Padá Sobotka, něco si přej


V čele ČSSD končí Bohuslav Sobotka, muž, který stranu vedl od roku 2011.

Rozporuplná éra Bohuslava Sobotky právě končí a vedoucí úlohy ve straně se brzy chopí triumvirát složený ze Sobotky, Chovance a Zaorálka, tedy z postav dosluhujícího premiéra, nového předsedy strany a nového volebního lídra. Trojjediné seskupení na vrcholu oranžové pyramidy jako by bylo znamením, že nejvyšší vrstvu sociálních demokratů čeká osud římského triumvirátu, který znamenal přechod od republiky k císařství. Triumvirát nakonec vygeneroval postavu jediného samovládce, a analogie se situací socialistů se tak stává ještě přiléhavější: zatímco Zaorálek bude volebním fíkovým listem a Sobotka zdvořile dotáhne vládu ke zdařilému konci, bude to v posledku Chovanec, kdo si nasadí vavřínový věnec.

Doba, kdy téma uprchlíků už jen leží ladem a největší hysterie opadla, si přímo říká o nekompetentního kovboje, který se nebojácně ujme role spasitele, chopí se otěží rozkodrcané drožky a vyklopí všechny sociální demokraty hned v první zatáčce české xenofobie.

Volební kampaň si tedy vezme na starost nejlepší rétor socialistů (a možná vůbec nejlepší rétor naší současné politické scény), odchází neúspěšný modernizátor stále ještě největší levicové strany a na jeho místo dle stanov strany usedá Chovanec jako béčkový Paroubek, který chce z pozice ministra vnitra působit jako autentický chlapák, co dokáže zatočit s celou imigrační vlnou i Evropskou unií dohromady. Pro tyto účely patrně hodlá po zuby vyzbrojit celou společnost a udělat z nás divoký východ. Akutně tak hrozí, že se ještě staneme svědky nechutného předvolebního klání, do kterého bude zatažena Evropská komise, která se v posledních dnech rozhodla, že si posvítí na země, které odmítají přijmout na své území uprchlíky podle dohodnutých kvót. Doba, kdy téma uprchlíků už jen leží ladem a největší hysterie opadla, si přímo říká o nekompetentního kovboje, který se nebojácně ujme role spasitele, chopí se otěží rozkodrcané drožky a vyklopí všechny sociální demokraty hned v první zatáčce české xenofobie.

What could go wrong?

Tolik oblíbené chytráctví, které se tradičně vymezuje vůči zdeformované sociální demokracii, tentokrát není na místě. Hořké platonické zklamání z toho, že ČSSD není ani zdaleka ideálním politickým tělesem, je možná načase nahradit střízlivou reálpolitickou úvahou. To, čeho jsme právě svědky, totiž není nic jiného, než naprosto bezradná mobilizace posledních sil parlamentní levice, které hrozí, že se na dlouhá léta ocitne znovu v opozici, a to proti soupeři, se kterým si nejenže naprosto neví rady, ale zároveň nemá ve svých řadách nikoho, kdo by si s ním případně poradit dokázal. Proti straně Andreje Babiše už ČSSD zkoušela použít všechno možné, takže není úplně jasné, k čemu by mohla předvolební kampaň ještě vůbec být. Nehledě na to, jak diletantsky si při tom sociální demokracie počínala, což svědčí o tom, že neví, co se sebou a vědět to ani nemůže, protože jí k tomu chybí sociální demokraté, a tedy i vědomí vlastní specifické funkce v politickém prostředí.

Kritiku je ale nezbytné cílit právě na to křídlo socialistů, které se někdy profiluje jako liberální, potažmo progresivní a jehož byl Sobotka přinejlepším rozporuplným představitelem. Tato politická linie se hlavou vznáší v oblacích hodnot, demokracie a něčeho, co můžeme označit jako patetický socialismus. Tato bytostně sentimentální levice nevychází z ukotvení v aktuální, reálné situaci českého prostředí, ale naivně pokukuje po svých západních předlohách, aniž by si byla schopna uvědomit, že příběh západních socialistů je především příběhem jejich žalostného selhání, a to i navzdory tomu, že mají k dispozici podstatně vstřícnější sociální, ekonomický i kulturní kontext, než jaký se nachází u nás. Hlasy, opírající se o ideje „demokratického humanismu“, liberalismus a rétoriku lidských práv jsou v českém podání jen exotickým importem západních socialistů, kteří jsou u konce s dechem. Apel na srdíčko prostě nefunguje a není ani moc důvodů si myslet, že levicová politika je nějakým „souborem hodnot“, obrazem světa nebo snad životním stylem, jak se někdy tvrdí o samotné demokracii.

Konec patetického socialismu

Sociální demokracie nejen u nás potřebuje znovu vynalézt sebe samu a nic zatím nenasvědčuje tomu, že by se jí to mělo podařit. Snad jediným svěžím vánkem takových ambicí jsou v tomto smyslu britští labouristé, nicméně chtít po české sociální demokracii, aby znovu byla hnutím, opřeným o živelnou politiku zdola, jak se to podařilo v Británii, je nepochopením českého kontextu, v němž se šance mobilizovat tisíce mladých lidí ve prospěch společné věci limitně blíží nule. Britská zkušenost není na tu českou jednoduše přenositelná. Myslet si to ale mohou právě ti idealisté, pro které je levice jakousi věčnou ideou, spočívající kdesi na obláčku. Pokud není levice spontánním a kolektivním pokusem politicky řešit vlastní palčivé problémy, pak se stává jen karikaturou těch, kterým se něco takového naopak povedlo tím, že odmítli kohokoliv slepě kopírovat. Přesto lze snad najít určitou formální inspiraci, která se může nejen pro českou sociální demokracii stát otázkou jejího politického bytí a nebytí.

Na prvním místě to je čím dál zřetelnější tendence k politické svěžesti, o které doposud nikdo pořádně neví, co vlastně znamená. Staré stranické struktury odcházejí na odpočinek a na jejich místo nastupuje několik vzájemně nesourodých tendencí, které jsou reprezentovány takovými postavami, jako je zmíněný Jeremy Corbyn, Bernie Sanders, nešťastný Alexis Tsipras, ale v jistém smyslu i Justin Trudeau nebo Emmanuel Macron, který aktuálně překresluje mapu francouzské politiky. Snad můžeme takovou politiku nazvat „politikou ctnosti“, jakkoli je v případě Macrona a Trudeaua do značné míry jen vnějším zdáním a maskou, pod kterou se skrývá nový způsob obstarávání staré kapitalistické mašinérie. Nicméně u Sanderse a Corbyna vykrystalizovala do autentického „ctnostného populismu“, který poukazuje na to, že výrazná a důvěryhodná vůdčí postava je alfou a omegou veškerého dalšího snažení.

Sociálně demokratická strategie

Představy o ryze spontánní organizaci deklasovaných, a to zdola a bez výrazných autoritativních osobností, patří do levičáckého vetešnictví. Oni deklasovaní prostě volají po výrazných vůdčích postavách, a kdo je levicový intelektuál, aby jim říkal, že ve skutečnosti potřebují pravý opak? Díky takovým postavám je možné dosáhnout něčeho, co ještě včera nebylo myslitelné, a zároveň platí, že bez nich nemůže být dosaženo ničeho. V českém prostředí se rozhodně nemusíme bát, že bychom v tomto ohledu byli nějakou výjimkou, jak zanedlouho dokáže premiér Andrej Babiš. Pro sociální demokracii z toho vyplývá akutní potřeba takového člověka najít, což s největší pravděpodobností bude znamenat, že bude muset hledat mimo vlastní řady.

Zároveň platí, že každá strategie, která bude chtít porazit Babiše, musí splňovat nutnou, byť nikoli postačující podmínku: být lepší než on. Tato zdánlivě banální teze v sobě skrývá jednu z hlavních slabin sociální demokracie, která spočívá jednoduše v tom, že se stává pouhou reakcí na Babiše, který mezitím přebral iniciativu. Pokusy ČSSD o převzetí iniciativy a rámování vlastní agendy dopadly zatím tristně, a to především proto, že sociální demokraté nechápou svoji roli uvnitř parlamentní demokracie a tržní ekonomiky, a nemohou ji tedy chápat ani jejich voliči, kteří jsou tak vydaní na pospas nedostatku politické konkurence.

To znamená, že se parlamentní levice musí prezentovat jako něco, co není jen luxusem pro lepší časy, kdy je ekonomika v konjunktuře, všem se daří, a tedy si můžeme s velkorysostí sobě vlastní dovolit rozdávat sociální benefity potřebným. Potřebuje vytvářet obraz sebe sama jako politické síly, která se postará o vyrovnaný rozpočet, financovaný z korporátních daní a kapes vyšších vrstev, namísto odírání střední třídy a všech, kteří se nacházejí pod ní. Jejím úkolem je taková podoba sociální spravedlnosti, jež není nějakým soucitným moralismem, ale především funkčním modelem pro soudržnou společnost. K takovému scénáři se ale neschyluje. Daleko spíš se statutární předseda Chovanec odhodlá k tomu, aby se s domnělou vychytralostí pásl na mániích, které před nedávnem opanovaly významnou část české společnosti. Takoví socialisté si svého Babiše nejen zaslouží, ale především jej potřebují. K tomu, aby nalezli sebe samé.

Autor je spolupracovník redakce.

 

A2LARM