Krize středního věku se často projevuje snahou o mladistvý vzhled usedlých tatíků od rodin, kteří si najednou nakupují motorky, kožené bundy a pořizují si mladší milenky (nebo se o to aspoň snaží). Vědomí, že život už je ve své druhé půlce, vede řadu mužů v letech k překotnému dohánění toho, co nestihli, a přitom kdysi ve dvaceti právě o tom snili. Následky pozdního divočení přestárlých pohodářů bývají obvykle trapné.
Leader Realistů Petr Robejšek už by měl mít tuto fázi života za sebou, ale zdá se, že nedávno chytil pověstnou druhou mízu, shodil kravatu a začal si plnit sny z mládí. Napřed spolu se stejně starými kamarády založil angažovaný think tank, pak politickou stranu a teď na billboardech začal lákat voličky a voliče v saku bez kravaty a v symbolu komerční rebelie na nohou – v legendárních teniskách značky Converse.
„Autentické“ konzervativní pravicové síly v Česku nejsou schopné zakrýt, že často řeší především vnitřní krizi mužů přes padesát.
Kdo nezná kontext (spousta lidí o Robejškově politickém uskupení skutečně neví), mohl by si myslet, že se značka Converse odhodlala k odvážnému rebrandingu a místo cílení na mladé rebely a využívání mrtvých ikon typu Kurta Cobaina nebo Sida Viciouse se rozhodla zaměřit na starší a použít k tomu jako ikonu konzervativce Robejška. Mladí mají málo peněz, a pokud by se postarší pánové začali obouvat do populárních tenisek, zisky by byly jistě závratné… Ostatně ani zvolená hesla rozbíhající se kampaně náhodnému kolemjdoucímu příliš nepomáhají rozpoznat v usmívajícím se postarším švihákovi politika. „Pro tátu,“ hlásá jeden z obřích nápisů na billboardech – ale není jasné, co pro tátu vlastně máme pořídit, nebo udělat. Hvězda v konzervativní modré, tedy znak Realistů identický s logem tenisek Converse, stále jako by nabádala spíš k nákupu bot „pro tátu“, který se cítí mladý a teniskami by rád dal světu najevo, že ještě nepatří do starého železa.
Další nápisy zmiňují zbývající členy nukleární rodiny, tedy „pro děti“ a „pro mámu“ – čtenáři však taky příliš nepomůžou. Oháknul se takto Robejšek snad pro svoji mámu, chce jí vstupem do sněmovny udělat radost, anebo ho máme volit kvůli našim vlastním mámám? A co děti? Bude se jim mladistvý děda líbit? A proč si vůbec Robejšek vybral rodinu jako něco, co chce ve své kampani vypíchnout? Snaží se říct, že boj proti uprchlíkům vede ve jménu všech matek, otců a dětí? Postarší chlapíci, kteří jako Robejšek rádi mluví o úpadku světa pro bílé heterosexuální muže a o zkáze všeho normálního, se rádi stylizují do obránců rodin. V tomto případě ale přestává být jasné, že jde o politickou stranu. Pro mámu, tátu a děti se vyrábí i margarín. Jediné, co nakonec zaráží, je tak věk modela.
„Autentické“ konzervativní pravicové síly v Česku nejsou schopné zakrýt, že často řeší především vnitřní krizi mužů přes padesát. Zatímco bývalý prezidentův (Klausův) muž Ladislav Jakl lamentuje před kamerami nad úbytkem testosteronu, Robejšek jde s dobou a omlazuje se, tedy, jak by sám řekl, „mění styl“. Proč se ale muži s problémy souvisejícími s věkem mají potřebu stavět za národní zájmy, zakládat s kamarády politická uskupení a kandidovat ve volbách? V Česku jako by nebylo nic normálnějšího, než být starším pánem. Pouhá zkušenost s tímto typem existence je v jejich hlavách deleguje k tomu ucházet se o poslanecký mandát. A Robejškovo odhození kravaty má nejspíš ukázat, že to myslí s politickým marketingem vážně. Vizuál kampaně je mladistvě a rebelsky divoký, Robejškovy texty o národních zájmech a normálnosti však pořád nesou vážnost muže, který už něco zažil a přečetl. Je to, jako když padesátník, co před měsícem začal chodit do fitka, dělá dojem na mladší kolegyně v kanceláři. Stále svěží, ale již moudrý a se splaceným domkem.
Autorka je feministka.