Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Sexuální násilí je systémový problém

O sexualizovaném násilí se nahlas moc nemluví. Podle různých statistik s ním však má zkušenost každá třetí žena. 

Sex a vše s ním související je velmi intimní záležitost. I proto je sexuální násilí trestným činem s nejvyšším počtem nenahlášených případů – většina obětí se rozhodne raději mlčet. Často cítí stud, vinu a obavy. Podle statistik Ministerstva vnitra až v devadesáti procentech případů znásilnění spáchá člověk z okolí oběti, podle organizace Persefona jsou ve dvou třetinách případů pachateli partneři. Žalovat někoho blízkého je pochopitelně mnohem těžší. Dalším důvodem, proč se mnoho znásilněných rozhodne raději mlčet, jsou obavy ze sekundární viktimizace, tedy situace, kdy je oběť okolím považována za částečného viníka vzniklé situace. Většina těchto činů tak zůstane nenahlášena, a tedy také nepotrestána.

Tolerance k obtěžování

Ženy jsou také velmi často vystaveny drobným aktům sexuálně agresivního chování, které má společnost ve zvyku bagatelizovat. Proto je také velmi těžké až nemožné najít výzkum, který by se komplexněji zabýval obtěžováním. Navzdory nedostatku oficiálních čísel a statistik však stačí naslouchat; snad každá žena má v zásobě historku o tom, jak na ni někdo pokřikoval na ulici, jakoby náhodou jí sáhnul na zadek v tramvaji nebo jak jí šéf dělal laškovné návrhy. Přestože výskyt obtěžování a chování, které je přes čáru, je dost běžný, nikdo z toho velký problém nedělá. Tak si sáhnul, no a co.

Obviňování oběti se často dopouštějí i zástupci orgánů činných v trestním řízení – soudci, státní zástupci a policisté, kteří pod vlivem těchto zkreslených představ často rozhodují v neprospěch obětí.

Češi a Češky vykazují vysokou míru tolerance k nevhodnému sexuálně podbarvenému chování. Často je vidět i selhávající schopnost rozpoznat, jak je obtěžování umožňováno dynamikou a asymetrií vztahů. Nevhodně se chovající šéf v práci, pokřikující muž na ulici a koneckonců i politik, který vykládá vtípky o ženách – tam všude jde o moc nad ženami, která je takto demonstrována. Toto rozložení sil ve společnosti drží oběti zpátky, nutí je mlčet a raději nemluvit o tom, co se jim děje.

Malá informovanost, špatné vzdělání

V případě znásilnění jsou nesmírně důležité podpůrné služby a pomoc obětem. Také systém následné péče značně zlepšuje situaci. Oběti se nebojí ozvat, pokud vědí, že potom nepropadnou společenským sítem až na dno. Důležitá je proto informovanost o podobných podpůrných organizacích, aby oběti věděly, kam se můžou obrátit. Právě informovanost je ale v České republice zcela katastrofální, celých 75 procent českých žen podle průzkumu například vůbec neví o organizacích, které nabízejí pomoc obětem domácího násilí. Pro srovnání – na Slovensku o těchto organizacích neví 56 procent žen, v Polsku 32 a v Německu dokonce jen čtyři procenta žen. Tato data jsou sice zaměřená na informovanost v souvislosti s domácím násilím, nicméně dá se předpokládat, že pokud by šlo o sexuální násilí, výsledky by byly obdobné. Dostupnost informací a pomoci je přitom důležitá nejenom pro ty, jichž se bezprostředně týká, ale i pro jejich okolí. Aby se něco změnilo, je potřeba podpory širšího okolí.

Sexualizované násilí není problém individuální, ale systémový. Důležité je vzdělání a dostatek informací u dětí. Při sexuálním vzdělávání je klíčová otevřenost v otázce sexuality a vztahů a učitelé, kteří se nezaseknou u anatomicky podrobného popisu koitu, detailů pohlavně přenosných chorob a neskončí u kondomů a interrupce. Při sexu jde o mnohem víc než jen o střet dvou fyzických těl. Na ty nefyzické aspekty by se měl rovněž klást důraz. Komunikace, respekt a konsenzuálnost, to jsou ty nejdůležitější věci, které by se děti měly učit.

Při pokusech o vnesení osvěty do české společnosti je často slyšet pobouřená námitka, že sexuální výchova by se do škol neměla tlačit, že je to věc rodičů a každá rodina by si ji měla řešit sama. Spoléhat však na to, že rodiče, kteří se mnohdy sami necítí komfortně při běžném „musíme si o něčem promluvit“ rozhovoru o sexu, se budou sami pouštět do ožehavých a citlivých témat, jako je sexuální násilí, je podle mě velmi naivní a skoro až alibistické. V zemích, ve kterých je pokročilá sexuální výchova součástí výuky, a tedy nejde jen o nasazování kondomu na banán, (typicky skandinávské země, ale i Nizozemsko, Španělsko, Francie atd.), mají lidé menší tendence mýtům o sexuálním násilí podléhat (viz výzkum Evropské komise).

Česká realita

V české společnosti je až příliš mnoho lidí, kteří se domnívají, že oběť sexualizovaného násilí si za to může sama, jak ukázal například průzkum pro Amnesty international. Ve výzkumu vidíme celou řadu mýtů a nepravd, jimž mnoho lidí věří. Obviňování oběti se často dopouštějí i zástupci orgánů činných v trestním řízení – soudci, státní zástupci a policisté, kteří pod vlivem těchto zkreslených představ často rozhodují v neprospěch obětí.

Podle organizace Persefona navíc počet znásilněných, které se obrátí na policii, v posledních letech klesá. Dá se usuzovat, že právě stereotypy, kterým mohou zástupci spravedlnosti podléhat, jsou důvodem klesajících čísel nahlášených případů. Podle organizace Bílý kruh bezpečí, která pomáhá obětem trestných činů, se zvyšuje množství žen, které vyhledají jejich pomoc, ale na policii se obrátit nechtějí.

Skutečnost, že vyšší počet obětí vyhledá odbornou pomoc, je dobrá zpráva. Vypovídá to o větší informovanosti, dostupnosti pomoci a služeb a hlavně o vzrůstající neochotě obětí mlčet. Pokles nahlášených případů na policii ale zároveň poukazuje na přetrvávající problémy orgánů činných v trestním řízení se znásilněním efektivně bojovat. Pokud se oběti rozhodnou na policii obrátit, snad můžeme doufat, že se dočkají spravedlnosti. Nicméně podle Barbory Havelkové je počet skutečně odsouzených velmi nízký, navíc jsou až dvě třetiny rozsudků podmínečné.
Jako společnost bychom měli u sexualizovaného násilí a především znásilnění přestat trest vnímat jen jako individuální způsob, jak dostát spravedlnosti v případě jedné konkrétní oběti. Sexualizované násilí je do velké míry umožněno nerovným postavením žen a mužů ve společnosti. Potrestání by mělo fungovat především jako prevence. Jako jasný signál, že sexualizované násilí je závažný zločin a jeho zlehčování není ve vyspělé společnosti, za kterou se rádi považujeme, přípustné.

Autorka je aktivistka.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image