mládí je nejen předpokladem ochoty položit za své ideály život, ale také dobou nejistoty a zranitelnosti, která radikální řešení činí smysluplnějším. A také dobou, kdy člověk nejspíš ztotožní svá osobní trápení s problémy světa a spojí řešení jednoho s tím druhým.

Teroristé „bez sítě“, ovšem „na síti“ inspirovaní, kteří do značné míry řeší osobní problémy jako politické jsou daleko nevypočitatelnější než klasické organizace a v něčem se příliš neliší od masových vrahů, a to i na rovině motivace.

V tom je sedmačtyřicetiletý Osborne anomálií, ale ne osamocenou. Je to jen pár měsíců, co dvaapadesátiletý Khalid Masood najel v londýnském Westminsteru autem do davu. Poté co zranil padesát lidi, z toho čtyři smrtelně, zaútočil nožem na neozbrojeného policistu. Nakonec byl policií zastřelen. Dlužno podotknout, že Osbornea před podobným osudem, ovšem z rukou rozzuřeného davu, zachránil imám mešity Mohammed Mahmoud. Útočník ve Westminsteru Khalid Masood se narodil jako Adrian Russell Elms. Před svou konverzí k islámu v roce 2005 byl několikrát ve vězení za násilné trestné činy a měl také problémy s drogami. Podobně jako Osborne a Carnajevové jednal Masood sám, bez spojení s teroristickými organizacemi, jimž lze nanejvýš, jak se policie vyjádřila, připsat „inspiraci“ jeho činu.

Teroristický kruh

Útok pomocí automobilu, společný pro Osbornea a Masooda, bude nejspíš i dál figurovat v arzenálu podobných osamělých teroristů. Ale nejen těch. Je neodmyslitelně spjat i s nejznámější českou masovou vražedkyní Olgou Hepnarovou. Ta v roce 1973 nákladním autem najela na tramvajovou zastávku a zabila osm lidí. Hepnarová by nicméně nezapadla do typologií terorismu – a to vcelku z dobrých důvodů. V jiných případech ale bývá rozlišení „obyčejných vrahů“ od teroristů obtížné. Třeba v případě dvojice, která v USA spáchala  během října 2002 sérii sniperských útoků a zanechala za sebou sedmnáct mrtvých a deset zraněných.  U dvaačtyřicetiletého bývalého vojáka Johna Allena Muhammada, hrála ve vypjaté atmosféře po 11. září roli jeho příslušnost k organizaci Nation of Islam. Mladší z dvojice, sedmnáctiletý Lee Boyd Malvo, zase ve vězení blouznil o tom, že s partnerem vedli džihád proti USA. Vyšetřovatelé nicméně pracovali spíš s verzí, že Muhammad měl v úmyslu maskovat vraždu své ex-manželky řáděním sériového vraha.

Kdo ví, jak by sám Lee Boyd Malvo vražednou sérii interpretoval v dnešní době, kdy se Islámský stát hlásí k útokům v Evropě, bez ohledu na to, jestli na nich měl nějaký podíl – za svého „vojáka“ nakonec označil i Masooda. Jakkoli se jedná o účelovou manipulaci mediálním prostorem, má svůj odraz v bezradné západní reakci, která pro vypořádání se s fenoménem osamělých džihádistů typu Masooda vlastně přijímá představu všeprostupující teroristické „inspirace“.

O inspiraci se nepochybně jedná. Jak ale ukazuje Darren Osborne, který útočil na lidi shromážděné u mešity, nemusí vždy souviset pouze s propagandou globálních džihádistů. Dnešní situace dost připomíná japonský film Suicide Circle (Jisatsu Sākuru, 2001). V něm se po iniciačním skoku padesáti čtyř školaček pod vlak metra zemí šíří doslova epidemie sebevražd. Úřady jsou zoufalé a policie pátrá po tajemném iniciátorovi, vyšetřování ale nikam nevede, sebevraždy nepřestávají a zdá se, že za nimi ve skutečnosti žádná konkrétní síla nestojí a jde o geometrickou řadu „inspirací“. Film reaguje na problémy japonské společnosti, překvapivě přesně ale vystihuje i povahu terorismu v současné Evropě. Ten se obejde bez rozsáhlé konspirativní organizace, která by teror řídila. Mediální nepřehlédnutelnost globálního džihádismu jako politicky relevantního vyzyvatele stávajícího řádu stačí k tomu, aby „verbovala“ nové bojovníky. Džihádismus se tak stává na jednu stranu „inspirací“, o níž mluví britská policie. Na druhou ale také prostě kódem, jejž mohou ti, kteří trpí nějakou křivdou, frustrací nebo prožívají životní krizi, využít jako nástroj, jak se se svou situací vypořádat. A týká se to nejen Khalida Masooda nebo bratrů Carnajevových, ale paradoxně i Darrena Osbornea.

Na síti, ale bez sítě

Tento typ teroru, který nejspíš nebyl myslitelný v předinternetové éře, do značné míry rozmlžuje pojem terorismus. Jestliže dřív se rysy jako organizace, konkrétní ideologie nebo trochu promyšlená strategie zdály od terorismu neoddělitelné, dnes se čím dál častěji objevují osamělí útočníci, kteří do terorismu prostě naskakují jako do rozjetého vlaku. Teroristé „bez sítě“, ovšem „na síti“ inspirovaní, kteří do značné míry řeší osobní problémy jako politické jsou daleko nevypočitatelnější než klasické organizace a v něčem se příliš neliší od masových vrahů, a to i na rovině motivace. Kdyby Anders Breivik nesepsal svůj několikatisícistránkový manifest a odmítl ke svému činu vypovídat, nebyl by z něj terorista, ale masový vrah. Kdyby naopak Charles Whitman nebo střelci na střední škole v Columbine přišli s politickým prohlášením, byli by z nich teroristé. Do jaké míry se ale v situaci osobní frustrace a jejího násilného řešení může stát lákavým přijetí kódu, který se intenzivní medializací stává všudypřítomným?

Osborneův útok je nebezpečný v tom, že spirála odvetného teroru mířící na evropské muslimy může zafungovat lépe než sebepropracovanější propaganda Islámského státu v době jeho největší slávy. Pocit ohrožení se může stát stejně účinným náborářem, jakého získala ve své době IRA v krvavém zákroku britských výsadkářů na pokojnou demonstraci v Severním Irsku. K Osborneově motivaci nejspíš přispělo budování atmosféry „střetu civilizací“ v evropských zemích. A možná i jeho zpackané manželství. Hlavně je ale jasným signálem, že teroristická „inspirace“ není rozhodně výsadou neevropských kultur.

Autor je redaktor kulturního čtrnáctideníku A2.

 

A2LARM