Nultá hodina ČSSD


Propad preferencí ČSSD si žádal reakci. Ta, ke které se lídři strany rozhodli, však působí jako ten nejhorší myslitelný krok.

Když po krizovém stranickém grémiu ve středu večer Bohuslav Sobotka oznámil novinářům, že skládá funkci předsedy sociálních demokratů, explicitně zmínil jako důvod své rezignace vlastní nespokojenost s preferencemi ČSSD, které ve straně vyvolávají „neklid“. Jeho „odvážný“ politický krok, který má znovu vzdout ČSSD předvolební plachty, se tak udál jedním dechem s předsedovým přiznáním, že v nedávné vládní krizi s antibabišovským étosem nešlo o žádný „neklid“ nad „politickou kulturou“ koaličního partnera, jak se ještě před pár dny tvrdilo. Předseda s dikcí etického velikána kápl božskou, že to, oč tu neustále běží, jsou obavy ze ztráty politické moci a z výrazného umenšení vlivu na nakládaní se symbolickými i reálnými zdroji státu, které jsou hlavní atrakcí partajních kariér.

Radikální diplomat

Tohle poznání voličům určitě pomůže v orientaci. Stejně jako nový volební lídr a kandidát na premiéra Lubomír Zaorálek, který coby vrchní diplomat prťavé zemičky nutně musí – evropské kvóty nekvóty – jednat v drsné aréně globálního kapitalismu diplomaticky. Doma teď zřejmě nenechá na tomtéž kapitalismu suchou nit. Je ovšem důvodný předpoklad, že i zde si povede uvážlivě a kritika se z dobrých důvodů zaměří zase hlavně na jediného oligarchu, Andreje Babiše (a mnohem méně už na Zdeňka Bakalu, i když se o něm právě díky Zaorálkovi a na základě soudního rozhodnutí už nějaký ten pátek smí legálně říkat, že je gauner). Na tom levý radikalismus zcela jistě skončí, neboť Zaorálek neuvažuje v marxistických kategoriích společensko-ekonomických formací. Víme z jeho vlastních slov, že se za Husáka přihlásil na studium filosofie a byl pak – jako ctitel svatého Tomáše Akvinského – neobyčejně znechucen, jakmile se z nevinného předmětu vyklubal marxismus-leninismus a politická ekonomie. Kdo by to byl tenkrát na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let řekl, že?

Snad tu konečně vzniká – kromě stran pravicových, firemních, rodinných, xenofobních, pirátských a zelených – i prostor pro levici, jakou jsme v Česku zatím nepoznali. Je načase.

„Rozumíte?“ ptává se pravidelně Lubomír Zaorálek uchvácených auditorií poté, co se rozplamenil ohnivou rétorikou a míří ke shrnujícímu závěru. Nerozumíme. A nedoufáme, že sobotní programová sešlost Ústředního výkonného výboru ČSSD vyšle do všeobecného zatmění světelnou břitvu.

Bratrstvo kočičí pracky

Skutečnost, že stranu teď povede „zrádce zrádců“ z povolebních Lán roku 2013 Milan Chovanec, je jistě povznášející. Vždyť má Zaorálkovi jistit lano, aby se mu pod nohama sociální demokraté hystericky nerozhádali (k čemuž pravděpodobně dojde brzy, hned po zveřejnění červnových preferencí). Má prý k tomu organizační schopnosti, což je od loňské policejní reformy všeobecně známo. Je jen škoda, že tato čistka a zastrašovací operace, kterou mafiáni v celé zemi slavili šampaňským, nebyla dobře vykomunikována. Úřadující ministr vnitra holt nedá dohromady jednu složitější větu. Kvetou teorie, že turbostudent plzeňských práv a stoupenec všeobecného ozbrojení „slušných občanů“ proti barbarům z Východu, ba i ze Západu, politik regionálního rozhledu, pro nějž má evidentní slabost Miloš Zeman, přitáhne ke své svalovině z posilky lidi od rány. A že Zaorálek nahrne pod svá křídla jak „městské liberály“, tak i levé přežvýkavce stohů knih.

O tom lze s úspěchem pochybovat. Ze středeční rošády do popředí totiž vystoupilo něco zcela jiného. Hlavně vzpomínka, že na posledním manifestačním sjezdu byl Milan Chovanec zvolen prvním místopředsedou ČSSD navzdory svému – mizernému až k bolavé trapnosti – kandidátskému projevu. A pozice předsedy strany na něj teď podle stanov přímo a jednoduše „spadla“. Je z toho vidět široko daleko, že ČSSD sice není stranou jednoho muže, zato však stranou Bratrstva kočičí pracky, které na sjezdu vyřadilo ze hry všechny protivníky, protihráče i vlažné kritiky. A to, prosím, v době, kdy krize strany byla již po krajských volbách 2016 v plném proudu. Zavřeli před ní oči. Nyní se v malém kruhu spřízněných duší dohodli na „rotaci kádrů“ a ještě mají tu drzost prachobyčejné kumpánství vydávat za metu politické kultury.

Prostor pro novou levici

Když už je nutné přepřahat unaveného a kulhajícího koně uprostřed řeky, nelze ho přivázat ani za vůz. Musí zmizet, být takříkajíc vyloučen z přepravy. Jinak nebude akce účinná. Víme, proč se to nestalo. Přenechat otěže zdivočelému kočímu na Hradě, předat rezignací premiéra do pomstychtivých rukou hlavy státu není únosné. A tak se bude Bohuslav Sobotka jako předseda vlády do voleb stále připomínat, prakticky nesleze z obrazovky a strhne kaskádu uzlových bodů naší paměti. A nejen té spjaté s událostmi nedávnými, s demisí-nedemisí premiéra či vlády, s reformou-nereformou policie, s fatální chybou vyhoření v antibabišovské vřavě, do níž se s chutí zapojily ODS i TOP 09 a v očích voličů se objevil přízrak odstrašující koalice. Vybaví se nám volební noc 2013, noc faktické porážky, která houf kariéristů instinktivně (byl to zdravý instinkt) přinutila k lánskému spiknutí a kterou Sobotka, křenící se jako houpací kůň, označil za vítězství. Reklama na zubní pastu? Jenom nepravda.

Někdo má paměť ještě delší a připomene si dílo Bohuslava Sobotky jako ministra financí ve vládách Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka. Dílo, které bývalo oblíbeným zdrojem většinou úspěšných ostouzecích kampaní pravice. Odborářům, jimž ČSSD jako by bez vlastní invence právě ukradla heslo „Konec levné práce“ a dala si je na billboardy, se možná vybaví Sobotkova finanční – tak jí říkali – „deforma“ z roku 2004, kterou Miroslav Kalousek označil za „krok správným směrem“. A velmi mnozí si – nejspíš naivně – řeknou, že ničivou sílu dnešního hradního Golema bylo snad možné ještě spoutat a využít ve prospěch strany. Jen kdyby ho sociální demokraté v únoru 2003 neodeslali na Vysočinu definitivně zahořknout, ba zblbnout, a v zemanské tvrzi spřádat krhavé plány na pomstu.

Vypadá to dobře. Sociální demokracie se nachází v bodě nula, zatímco KSČM se snaží být atrapou sociální demokracie, „radikální“ však leda jen v odlescích starých časů a nepřijatelných poměrů. „Moderní levice“ si sedí na vejcích alternativní kultury a balí se do duhových identit, z nichž snad i slepcům přechází zrak. A tak tu snad konečně vzniká – kromě stran pravicových, firemních, rodinných, xenofobních, pirátských a zelených – i prostor pro levici, jakou jsme v Česku zatím nepoznali. Je načase.

Autor je politický komentátor.

 

A2LARM