Příběh služebnice: dystopie, která nemusí být sci-fi


The Handmaid’s Tale se potýká s řadou nejednoznačností, pořád jde ale o strhující seriál s aktuální tematikou.

„Neměli nám dávat uniformy, když z nás nechtěli mít armádu,“ říká Offred, pravým jménem June, když spolu s dalšími ženami oblečenými v rudých pláštích a bílých čepcích kráčí ulicí v posledním dílu amerického seriálu Příběh služebnice. Šaty v barvě menstruační krve se už během vysílání seriálu staly ikonickými, a to dokonce do té míry, že jej některé aktivistky začaly používat jako symbol odporu – třeba na protest proti zpřísňování potratového zákona v Ohiu. Dystopický příběh z nedaleké budoucnosti je adaptací stejnojmenného románu Margaret Atwoodové a odehrává na se v patriarchálně klerofašistické republice Gileád. Ta vznikla násilným převratem na bývalém území Spojených států, které jsou stejně jako zbytek světa postiženy neplodností – ženy v něm mohou žít jen v rolích manželky, hospodyně, prostitutky v poloilegálním nevěstinci nebo právě jako služebnice. Jednou z nich je taky Offred.

Plodnost jako nástroj útlaku

Po sérii radikálních opatření, jako je vyhazov všech žen z práce nebo obstavení jejich účtů, propukne válka. Násilné potlačení odporu nakonec vede k ustanovení nového zřízení pod kuratelou uskupení zvaného Synové Jákobovi. Dojde k opětovnému sloučení státu a církve a novým zákonem se stane perverzně vyložená biblická morálka.

Od začátku je zřejmé, že vyprávění se zaměří hlavně na postavu Offred. Žena, která byla kdysi známá jako June a se svým manželem Lukem a dcerou Hannah žila relativně spokojený život, se po převratu stává služebnicí. Má totiž funkční oba dva vaječníky – a to je jediné, co se počítá. Hlavní dělící linií užitečnosti neprivilegovaných žen v Gileádu je totiž jejich plodnost. Vzhledem k alarmujícímu vymírání světové populace se vlády ujímá skupina vysoce postavených mužů. Ti staví legitimitu svého jednání na jednoduché premise: Bůh nás trestá, protože jsme jako společnost žili moc zhýrale.

Světlou stránkou je, že dnes proti ponižování a útlaku vyvstávají různá ženská hnutí a svou semknutostí a odhodláním ukazují, že ženy jsou připravené se bránit.

Struktura seriálu je retrospektivní, což do příběhu vnáší nové linky vedlejších postav – někdy opodstatněně, někdy trochu zbytečně (rozvleklá story Junina manžela Luka), jindy zajímavě, ale bez pointy (minulost Sereny Waterfordové). Zvlášť uprostřed desetidílného seriálu je míra rozmělnění retardující a odvádí pozornost od June a jejího probouzení ze šokované a submisivní ženy v rozhodnou aktérku děje. Postupná a vědomá proměna hlavní hrdinky je nejvíc vidět na vztahu s nejlepší přítelkyní Moirou. Nebojácná lesba je ve vzpomínkách ta dynamičtější z dvojice kamarádek. V dramatickém závěru se jejich role obrací. Je to nakonec June, která vytrhává Moiru z letargie, do které ji uvrhlo sexuální otročení v poloilegálním nevěstinci Jezebel. Ten Synové Jákobovi vybudovali pro sebe a své obchodní partnery a oproti Gileádu je v něm doslova všechno dovoleno.

Mateřství jako zkušenost

„Máte takové štěstí! Takové privilegium,“ burácí psychopatická teta Lydia v Rachel a Leah centru, které zajišťuje převýchovu žen ve služebnice. „Požehnání znamená pokoru,“ dodává, když probíjí jednu z chovanek elektrickým proudem. Motiv mateřství tvoří jednu z hlavních linií seriálu. Možnost mít dítě a mít ho fyzicky je na jedné straně legitimizačním momentem celého gileádského režimu a především týrání služebnic. Na straně druhé je ale pochopitelným zdrojem frustrace pro ženy velitelů. Už třeba jen proto, že téměř každé z nich je jasné, že na schopnosti reprodukce a její oslavě je celý systém postavený.

Hnacím motorem Offredina jednání a jediným důvodem, proč je stále naživu a proč se pokouší se svou situací něco dělat, je především snaha zachránit svou dceru – ačkoli operační pole se s každým okamžikem mění a nikdy není jasné, jestli se cokoli z toho, co June zrovna zkouší, podaří. Elizabeth Moss dodává svým nejednoznačným výrazem postavě June širokou škálu pocitů, důležitá část seriálu se navíc odehrává přímo v její hlavě. Obličejem, který je na první pohled pořád stejný, postupně začínají probleskávat různé emoce, jež posiluje voiceover i práce se zvukem. Ze zdánlivě strnulé zasněnosti Juniny tváře se časem stává vědomý poker face, který jí v konfrontaci s tyrany pomáhá přežít. O to silněji pak v seriálu působí každé její zhroucení. Kumulace zadržovaných emocí jde cítit z každého záběru z jejího života v Gileádu, záchvaty pláče o samotě a v přítmí fungují jako očistný ventil celého příběhu. Svůj podíl na tom nese i precizní práce se světelností. Jeho základem je minimalistické snímání, které staví na významově laděných barevných kontrastech, oddělujících vzpomínky a beztvarou současnost, zpomalených záběrech a důrazech na detaily.

Za vším hledej ženu?

Ani vysvětlení problému biblickým příběhem o Jakobovi a jeho neplodné manželce Rachel, který se s frenetickou pravidelností odříkává u každého obřadu početí, nezbavuje ženy velitelů škraloupu nedokonalosti. Na rozdíl od některých bývalých prostitutek, leseb, akademiček a jinak „podřadných“ žen ony děti mít nemůžou a ještě musí procesu oplodňování měsíc co měsíc přihlížet. To se projevuje i na vztahu manželek velitelů k jejich nevlastním dětem. Ve chvíli, kdy jednooká, zmrzačená Janine porodí svým majitelům dítě, nedokáže sociální matka překonat nechuť k malé holčičce, protože chápe, že dcera není tak úplně její.

Serena Waterfordová zase v touze po dítěti překračuje povolené hranice. „Co když je to jeho vina,“ ptá se Offred při plení trávníčku před domem a naráží na to, že by neplodným mohl být její muž – ačkoli se něco takového v Gileádu nesmí ani vyslovit. Její vztah k June osciluje mezi nadřazeností, tyranií a paternalistickou vlídností, ale překonat vlastní nenávist, která směřuje spíš k režimu samotnému než k June, se jí nedaří. Když pak v závěru první série nechá přihlížet June zavřenou v autě tomu, jak si s její dcerou Hannah povídá a hraje, uměle nás to odvádí od podstaty zvráceného systému a vnucuje nám to představu, že navzdory všemu je nejzákeřnější postavou seriálu žena.

Zatímco Waterford se se světem, který sám pomáhal budovat, vyrovnává díky své privilegované pozici různými formami nevěry (vůči systému i své ženě), Waterfordové zbývá na nespravedlnosti systému reagovat jen přehnanou zaťatostí. Jenže neúměrná tvrdost velitelovy ženy, absence ženské solidarity i stupňující se zloba jsou individuálním problémem s řadou příčin v osobní historii a zdaleka se nepodobají ničemu, co na obecné rovině předvádějí Synové Jákobovi (a tedy i sám Waterford) v každodenní politice.

Svět, ve kterém se nikomu nelíbí

Největší slabinou celého seriálu je zjevný fakt, že život v Gileádu není výhodný vlastně vůbec pro nikoho. Velitel, kterému je Offred přidělena, s ní tajně hraje scrabble a dává jí módní časopisy z minulosti, nakonec s ní naváže i sexuální vztah. Řidič Nick, který se nechal přidělit k Očím, všudypřítomnému represivnímu aparátu Gileádu, si uvědomuje vychýlenost celého systému a jeho nechuť k němu s postupujícím vztahem k June roste. Waterfordová sice s manželem pomáhala celý režim stvořit a byla jednou z tváří převratu, nakonec jí ale zbyla hodně redukovaná úloha „domácí feministky“, o které kdysi psala ve své knize. „Měla jste představu o společnosti, jako je tato?“ ptá se jí v šestém díle premiérka Mexika, která je v Gileádu na státní návštěvě. „Bůh si žádá oběti,“ odpovídá Serena na její poznámku, že ženy v Gileádu si její ani žádnou jinou knihu nemůžou přečíst, a je přitom jasné, že svou osobní oběť pociťuje velmi zřetelně.

Bláznivá služebnice Janine, kterou v Red centru zohavili, si zase nejdřív dokáže svou pozici zvnitřnit a těžit z ní. Po otěhotnění se těší až posvátné úctě, ale poté co uplyne nutný čas pro kojení „její“ dcery, je poslána o dům dál a všechno utrpení začíná znovu. Teprve v ten moment propuká její zoufalství naplno a v touze získat zpátky svou dceru se vzepře systému. Když pak ještě praskne její poměr s bývalým velitelem, jsou mu za trest uřezány ruce – na žádost jeho manželky. Janine nakonec není dovoleno ani zemřít – přežije pokus o sebevraždu a budí se znovu do pekla, ze kterého chtěla utéct. Paradoxně se tak stává katalyzátorem dění a půdorysem ženské vzpoury, kterou psychicky posilněná June vede.

Pochybnost, kdo a co vlastně udržuje celý režim v chodu, když míra jeho neprostupnosti je tak velká, že jeho samotní zakladatelé raději rovnou vybudovali undergroundovou infrastrukturu v podobě Jezebelu, která jim umožňuje mít se pořád stejně a byznys s jinými státy vést „as usual“, a jejich manželky klidně nechávají služebnice oplodňovat řidiči, protože si uvědomují, že problém neplodnosti nesouvisí jen s ženami, se ale nad seriálem vznáší nebezpečně nízko.

Ve jménu konzervativní „revoluce“

„I can’t believe I still have to protest this shit,“ zní heslo známé z feministických protestů po celém světě. A přesně tahle „sračka“ se v Gileádu stala každodenní realitou. Možná že je to nakonec načasování seriálového ztvárnění Příběhu služebnice, co dává třicet let starému příběhu Atwoodové tolik aktuální rozměr. Přetrvávající míra sexuálního a sexualizovaného násilí na ženách v dnešní společnosti, genderová neprostupnost veřejného prostoru, pokusy kontrolovat, plánovat nebo omezovat ženské reprodukční schopnosti ve jménu „národních“ zájmů – to všechno seriál připomíná s vtíravou realističností. Nárůst podobných tendencí můžeme dnes skrze posilování konzervativní politiky vidět po celém světě. Má to paradoxně i svou světlou stránku. Proti ponižování a útlaku totiž vyvstávají různá ženská hnutí a svou semknutostí a odhodláním ukazují, že ženy jsou připravené se bránit.

Příběh služebnice sílu ženské revoluce akcentuje a přes některá hluchá místa jedním ze zásadních počinů této sezóny. Dost možná i proto, že nám neúprosně naznačuje, co všechno se může vyvinout z kultury sexismu ve chvíli, kdy z plodnosti, jasně daných genderových rolí a návratu k „přirozenosti“ uděláme za vydatné pomoci světa velkých peněz to správné „revoluční“ politikum.

Autorka je redaktorka Alarmu.

A2LARM