Neoliberalismus ničí naši demokracii


Rozhovor s Noamem Chomským o populismu a o tom, jak elity na obou stranách politického spektra rozkládají demokracii.

Rádi bychom od vás slyšeli vysvětlení, v jaké situaci se právě nachází svět. Existuje k tomu stručné shrnutí Noama Chomského?

Stručné shrnutí?

Ano.

Podle mě se to dá stručně shrnout tak, že když se podíváte na historii od druhé světové války, děje se něco velmi důležitého. Za prvé, člověk vytvořil dva nástroje, kterými lze ukončit existenci lidského druhu – nebo aspoň organizovanou existenci. Jeden z nich je dobře známý. Vlastně oba jsou už nyní známé. Druhá světová válka skončila použitím jaderných zbraní. To bylo jasné už 6. srpna 1945. Byl to den, který si velmi dobře vybavuji. Bylo jasné, že technologie se brzy vyvinou do té míry, že to povede ke smrtelné pohromě. Vědci to velmi dobře věděli.

V roce 1947 představil časopis Bulletin of Atomic Scientists své slavné „hodiny soudného dne“. Víte, jak blízko byla tehdy minutová ručička k půlnoci? Hodiny začaly tikat sedm minut před půlnocí. Kolem roku 1953 se k půlnoci posunuly o dvě minuty. To byl rok, kdy USA a SSSR nechaly vybouchnout vodíkové pumy. Zároveň na konci druhé světové války svět vstoupil do nové geologické éry. Ta se dnes nazývá antropocén – jde o epochu, v níž lidé mají závažný, vlastně skoro až ničivý vliv na životní prostředí. Hodiny soudného dne se pak znovu posunuly v roce 2015 a poté v roce 2016. Ihned po Trumpově volebním vítězství letos na konci ledna se hodiny zase posunuly na dvě a půl minuty před půlnocí. To je od roku 1953 k půlnoci nejblíž. Takže tu máme dvě existenciální hrozby pro lidstvo, které jsme si vytvořili.

A to není vše. Je tu ještě třetí věc. Začátkem sedmdesátých let jsme se pustili do odstraňování, nebo alespoň oslabování hlavní překážky těchto hrozeb. To se nazývá neoliberalismus. V té době totiž proběhl rozchod s érou, kterou někteří nazývají „regulovaný kapitalismus“, tedy padesátá a šedesátá léta, období rovnostářského růstu, spousty pokroků v oblasti sociální spravedlnosti a podobně.

Šlo o éru sociální demokracie…

Někdy se tomu říká „zlatý věk moderního kapitalismu“. To se změnilo v sedmdesátých letech. Přišla neoliberální éra, v níž žijeme dodnes. A když se sám sebe zeptáte, co je tato éra vlastně zač, jejím klíčovým principem je podrývání mechanismů společenské solidarity a vzájemné podpory a omezování vstupu veřejnosti do politiky. Jenže tak se tomu oficiálně neříká. Oficiální název je „svoboda“. Jenže tahle „svoboda“ znamená podřizovat se rozhodnutí koncentrované, neprůhledné, soukromé moci. To je její pravý význam. Vládní nebo jiné instituce, které by umožnily lidem podílet se na rozhodování, jsou systematicky oslabovány. Margaret Thatcherová to docela pěkně vyjádřila, když řekla, že „společnost neexistuje, existují jen jedinci“.

Od druhé světové války máme k dispozici dva způsoby, jak zničit svět. V éře neoliberalismu jsme zlikvidovali způsob, jak s nimi zacházet. To nás drží v kleštích.

Thatcherová vlastně jen parafrázovala Marxe – i když určitě nevědomky. Marx totiž prohlásil, že „útlak dělá ze společnosti pytel brambor, pouhé jednotlivce, beztvarý shluk, který se nedokáže sjednotit v činech“. On to tehdy samozřejmě odsuzoval. Pro Thatcherovou to však představuje ideál – a právě to je neoliberalismus. Ničíme nebo podrýváme vládnoucí mechanismy, které alespoň v principu umožňují lidem účast na rozhodování, dokud je společnost demokratická. Takže je oslabíte, podryjete odbory a zbude vám pytel brambor. A mezitím delegujete rozhodovací pravomoci na onu neprůhlednou soukromou moc – a to vše zabalíte do rétoriky svobody.

A co se stane pak? Jedinou překážkou pro zničení společnosti je informovaná a aktivní veřejnost, která si vytváří prostředky, jak hrozbám čelit a jak na ně reagovat. To se ale oslabuje. Mezi elitami napříč politickým spektrem proběhla již spousta diskusí o tom, že příliš demokracie škodí a že je vhodné, aby byli lidé pasivnější, apatičtější a příliš se do věcí nemíchali. A právě to je agenda neoliberálních programů. Takže pokud to celé sečtete, co vám vyjde? Dokonalá kalamita.

Málokomu dnes uniknou palcové titulky v novinách o Brexitu, Trumpovi, Le Penové, nacionalismu a podobně. Zdá se, že tohle všechno dohromady vytváří nový fenomén…

Je to dost jasné a dalo se to čekat. Když prosadíte ekonomické kroky, které pro většinovou populaci povedou ke stagnaci nebo úpadku, podryjí demokracii a seberou veřejnosti podíl na rozhodování, pak se vám vrátí vztek a strach v nejrůznějších podobách. A právě to je fenomén se zavádějícím názvem „populismus“.

Indický spisovatel Pankaj Mishra napsal knihu Éra vzteku, která  začíná anonymním dopisem jednoho čtenáře, který píše: „Měli bychom si přiznat, že nejsme jen zhrozeni, ale i zmateni. Od vítězství vandalů ve starověkém Římě a severní Africe se nezdálo nic tak náhle nesrozumitelné a složité, aby se to nedalo zvrátit.“

To je ale selhání našeho systému informací, který je velmi srozumitelný a jednoduchý. Podívejte se na USA, které politikou neoliberalismu vlastně utrpěly méně než celá řada jiných zemí. Vezměte si rok 2007 těsně před krizí. Jaká byla ona „zázračná ekonomika“, kterou tehdy všichni chválili? V této ekonomice byly reálné mzdy amerických zaměstnanců ještě nižší, než byly v roce 1979, když začal neoliberalismus. To je zcela bezprecedentní, pomineme-li trauma nebo válku. Je to dlouhé období, ve kterém reálné mzdy lidí klesaly, ale bohatství se koncentrovalo v několika málo kapsách. Bylo to také období, kdy se rozvíjely nové finanční instituce. Vrátíme-li se do padesátých a šedesátých let, do takzvané zlaté éry, banky byly propojené s reálnou ekonomikou. To byl jejich účel. Začátkem sedmdesátých let se to však začalo rychle měnit.

V Evropě je dnes demokracie také silně podrývána. Rozhodovací moc má v rukou trojice institucí, které nevzešly z demokratických voleb: Evropská komise, kterou nikdo nevolí; Mezinárodní měnový fond, který lidé samozřejmě taky nevolí a Evropská centrální banka. Takže lidé mají hrozný vztek, protože ztrácí kontrolu nad svými životy. Ekonomická politika je většinou poškozuje a výsledkem je zlost, deziluze a tak dále. Ostatně nedávno jsme to mohli vidět na volbách ve Francii. Oba kandidáti na prezidenta nepocházeli ze státních institucí. Středová politické strany se zhroutily. Viděli jsme to i na amerických volbách. Zvítězil republikánský miliardář nenáviděný institucemi. Všimněte si ale, že od té doby, co je ve funkci, věci fungují zase v zajetých kolejích. Můžete sice v kampani proklínat společnost Goldman Sachs, ale nakonec je to právě ona, kdo řídí vaši ekonomiku.

Takže otázka zní: máme vůbec jako živočišný druh sílu s tím něco udělat?

Myslím si, že na tom závisí osud našeho živočišného druhu. Nejedná se tu totiž jen o nerovnost a stagnaci. Jde o smrtelnou pohromu. Vytvořili jsme perfektní kalamitu. To by měly palcové titulky v novinách denně vykřikovat. Od druhé světové války máme k dispozici dva způsoby, jak zničit svět. V éře neoliberalismu jsme zlikvidovali způsob, jak s nimi zacházet. To nás drží v kleštích. Tomu teď čelíme. A pokud se ten problém nevyřeší, bude to náš konec.

Takzvané hodiny soudného dne se posouvají stále blíž směrem k půlnoci…


Rád bych se ještě na chvíli vrátil ke zmíněné knize Éra vzteku…

Ona to ale není „éra vzteku“. Je to éra odporu vůči socioekonomické politice, která poškodila celou jednu generaci. Proč by tam neměl být vztek?

Pankaj Mishra tomu říká „resentiment“ – to znamená druh výbušné zuřivosti. Ale říká: „Jde o určující rys světa, v němž se moderní příslib rovnosti stírá s masivními rozdíly v moci, vzdělání a postavení.“

Tak to ale bylo všechno vymyšlené. Mezi mocenskými elitami panovalo hluboké znepokojení nad aktivismem šedesátých let. Říká se tomu „období nesnází“. Došlo k tomu, že velká část populace – která byla předtím pasivní, apatická a poslušná – začala různými způsoby usilovat o vstup do politické arény, aby prosadila své zájmy. Někdy se tomu říká „zvláštní zájmy“. Jde o různé menšiny, mladé lidi, staré lidi nebo ženy. Jinými slovy, celá populace. Tato populace má zvláštní zájmy a jejím úkolem je jen tiše přihlížet. Jenže to se nestalo. V polovině sedmdesátých let proto vznikl důležitý dokument. Přišla s ním takzvaná Trilaterální komise – v podstatě šlo o lidi z okruhu amerického prezidenta Jimmyho Cartera. Šlo o rozsáhlou zprávu s názvem Krize demokracie. Tehdejší americký zpravodaj Samuel Huntington z Harvardu se nostalgicky ohlížel na dobu, kdy – podle jeho slov – byl prezident Truman schopen řídit zemi v součinnosti s několika právníky a řediteli z Wall Streetu. Tehdy bylo prý všechno v pořádku. Demokracie byla dokonalá. Ale v šedesátých letech se všichni shodli na tom, že to začíná být problém, protože lidé se chtějí podílet na rozhodování, což vytváří nadměrný tlak, který stát pak nezvládne.

Tu knihu si velmi dobře vybavuji…

V demokracii je třeba umírněnost.

Nejen to, Huntington tehdy převrátil výrok amerického politika Ala Smithe. Al Smith řekl: „Demokracii vyléčí jen více demokracie.“ Místo toho vzniklo: „Ne, tuhle demokracii vyléčí jen méně demokracie.“

Huntington ale pouze vyjadřoval postoj liberálních institucí. Mocenské elity totiž došly k závěru, že hlavní problém je – jak to nazvali – „instituce zodpovídající za indoktrinaci mladých“. To znamená hlavně školy, univerzity a církve. Mladí lidé se proto musejí vrátit do pasivity a poslušnosti a teprve pak bude demokracie v pořádku. A to mluvíme o pohledu z levého konce politického spektra v USA. No – a co máme na pravém konci spektra? Další vlivný dokument – takzvané Powellovo memorandum. Objevil se také v sedmdesátých letech. Lewis Powell, korporátní právník, později soudce Nejvyššího soudu, tehdy sestavil tajné memorandum pro americkou Hospodářskou komoru. Víceméně tím odstartoval moderní konzervativní hnutí. Jeho rétorika je poněkud střelená. Nebudeme to teď rozebírat, ale v podstatě jde o to, že prý všechno ovládá takzvaná běsnící Nová levice. Musíme proto využít všechny prostředky, co máme, abychom se ubránili tomuto běsnění, které údajně podrývá svobodu a demokracii. A s tím se pojí ještě jedna věc. Následkem aktivismu šedesátých let a bojovnosti pracujících začala klesat míra korporátních zisků. A to bylo nepřijatelné. Padající míru zisku bylo třeba zvrátit, a proto bylo nutné podlomit demokratickou účast. A co nám vzniklo jako řešení? Neoliberalismus, který má přesně tyhle účinky.

Z anglického originálu Neoliberalism is destroying our democracy, publikovaného na webu thenation.com, přeložila Linda Fořtová. Redakčně upraveno.

 

A2LARM